Zaslouží si obrovský respekt! Hokejový obránce Vítkovic Petr Punčochář se po roční pauze způsobené vážnými problémy se srdcem zase vrací na led. Včera odehrál proti Košicím už svůj druhý přípravný zápas v ostravském dresu. Zda mu klub uplatní opci, se má definitivně rozhodnout do 31. srpna. Na hrůzné chvíle z konce loňského roku raději nemyslí a dívá se dopředu. „Jsem rád, že to mám za sebou a zase můžu hrát," přiznává třicetiletý spolehlivý bek.

Život se rodákovi z Tábora otočil naruby jen týden před startem loňského ročníku extraligy. Až do září se normálně připravoval s týmem. Důkladná kardiologická prohlídka však ukázala vážné potíže s aortou, tedy tepnou, která rozvádí okysličenou krev ze srdce do těla. Doktoři byli nekompromisní: „Tohle je opravdu vážné. Dokud se problém nevyřeší, na hokej zapomeňte," vyslechl si Punčochář z úst lékařů. „Byl jsem ve velkém šoku," přiznává dnes obránce s číslem 47.

Uplynul rok od chvíle, kdy jste se dozvěděl o vážných problémech se srdcem. Jak vám tehdy bylo?

Pro mě i celou mou rodinu to byl obrovský šok. Okamžitě šel sport stranou, myslel jsem jenom na nejbližší. Nevím, jak to říct. Je to sice už rok, ale ty dny si živě pamatuju. Bylo to strašně těžké. Nikomu bych to nepřál. Přiznávám, že mě přepadaly i ty vůbec nejhorší myšlenky, ale ty jsem okamžitě zahnal. Věřil jsem, že to zvládnu, budu v pořádku a budu moct zase hrát hokej.

Byl to pro vás blesk z čistého nebe, nebo už jste měl se srdcem problémy dřív?

Řeknu to takhle. Do Vítkovic jsem přišel v roce 2010. Do té doby jsem podobně důkladná vyšetření nikdy neabsolvoval. Už v sezoně 2010/2011 se nějaký drobný problém odhalil, ale rozhodně to nebylo nic vážného. Rozhodně ne tak, že by mě to v čemkoli byť jen trochu omezovalo. Postupně se to ale zhoršovalo, až to dospělo to stádia, že mi doktoři zakázali sportovat.

Kdy přesně jste od lékařů prvně slyšel, že je to opravdu vážné, musíte zapomenout na hokej a chystat se na operaci?

Loni jsem s týmem absolvoval celou letní přípravu a na ledě jsem byl ještě v září, týden před začátkem sezony. V tu dobu se na mé problémy se srdcem přišlo. Následovala řada vyšetření, lítání po doktorech. Řešilo se, která varianta léčení je nejlepší. Jestli nechat hokeje úplně a chodit na různé kontroly, nebo podstoupit operaci a pokusit se na led vrátit. Bylo mi nakonec řečeno, že tak jako tak bych jednou na operaci jít musel, takže bylo jasno.

Vzpomenete si na chvíli, kdy vám bylo vůbec nejhůř?

Nejtěžší bylo to samotné čekání na operaci, které trvalo tři měsíce. Dobře jsem vše zvažoval, vybíral a nakonec jsem šel na doporučení doktorů do Brna. Po operaci následoval absolutní tříměsíční klid, kdy jsem nesměl nic dělat. Trvalo to od listopadu loňského roku do letošního ledna.

Říkáte, že vám bylo nejhůř v době, kdy jste čekal na operaci. Po ní se vám určitě taky ulevilo…

Jasně. Nebyla to běžná operace, ale komplikovanější. Trvala dvě hodiny. Při konzultacích mi doktoři vysvětlovali, jak bude zákrok probíhat, ale já až tak pozorně neposlouchal. Vím, že tam padlo něco o mimotělním oběhu krve a podobně. A to úplně stačilo. Pro mě, mladého člověka, to bylo nepříjemné. Nebudu si teď hrát na hrdinu a přiznám, že jsem se operace bál. Až to bylo za mnou, vše ze mě definitivně spadlo.

Přesto návrat do tréninkového procesu zřejmě nebyl vůbec jednoduchý…

Dál jsem chodil na kontroly a pomalu začínal s kondičním trenérem i ostatními kluky trénovat. Úplně od nuly. Chodil jsem na kolo, týden po týdnu zvyšoval dávky. Postupně jsem začínal cítit, že by to zase mohlo jít.

Je třeba zmínit i to, že se k vám vzorně zachoval vítkovický klub, který vás nehodil v těžkých chvílích přes palubu…

Vítkovice se zachovaly absolutně skvěle. Měli právo mi okamžitě vypovědět smlouvu, ale neudělali to. Za to jsem všem nesmírně vděčný. Oni mají zásluhu na tom, že můžu dál pokračovat v hokeji. Fakt mě hodně podrželi. Momentálně je situace taková, že jsem v klubu do konce srpna na zkoušku. Pokud uspěju, uplatnila by se opce a já bych měl tím pádem normálně smlouvu na další rok.

Máte za sebou už dva přípravné zápasy v Olomouci a včera doma s Košicemi. Jak se cítíte, nehlídáte se třeba? Mít za sebou vážné problémy se srdcem to není jako zlomená noha…

Je to především o hlavě, ale nijak si to zatím nepřipouštím. Doktoři mi jasně řekli, že se nemám vůbec čeho bát. Nic mi prý nehrozí a já to tak taky beru. Do všeho jdu naplno, makám na sto procent. Ničeho se nebojím.

V těžkých týdnech života jste fungoval jak?

Ze začátku jsem se spíše uzavřel do sebe. Ono je to opravdu strašný šok. Člověk si musí hodně věcí nechat v klidu projít hlavou. S kluky z týmu jsem ale samozřejmě v kontaktu byl, psali jsme si, volali. Podporovali mě.

Říká se, že po takových zážitcích se člověk změní. Změnil jste se?

Myslím, že jo. Mám dvouletou dceru. Člověk se zpětně ptá sám sebe a uvědomuje si, co všechno se mohlo stát. Po operaci jsem si užíval každé chvilky s ní.