Čtyřicetiletý trenér Jakub Petr má velký podíl na tom, že čeští mladíci po dlouhých letech porazili silné Američany, Rusům dokonce nasázeli jedenáct gólů a jejich cestu prestižním turnajem, organizovaným na počest bývalého skvělého hráče i kouče, zastavili ve finále až Kanaďané.

„V Česku jsme měli vždycky šikovné kluky. Letos se v nich ale povedlo vzbudit potřebné sebevědomí," řekl Deníku úspěšný trenér reprezentační osmnáctky a vítkovické juniorky Jakub Petr.

Jak jste se vůbec dostal k hokeji?

Vyrůstal jsem v basketbalové rodině, odmalička jsem byl s balonem na Tatranu, kde hraje své zápasy Nová huť Ostrava. S dědou jsme chodili ale i na fotbal na Baník či na hokej Vítkovice, které ještě hrávaly na Zimním stadionu Josefa Kotase.

Nejrychlejší byli náboráři z hokeje, který u mě nakonec vyhrál. Poprvé jsem byl na zápase jako divák někdy ve dvou třech letech, ale moc si toho nepamatuju. Jedno si ale vybavím: největší zážitek byla rolba.

Kam až jste to jako hráč dotáhl?

Hrával jsem beka za vítkovickou juniorku, dvě sezony jsem působil u mužů v prvoligovém Havířově. Tehdy byla obrovská konkurence, šlo o zlatou generaci a já bral vše realisticky. Tři roky po maturitě jsem se musel rozhodnout, jestli budu hrát, nebo studovat. Rodiče mě v té době postavili do latě, protože viděli, že je třeba zvolit směr. Vybral jsem si školu, dostal jsem se na fakultu do Prahy a bylo hotovo. Tam se to zlomilo.

V životě jste si prošel lecčím, viděl mnoho míst na světě. Kde všude a co všechno jste dělal?

Vždy jsem moc rád cestoval. O prázdninách jsme jezdili jako studenti s manželkou stopem, či vlaky a projeli celou Evropu. Tak nás to bavilo, že jsme po dvou letech školu přerušili a vydali se do Ameriky. Právě tam jsem se dostal k trénování dětí.

Po několika letech jsem se vrátil do Česka, dodělal výšku a vyrazili jsme do Austrálie. Původně to mělo být na rok, nakonec jsme zůstali přes pět let. Tam jsem se dostal k trénování jejich reprezentační osmnáctky.

Dělal jste i něco jiného, nebo to na obživu stačilo?

Jak v Americe, tak Austrálii jsem si toho vyzkoušel hodně. Pracoval jsem třeba jako číšník v restauraci, což mi hodně pomohlo s angličtinou. Dokonce jsem u protinožců nastoupil v jedné dostihové stáji, kde jsem si brzy ráno přivydělával, než jsem vyrazil do školy. Tehdy jsem se učil bakalářem.

Hlavně v Austrálii mi bylo moc dobře. Sedí mi jejich mentalita. Jsou hodně v pohodě, pořád se usmívají, což je do jisté míry způsobeno tamním klimatem. Bydleli jsme na pláži, každý den jsem chodil surfovat. Nedá se na to zapomenout. Byly to krásné časy.

Do Vítkovic, respektive k české reprezentaci, jste se dostal jak?

Po návratu z Austrálie jsem byl v kontaktu s Vítkovicemi, kde jsem se domluvil na spolupráci. V klubu jsem od roku 2006, začal jsem u žáků, šel k dorostu, teď už pátým rokem trénuju juniorku a dostal jsem se i do reprezentace.

Na nedávném špičkově obsazeném Memoriálu Ivana Hlinky jste porazili Finy, Švédy, ale hlavně Američany i Rusy, ty navíc devítibrankovým rozdílem. To jste musel být i sám nadšený…

V Česku jsme měli vždycky šikovné kluky. Letos se v nich ale povedlo vzbudit potřebné sebevědomí. Jak? Různě. Tak třeba před sezonou jim dáváme napsat esej na téma, čeho by chtěli dosáhnout, co čekají od sezony. Necháváme je tvořit, není to jen otázka a odpověď.

Je to dobré v tom, že se určití kluci otevřou, kolikrát vás i překvapí tím, co vám přes papír sdělí. Sebevědomí v nich tímto roste. Taky proto jsme vybojovali stříbro na světovém šampionátu a uspěli i na Hlinkově memoriálu.

Psaní esejí, to je váš osobní poznatek ze zahraničí, nebo je to v Česku běžné?

Když jsem se vrátil z Austrálie do Česka a šel pracovat do Vítkovic, občas jsem slýchával hlasy typu: teď nás tu přijel učit hokej klokan a podobně. Ale je spousta věcí, které fungují jak ve sportu, tak v byznysu. Rád čtu životopisy různých úspěšných trenérů ze zámoří, ať už hokejových, nebo třeba basketbalových.

Od těchto lidí si totiž spoustu věcí vezmete. Mladí kluci za vámi v tomhle věku nepřijdou a neřeknou, co by chtěli, papír ale snese všechno. Začali jsme s tím loni, zopakovali to i letos a funguje to.

Kolik času vám vlastně hokej zabírá? Sám jste někde v nadsázce říkal, že na zimních stadionech i spíte…

Když mi po vážné nemoci zemřela manželka, hokej sehrál v mém životě klíčovou roli, ještě více jsem se do té práce zakousl. V těžkých časech mi strašně pomohl. Není to jen práce, ale zároveň koníček, což je super. Hokejem žiju taky proto, že ho hraje ve Vítkovicích i můj devítiletý syn Dominik. Volný čas se tak přizpůsobuje hlavně jemu.

Když je v zimě volno, tak se někdy přes týden urvu na snowboard nebo lyže do Beskyd. Každý rok se nám taky daří vyrazit někam za sluníčkem, kde z hokeje úplně vypadnu. No ale uteče týden a už ho zase s přáteli rozebíráme u pivka.