Kliknutím zvětšíteTeď své nabyté zkušenosti Malík předává mladší generaci, společně s Jiřím Juříkem trénuje prvoligový Frýdek-Místek. I když ve WSM lize nyní vrcholí boje v základní části, trochu toho času na sledování právě probíhající zimní olympiády si Malík přece jen najde.
Marku, v dalekém Pchjongčchangu se nyní konají zimní olympijské hry. Jste jejich pozorným divákem?
Tím, že se olympiáda koná jednou za čtyři roky, tak se z ní stává taková specifická akce. A pokud se jedná o reprezentaci, já se vždy rád podívám. Když je čas, tak se chci toho zúčastnit alespoň pasivně jako divák u televize.
Předpokládám, že nejvíce vyhledávaný bude u vás lední hokej. Budete ale sledovat i jiné sportovní disciplíny?
Máte pravdu, že mě hokej bude hodně zajímat. Už kvůli novým trendům chci vidět, jak jednotlivá mužstva budou hrát. Když ale budu mít čas a zrovna budou v televizi naši, tak se určitě podívám i na ostatní sporty. V poslední době mě hodně chytil biatlon. Hlavně kvůli své atraktivnosti a také kvůli tomu, že se tam neustále mění pořadí závodníků. Navíc jsme v tomto sportu úspěšní.
Kdyby se Marek Malík nestal hokejistou, dovedete si sebe představit i v jiném sportu?
Musím se přiznat, že sport jako takový miluju. Já nedokážu sedět jen tak na zadku. Už odmala jsem pořád něco dělal, ale postupem času a podmínkami se mi ten okruh sportů zúžil na fotbal a hokej. Třeba basketbalové koše všude nebyly, nedalo se jít si jen tak někam zaházet. Pak se k tomu ještě připojil tenis, teď se hodně věnuji třeba badmintonu. Myslím si, že se k hodně věcem umím postavit, stačí mi chvilka a do tajů toho sportu dokážu proniknout. Kdybych tedy nebyl hokejistou, určitě bych sportoval v něčem jiném.
Do české hokejové reprezentace jste nakoukl až ve svých 29 letech. Co pro vás vůbec znamenalo nosit na sobě reprezentační dres?
Tak v prvé řadě je to pro vás obrovská čest. Potom je to také velká zodpovědnost a v neposlední řadě se musíte na ten výkon a turnaj pořádně připravit. Málokdo si totiž umí představit, že velké akce se konají vesměs uprostřed rozehrané sezony nebo na jejím konci. A vy se náhle ocitnete v úplně jiném mužstvu, hrajícím jiný styl, a navíc můžete dostat i jinačí týmovou roli. Není to úplně lehké, na těch pár zápasů se připravit a přizpůsobit. To si mnoho lidí ani neuvědomuje. Já vím, může se říct, že jsme profesionálové, ale není to opravdu vždy lehké.
Kromě Světového poháru jste se zúčastnil také olympijských her v italském Turíně. Jak na turnaj, ve kterém jste tehdy brali bronz, vzpomínáte?
Jak jste již zmínil, z mé strany se jednalo o druhou velkou reprezentační akci v kariéře. Byla to tedy taková „premiéra“ na mezinárodní scéně v dospělé reprezentaci. Nějakou dobu se mi ta reprezentace vyhýbala, bylo to také tím, že my v té době měli neskutečné množství kvalitních hráčů. Možná jsme tehdy mohli postavit dva nebo i tři reprezentační celky. Ta konkurence byla opravdu obrovská, na každý ten post bylo dalších pět či šest hráčů. V tom roce 2006 mi to přece jen ale vyšlo a nakonec z toho byla bronzová medaile, což byl pro mě velký úspěch. Myslím si, že to mužstvo, s jakými jmény jsme tam jeli, tak ty ambice mělo možná i vyšší. Bohužel jsme v semifinále narazili na výborně hrající Švédy, kteří pak celý turnaj vyhráli.
V boji o bronzové medaile jste museli ještě porazit silné Rusko. Jak bylo tehdy těžké najít v sobě ještě síly a v zápase dvou zklamaných týmů uspět?
Oba celky měly, dá se říct, stejné podmínky. Oba jsme byli po semifinále zklamaní a teď šlo jen o to, kdo si to zklamání prohloubí, a kdo ho naopak ziskem bronzové medaile smaže. My si tehdy ale na Rusy věřili. Nakonec to vyšlo tak, jak jsme si všichni přáli. Byl tam týmový výkon, prostě vše, co tam mělo být. Hráli jsme to, co jsme věděli, že na Rusáky hrát. Tedy snažit se jim vstřelit jeden dva góly. Oni v té době byli takoví, že v těchto případech začali hrát hodně na sebe. Přestali hrát týmově.
Jak to bývá vůbec u hokejistů? Měli jste během svého pobytu v Turíně možnost vnímat a nasát olympijskou atmosféru?
Nechci, aby to vyznělo nějak hanlivě, ale já jsem tehdy z té olympiády moc neměl. Bohužel jsem se účastnil olympiády, kdy olympijská vesnice byla rozdělena na dvě části. Jedna byla taková městská, kde byly sporty jako hokej, krasobruslení, rychlobruslení, a tady ty sporty, které se konaly v hale. A pak byla lyžařská, která byla nějaké dvě hodiny od Turína. Tam jsme se tedy vůbec neměli šanci dostat. Navíc jsme na olympiádu dorazili v rozjeté sezoně, spousta kluků letěla přes oceán a s časovým posunem, tak jsme spíš vyhledali kousek toho odpočinku. Už si moc nevzpomínám, ale byli jsme tam snad jen na jedenáct nebo dvanáct dnů, takže ty naše zápasy šly strašně rychle po sobě. Moc času na jiné aktivity nebylo.
Letos je tomu přesně dvacet let, co se český tým stal v Naganu olympijským vítězem. Vám bylo tehdy dvaadvacet, vybavíte si vzpomínky na tento turnaj století?
Určitě si na vše vzpomínám. Já tehdy působil ve švédském Malmö, takže v té době to byla z mé strany spíše taková rivalita se Švédy v šatně. Měli jsme tam dokonce i jednoho Kanaďana. Co si ale vybavuji, že mě tam ty české oslavy nějak minuly. To, jak celý národ brzy ráno vstával a vycházel do ulic či restaurací sledovat hokejové zápasy. Vše jsem měl spíš útržkovitě z telefonů, ale stejně jsem si nedovedl vůbec ani v koutku představit, co se u nás děje. Tehdy ještě nebyl internet na takové výši, abyste to měl v přímém přenosu. Takže ta plná náměstí a přivítání šampionů jsem vnímal víc až později.
V Česku se teď strhla další vlna nazvaná Jágrmanie. Vy osobně jste měl to štěstí, že jste si s Jaromírem Jágrem mohl zahrát nejen v reprezentaci, ale také i v New York Rangers. Jak vy Jaromíra vnímáte?
Říkáte to naprosto přesně. Měl jsem to štěstí zahrát si s takovým hráčem. Ale abych byl férový, nebylo to jen s Jardou. Měl jsem to štěstí hrát s plno úžasnými lidmi, kteří jsou charakterově, přístupem a lidskostí úplně úžasní, a já na to moc a moc vzpomínám. Jarda je v téhle kategorii určitě taky, a to nejen svou hokejovostí. Já měl navíc tu možnost poznat jej i mimo led. Jarda má rád zábavu, srandu, neustále chce mít kolem sebe pozitivní energii. Když tohle všechno má, tak jeho výkon je ještě lepší. V době, kdy jsem s ním hrál já, tak patřil opravdu ještě k lídrům soutěže. V kombinaci s Michaelem Nylanderem a Martinem Strakou jsme i přesto, že jsme byli podceňovaným týmem, tak jsme hráli fantasticky. Jágr je svým přístupem k tréninkům, k zápasům a svou pracovitostí opravdu jedinečný. Je to také nesmírně bystrý a chytrý člověk. Na ty tři roky s ním nejde zapomenout, bylo to s ním úžasné.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
