Na ledě býval tvrďák, který rány rozdával i přijímal, ze souboje neuhnul. Ostré lokty musí ale prokazovat i po skončení hokejové kariéry. Jen jinak, než byl někdejší obránce, trojnásobný mistr světa a vítěz Stanley Cupu Pavel Kubina zvyklý.

Určitá nesmlouvavost patří i k podnikání, na které se vrhl krátce po tom, co brusle pověsil na hřebík. A v byznysu s auty se mu daří.

„S kamarádem jich máme asi padesát šedesát, lze říct, že to jsou taková hezčí vozidla. Víc jich ale už nechceme. Už tak mi to zabere dost času. Jinak se věnuji rodině,“ prozradil exkluzivně Deníku otec dvanáctileté Terezy a pětileté Viktorie.

Jak jste se k této živnosti vlastně dostal?

Odmalička jsem se motal kolem aut, protože taťka je vozil domů a opravoval. Má přepravní firmu, kamiony, takže jsem u toho vyrůstal. Navíc jsme se chodili dívat na různé show. V Tampě pak když kluci řešili cokoli s autem, tak já byl takový car guy. Prostě kdykoli potřebovali poradit, koupit nebo něco udělat, tak šli za mnou. Mě to zároveň bavilo a věděl jsem, že až skončím s hokejem, tak bych chtěl něco takového dělat.

Takže to jde podle představ?

Pavel Kubina v dresu Toronta.No… na začátku jsem si myslel, že budu mít spíše sportovní auta, ale ta není jednoduché prodávat, takže z toho jsem vystřízlivěl. Proto jsem se zaměřil na auta, která se prodají a nebudou mi na place stát tři čtyři měsíce. Víte, já hlavně čekal, že to bude zábava a koníček.

Představoval jsem si, že každý druhý den vezmu jiné auto, pojedu s ním domů a nebude okolo toho tolik práce. I z toho jsem ale vystřízlivěl. (smích) Za půl roku. Nejenže auto koupíte, prodáte, ale musíte občas něco opravit, odvézt, vyzvednout, jednat se zákazníky. Myslel jsem si, že to bude jednodušší.

Liší se podnikání v Americe od toho v Česku?

Já přišel do Ameriky v osmnácti, takže jsem zde více než polovinu života a na podmínky jsem zvyklý. Podnikání je ale asi všude stejné, konkurence je silná, ale je to jiné než hrát hokej. Fyzicky to není náročné, ale psychicky mi také dává zabrat. Člověk musí občas řešit i nějaké problémy. Kolikrát přijdu domů unavený. Ale nestěžuju si.

Zatím jste si tedy nesplnil sen podnikatele, aby firma fungovala „sama“ a vy si užíval život rentiéra?

Takové štěstí nemám a myslím, že k tomu se asi nikdy nedostanu. Buď já, nebo kamarád tady musíme být. Nechci nabírat více zaměstnanců nebo aut. Těch padesát šedesát je strop.

Kolik hodin ve srovnání s hokejem strávíte v práci?

(zamýšlí se) To je dobrá otázka. Když to přeženu, tak v sezoně jsme měli od září do května třeba deset dní volna, teď mám výhodu v tom, že se můžu na dva tři dny ztratit a nikomu nebudu chybět, protože se o vše postará právě kámoš. Ale někdy tam zase strávím osm deset hodin. Přesto bych řekl, že hokej byl časově náročnější.

Snem sportovců je v zahraničí si vydělat a po skončení kariéry nedělat nic. Umíte si to představit, nebo jste ještě jako hráč přemýšlel, co bude další náplní vašeho života?

Jsem takový, že pořád chci něco dělat. I když jsem třeba v neděli doma, tak něco provádím kolem domu, jsem venku, nebo spravuju něco na lodi. Nevydržím prostě někde sedět déle než deset patnáct minut. Jít na pláž a ležet celý den, to není nic pro mě. Baví mě něco vymýšlet a podnikat. Že bych nedělal nic, si neumím představit.

Zmínil jste loď. Stále platí, že je vaší vášní?

Jo, jo. Loď, potápění, rybaření a věci okolo toho. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, protože v Česku vody moc nemáme. Ale tak jako jsem měl vášeň v hokeji, tak i tohle je pořád ve mně.

A kdy jste stál naposledy na bruslích?

Asi v posledním zápase.

Opravdu? Od té doby nic?

Ano, na Tampu dvakrát třikrát za rok zajdu, protože pořád se tam něco děje. Třeba loni jsme měli po čtrnácti letech od zisku Stanley Cupu sraz, pozvali celý mančaft, a před zápasem byl ceremoniál. Ale na bruslích jsem od posledního zápasu nebyl.