Máte za sebou premiérovou sezonu v zahraničí. Jaká byla?

Mohu říct, že byla dobrá. Jediné, co mě mrzí, že jsme nepostoupili do play-off. Ale když se na to podívám z osobního hlediska, tak to bylo dobré. Do Kunlunu jsem šel s tím, že už tam měl podepsáno Jeremy Smith jako první gólman. Já jsem pro ně byl tak trochu jako zajíc v pytli. Nevěděli, co ode mě čekat. Smithovi jsem na začátku sezony říkal, že by bylo fajn, kdybychom se o zápasy podělili. Trošku na mě koukal, jako že si vymýšlím blbosti. Ale nakonec to tak dopadlo a chytal jsem jednatřicet zápasů ze šedesáti dvou, což je přesně polovina. A jsem za to rád. Čísla jsem měl nakonec ještě lepší než v extralize. Byla to dobrá sezona. Na druhou stranu vím, že jedna sezona kariéru v KHL nedělá. Budu se snažit, aby ta příští byla minimálně stejně povedená.

Po sportovní stránce je mezi českou extraligou a Kontinentální ligou velký rozdíl?

Ohromný. V každém extraligovém týmu je top hráč s výbornou střelou. V KHL ale jsou podobných hráčů dvě tři lajny. V rychlosti, střelbě a hokejové chytrosti je obrovský rozdíl. To se vůbec nedá srovnat. Také proto jsem tam šel. Chtěl jsem si ověřit, jestli mám na to chytat druhou nejlepší soutěž na světě. A nebo jestli na to nemám. Prostě to zkusit.

Ověřil jste si, že na KHL máte?

Asi ano. Když se podíváte na konečné statistiky, tak jsem rád, že jsem byl relativně vysoko. To mě těší. Ale je to svým způsobem závazek do další sezony. V ní ode mě budou podobné výkony očekávány zase.

Kolik vám nakonec s Kunlunem chybělo k postupu do play-off?

Všichni řešili, že jsme prohráli předposlední zápas s Magnitogorskem. O tom to ale vůbec nebylo. Měli jsme skvěle rozehranou sezonu a pořád jsme se pohybovali kolem pátého místa. Jenže z posledních čtyřiadvaceti zápasů jsme šestnáct prohráli. To byl hlavní problém. Třeba ve třech utkáních jsme vedli 3:0, ale prohráli jsme je ještě v základní hrací době. Chyběly nám do play off čtyři body, což ve dvoubodovém systému opravdu není moc. Je to škoda. Tým jsme na to měli. Sice bychom v prvním kole stejně šli na Kazaň, která je úplně někde jinde. Pokud bychom s ní prohráli třeba 2:4 na zápasy, tak by to byl zázrak. Petrohrad, CSKA Moskva a Kazaň, to jsou opravdu mimořádně silná mužstva.

Kunlun měl sídlo v Pekingu. Zajímal Číňany hokej?

Když jsme ze začátku hráli v Šen-čenu, tak tam přišlo třeba osm a půl tisíce lidí. Jenže hlediště v hale bylo pro sedmnáct tisíc diváků, takže vypadalo poloprázdné. Potom jsme se přesunuli do Pekingu, kde chodilo kolem čtyř tisíc lidí.

Rozuměli trochu hokeji? Fandili?

Nerozuměli. A to nemyslím nijak ve zlém. Největší zážitek pro ně byl, když letěla střela ze středního pásma a gólman ji chytil. Protože puk celou dobu vidí, tak jsou hotoví z toho, že to brankář chytil, a v hledišti to trochu zahučí (úsměv). Čínský moderátor se snaží publikum trochu vyburcovat. Něco čínsky řekne, oni mu čínsky odpovědí, a pak už je tam zase ticho. Pro nás byla výhoda, že jsme v Pekingu hráli na větším hřišti, s čímž měli někteří soupeři problém. Tím pro nás hrálo domácí prostředí. A také vzdálenost. Do Pekingu to měli všichni daleko a navíc tam byl časový posun. Na druhou stranu jsme měli těžký los venku a třikrát jsme byli na třítýdenním tripu. To bylo náročné. Nalétali jsme toho hodně. Ve vzduchu jsme za sezonu strávili dvě stě třináct hodin čistého času.

Měli jste vlastní letadlo?

Ano. Každý hráč měl k dispozici trojsedačku s lůžkovou úpravou, na které byla madrace. Mohli jsme tak ležet na takové menší posteli, která se z toho vytvořila. Nikdy jsme neletěli klasickou linkou. To by ani nemělo smysl na zápas cestovat.

Jak vy osobně snášíte dlouhé cestování a časové posuny?

Cestování jako takové mi nevadilo. Člověk si lehne, čte, něco píše, poslouchá muziku. Nějakou zábavu jsem si vždycky našel. Nebo jsem spal. To mi nevadilo. Ale časové posuny, to je mazec. Nejvíc rozmlácený jsem byl, když jsem letěl na týden na národní tým. Cestoval jsem z Vladivostoku, což byl časový rozdíl osm hodin. Samotný týden s reprezentací ještě šel, ale když jsem přiletěl zpátky, tak jsem se budil ve dvě v noci. Nespal jsem do čtyř odpoledne. Ranní trénink jsem nějak přečkal a do čtyř hodin už jsem pak jenom vyloženě přežíval. Od čtyř do osmi jsem usnul, pak jsem si dal večeři a v devět jsem si šel znovu lehnout. Spal jsem do dvou a pak už jsem zase jenom koukal. Nároďák mi to rozmlátil nejvíc. Když si na posun zvyknete a nějakou dobu v novém čase zůstanete, tak je to dobré. Jenže ten týden mi to hrozně rozhodil. Měl jsem toho plné brejle, až jsem si říkal, že snad začnu brát prášky. K tomu jsem ale naštěstí nesklouzl. To byl můj asi nejtěžší okamžik.

Komunikoval jste v angličtině? Uměl jste dobře, když jste do Číny odcházel?

Uměl. Před lety tady byl v juniorce slovinský brankář Alexander Petrov, se kterým jsem mluvil anglicky. Teď jsme se potkali na turnaj v Minsku. On trénuje brankáře ve Spojených arabských emirátech a teď jsme se viděli možná po patnácti letech. A musím poděkovat svým angličtinářkám. I když jsem na ně ve škole nadával, tak spoustu slovíček jsem si zapamatoval. Rozdíl byl jenom v tom, že zatímco já ovládám britskou angličtinu, tak v klubu se používá americká. Kluci v týmu ale vůči mně byli tolerantní a všechno jsme zvládli. Čím déle jsem tam byl, tím lépe jsme si rozuměli. Na večeři už jsme se bavili o úplně běžných věcech.

V čínštině něco přečtete?

Vím jenom, že náklad je čtvereček se stříškou a vypadá to jako baráček. Ale to je pro mě celkem zbytečná informace. A také vím, že Čína je svisle přeškrtnutý čtvereček. To když vidím, tak vím, že je řeč o Číně.

Číňané umí anglicky?

Vůbec, ani ťuk. Ze začátku jsem se s nimi snažil mluvit pomalu anglicky, aby mi porozuměli, co chci. Největší legrace bývá s taxikáři. Ti navíc ještě mají úplně jinou mentalitu a hovořili na mě plynně čínsky. Snažil jsem se jim pomalu anglicky odpovídat, že jim nerozumím. Když už na mě ale jeden začal skoro řvát, tak jsem na něj spustil česky. Nakonec jsem mu stejně ukázal mobil, aby jel podle trasy, kterou tam vidí. Mně to tak nevadilo. Horší bylo, když taxíkem jela manželka s malým synkem. Také na ni občas začali hulákat čínsky, a to pak nevíte, jestli vám nadávají, nebo jenom mluví nahlas.

Máte ještě hodně malého syna. Jak se žilo v Číně manželce s takhle malým dítětem?

Nebylo to lehké, ale zvykli si. Původně jsem vůbec nevěděl, jak to tam bude. Měli jsme problémy s vízy, s čímž mi pomohl můj kamarád z ambasády. Vypadalo to, že pro rodinu bych je dostal jenom na měsíc. Díky němu jsem měl čtyřikrát tříměsíční, takže na celý rok. Rodina tak se mnou mohla být. Asi by bylo jednodušší, kdybychom bydleli v centru Pekingu. Ale vybral jsem hotel, který byl patnáct minut taxíkem od zimáku. Bylo to však svým způsobem na kraji města. Když jsme chtěli do centra, které je krásné a vyrovná se světovým metropolím, tak jsme museli cestovat taxíkem třeba hodinu a čtvrt. Stejné to bylo, když jsme si chtěli zajet na nějakou dobrou večeři. To už si pak rozmyslíte, jestli pojedete dvě a půl hodiny kvůli jídlu.

Pokud byste se synem potřebovali jít třeba k lékaři, nebyl by to problém?

Měli jsme obrovské štěstí, že malej vůbec nezamarodil. Máme klubové lékaře, takže bychom to řešili přes ně. Od toho je klub, aby se o hráče i jejich rodiny postaral.

Jaké bylo v Pekingu jídlo?

Byla to docela divočina. Nám se o jídlo staral tým, takže jsme měli snídaně, obědy i večeře na stadionu. Kuchyň tam byla spíše evropského charakteru. Jinak Číňané si pořád dávají smažené věci. Hodí do oleje úplně všechno. Rýži, nudle, ale byly tam i kachní hlavičky, uzené pacičky z kachny nebo dlouhé kachní krky.

Ochutnal jste také vyhlášenou pekingskou kachnu?

Pekingská kachna je výborná. Tu mají opravdu skvělou. Jednou jsem si objednal králíka a dodnes si nejsem jistý, jestli to byl skutečně králík. Mělo to spíše tvar kočky. Žiji v domnění, že to králík byl, což nám potvrdil i číšník. Podle tvaru to však klidně mohla být i ta kočka (úsměv). To není až tak důležité, ale bylo to luxusní. Úžasné jídlo, které jsem snědl úplně celé a pochutnal jsem si (smích). Zajímavý byl také žabí fast food. Byly tam tortilly ze žáby, žabí hamburger, žáby v omáčce nebo s rýží. Žáby jsem zkoušel už na gastrofestu v Třinci a musím říct, že jsou dobré. Ale na jednu porci je ta spotřeba žabiček opravdu velká…

V Číně se jako první objevil koronavirus. Podařilo se vám odcestovat dřív, než infekce propukla?

Jako kdyby to vedení soutěže tušilo, tak jsme měli posledních deset zápasů na konci sezony naplánovaných venku, což byl jeden z těch třítýdenních tripů. Ještě předtím jsme hráli čtyři zápasy venku a měli jsme se vracet na dva doma. V té době jsem napsal manželce, aby už odjeli domů. Přijel tam za ní kamarád a myslel jsem si, že by bylo fajn, kdyby jim pomohl s věcmi a odletěli spolu. Jako kdybych to tušil. Když jsme se vrátili na ty dva domácí zápasy, tak už začal být koronavir v podvědomí. Když jsme před utkáním stáli na modré čáře a hrála hymna, tak jsme viděli, že na tribunách mají všichni roušky. To bylo docela zajímavé. Už jsme věděli, že se něco děje. Wu-chan je ale od Pekingu nějakých patnáct set kilometrů, takže docela daleko. Pak jsme odletěli na trip a ujeli jsme z toho.

Do Pekingu už jste se potom nevracel?

Zabalil jsem si všechny své věci a odletěl jsem nabalený jako Ježíšek. Měl jsem dvě hokejové tašky s výstrojí a další dvě s civilními věcmi. Díky kustodům, kteří to všechno odnosili, jsem to všechno převezl do Helsinek, kde jsme hráli první zápas tripu. Odtud jsem to z Evropské unie mohl poslat domů. Nechal jsem si v Pekingu jenom oblek, který jsme stejně nafasovali, jedno příruční zavazadlo a dvoje boty. I kdybych se tam už nikdy nevrátil, tak bych o nic moc nepřišel.

Budete v Kunlunu pokračovat i v příští sezoně?

Na konci dubna mi končí smlouva a rád bych v Kunlunu pokračoval. Kvůli koronaviru je možné, že se klub přesune mimo Čínu, čímž by se stal velmi atraktivní adresou. Jsou tam skoro všichni hráči se zkušenostmi z NHL a už jenom tréninky mají skvělou kvalitu. Ohromně mě posouvají.