Zároveň chce v osmadvaceti letech znovu nastartovat kariéru. „Vidím to jako odrazový můstek,“ řekl Káňa.

V kontaktu s vedením klubu jste byl už dříve. Co vás tentokrát přesvědčilo?

Hlavně komunikace s panem Hinnerem (generálním manažerem). Uvažoval jsem i nad Polskem, ale Poruba nakonec byla nejlepší varianta a domluvili jsme se hned. Přece jen se mi před Vánoci narodila druhá dcera, takže jsem se chtěl vrátit domů a také jsem si po letech chtěl zahrát s bráchou. To bylo moje hlavní kritérium. Věděl jsem, že Poruba chce postoupit, případně jít do polské extraligy, což může být zajímavé. Jestli to vyjde a tým zůstane, nemusí tam skončit špatně. Stejně tak i v první lize.

Vy ale zatím sbíráte hlavně trestné minuty…

Ve Valašském Meziříčí jsem byl pětkrát na trestné, bylo to místy až srandovní. Úroveň rozhodčích neodpovídá druhé lize, chvílemi to vypadalo, že mají vypsané prémie, kolikrát mě vyloučí. Jen jsem se někoho dotkl, šel jsem sedět. Tohle jsem nezažil.

Není ale angažmá ve druhé lize spíše krokem zpátky?

To ano, ale v tuto chvíli to už snad níž nejde, mohu jen stoupat. (smích) Přistupuju k tomu jako k odrazovému můstku.

Koneckonců je vám 28 let, to je nejlepší hokejový věk…

No právě. Proto jsem zvolil variantu, že jsem doma, budu mít pohodu, zázemí, žádné cestování. Navíc vím, že tým má kvalitu a může mi pomoci se odrazit nahoru.

Pomýšlíte ještě na návrat do extraligy?

Já si můžu myslet, co chci, záleží ale na tom, co předvádím na ledě, a na lidech na vyšších místech. Nikdo se ale nechce podceňovat, takže jo, myslím, že extraligu můžu hrát. Je to můj sen. Když dostanu prostor, mám co nabídnout jakémukoli týmu.

Na podzim jste zkoušel štěstí ve Francii, v druholigovém Brestu. Nakonec vám to ale nevyšlo. Proč?

Byl jsem tam na měsíční zkoušce, odehrál jsem sedm zápasů, jen v prvních čtyřech jsem ale hrál všechno, včetně přesilovek i oslabení. Po měsíci tam přijel Kanaďan, kterého si kanadský trenér oblíbil, a skončil jsem ve čtvrté lajně. Poté mi dali novou nabídku, ale o polovinu méně peněz. Tak jsem odjel domů.

Takže hokejově nic moc.

Co vám budu povídat, pocity mizerné. Pokud jde ale o život a město, tak samozřejmě Francie je krásná. Manželka později přijela za mnou, tak jsme aspoň kus země procestovali. To bylo pozitivní.

V létě jste to zkoušel i ve Vítkovicích. Věřil jste v úspěch?

Věřil a udělal jsem pro to maximum, svědomí mám čisté, ale trenér měl k dispozici lepší hráče a já mu můžu jen poděkovat za šanci. Klukům teď fandím, daří se jim, to je asi koncepcí Kuby Petra, kterou nastavil, a sám říkal, že do tří čtyř let chtějí být na špici. A jsou tam.

Chodíte se dívat?

Nechodím. Letos jsem na stadionu ještě nebyl.

Aby si lidé neřekli, že na sebe chodíte upozorňovat?

No, asi tak. Ale ani nemám čas, protože pomáhám manželce s malou, navíc máme starší dceru, která bude mít pět, a je to spíš kluk než holka. Takový malý ďábel.

Když se zpětně ohlédnete, není něco, čeho litujete z doby, kdy jste měl nasměrováno k výborné kariéře?

Určitě jsou věci, které jsem udělal špatně, ale ničeho nelituju. Takový je hokej i život. Když uděláte špatný krok, musíte to přijmout, plakat nad rozlitým mlékem nemá smysl. Co se stalo, stalo se, zpět už to nevrátíte.

Loni jste v rozhovoru pro Deník řekl, že v Česku máte zavřené dveře. Platí to stále?

Myslím si, že mám hodně nepřátel. Pana trenéra Flašara prý hodně lidí odrazovalo, aby si mě do Poruby vzal. On mi ale řekl, že mi věří, a jsem za to rád. Nicméně si nejsem vědom toho, že bych někomu tak ublížil, aby mi mohl dělat takové naschvály. Jestli se mnou má ale někdo problém, ať mi to řekne do očí. Místo toho mě pomlouvá za zády. To je srabárna a není to chlapské. Ale upřímně: mně je to jedno, ať si o mně říká každý, co chce.