Časem se seznámil se zakladatelem tehdejšího sledge hokeje Romanem Herinkem, jemuž také pomáhal s uspořádáním tří mezinárodních turnajů. Když byl později Jiří Šindler požádán, aby se v roce 2009 podílel na prvním světovém šampionátu sledge hokejistů v Česku, souhlasil. „Tak to začalo,“ říká Deníku Šindler s svém vztahu ke sportu, který přináší řadu dechberoucích příběhů.

Pak sice na několik let para hokej opustil, zpět ho vrátila úvaha nad dalším mistrovstvím světa. A dnes? Je z něj hokejový funkcionář, který často pendluje mezi Ostravou a hlavním městem. „Kdyby Ostrava byla Praze alespoň o hodinu blíž, bylo by to jednodušší, ale už jsem si na cestování zvykl,“ líčí s úsměvem Jiří Šindler.

Byl jste odmala hokejový fanoušek?
Ano. Hokej byl jeden z přirozených sportů, kterému jsem se jako dítě věnoval, byť na úplně amatérské úrovni. Nejprve na rybníku, potom už na zimáku. Nikdy jsem ale neprošel přípravkou, protože jsem neměl rodiče, kteří by mě vozili na hokej. Ani to tehdy pro nás nebylo dostupné, protože jsem kluk z vesnice. Nicméně jsem si to vynahrazoval jinými sporty. Každopádně byl hokej můj nejoblíbenější sport. Dokonce jsme později měli chvíli i vlastní tým, se kterým jsme hráli nějakou sranda ligu.

A komu fandíte?
Nejsem typický klubový fanoušek, spíše fanda dobrého hokeje. Samozřejmě sleduji a fandím národní týmy na velkých světových akcích. Pokud bychom se ale bavili o NHL, tak dnes je to Boston, dříve třeba New Jersey Devils, Toronto, Tampa, sledoval jsem týmy, ve kterých působil i Jarda Jágr na konci kariéry v NHL. V Česku – jelikož jsem lokální patriot – pochopitelně Vítkovice a Třinec. Ale jak jsem řekl, spíše se soustředím na dobrý hokej jako takový.

Co si představujete pod pojmem „dobrý hokej“?
(zamýšlí se) Takový, na který se dobře dívá. Technický, bruslařský, rychlý, má spád, kvalitu. Žádná ‚šudlaná‘.

Proč funkcionařina? Třeba trenéřina vás nelákala?
To mě nikdy nenapadlo. Asi bych ani nebyl příliš dobrý, když nemám za sebou žádnou hráčskou kariéru. Funkcionařina ale nepřišla jako skok zničehonic. Vše šlo postupnými kroky přes organizační a manažerskou práci. Organizovat, to je spíše moje devíza.

Fotogalerie: ms v para hokeji Ostrava 2019

Kde jste naskočil na tu dráhu, který nyní vyvrcholila tím, že více než dva roky sedíte ve výkonném výboru Českého hokeje?
Začalo to tím, že někdy na konci roku 2017 jsem dostal nápad po deseti letech do Ostravy dovést nejlepší světový para hokej. Tím, jak se celý projekt povedl a mistrovství světa se stalo úspěšným a nepřekonatelným – podotýkám na celosvětové úrovni – tak v té době jsme už spolupracovali s tehdejšími představiteli Českého svazu ledního hokeje (ČSLH), byl jsem aktivní v rámci komise para hokeje. Předchůdci, jenž tuto komisi vedl, končilo v červnu 2020 volební období, tak mě oslovil, abych kandidoval na člena výkonného výboru a para hokej vedl místo něj. Proto jsem se rozhodl kandidovat.

Je důležité, že má para hokej zástupce ve vedení ČSLH?
Určitě. Zároveň je to však těžké, protože zastupuji výraznou menšinu. Není to extraliga, ani „velký“ hokej, nicméně je to v dnešní době důležité, aby hokej byl jen jeden. Ve výkonném výboru zastupuji i ženský hokej a i v Česku sleduji, že hokej se začíná stávat velmi populární. Už to není jen mužská záležitost, hokej hrát ho v různých podobách může kdokoliv. Od dětí, přes ženy a muže, až po lidi, kteří mají nějaký tělesný handicap. A stále víc se ukazuje, že hokej fanoušky zajímá. Vždyť se podívejte na nedávné ženské mistrovství.

A jak se vám „bojuje“ s tou většinou, která v hnutí je? Změnilo na tom právě mistrovství světa 2019?
To bych rozdělil na dvě části. První je vnímání para hokeje v očích veřejnosti. To se výrazně posunulo. Nechci říct, že celá republika, ale značná část zaznamenala, že se tu takový sport vůbec hraje, že můžeme konkurovat světu a diváky to baví. To byl důležitý milník v oblasti para sportu. Byl jsem šťastný, že i přes dílčí nezdary se ty dva roky práce vyplatily. Obrovská výhra byla, když jsem viděl devět tisíc lidí fandících na tribunách Ostravar Arény. A to se mě hráči před prvním zápasem ptali, jestli vůbec někdo přijde.

Opravdu?
Ano. Bohužel covidové období nám to potom překazilo, přece jen zájem trochu klesl, což je pochopitelné. Lidé řešili jiné záležitosti. Díky dnešní popularitě se však nám ale daří k tomuto sportu přivádět nové mladé hráče, které jsme nezbytně potřebovali.

A co pohled hokejového hnutí a vrcholných představitelů?
Pokud jde o stát, tak v tom pokulháváme, protože český sport, a zvlášť pak para sport, potřebuje větší finanční podporu. To s tím souvisí. Hokejový svaz se sice příkladně stará o reprezentaci, potřebuje však výraznější pomoc státu. Pomohlo by to rozvoji, ligovým klubům i reprezentaci.

Je to jen o penězích, nebo jde o širší problém?
Dneska je to bohužel hodně o penězích. Lední hokej je drahý sport. Ať už výstrojí, nebo i prostorem. Potřebujete halu, ledovou plochu, které nejsou levné. Pak narážíme na kapacitu ploch, která je nedostačující. Nemohu říct, že by ze strany svazu nebyl zájem nás podporovat. Naštěstí jsme součástí rodiny jménem „hokej“. Podpora státu ale zaostává, jak už jsem uvedl. Snažíme se to řešit, vypravit tým na paralympiádu je daleko nákladnější, než je to u individuálních sportů. Ale tím povedeným šampionátem jsme si vydobyli důstojné místo ve společnosti. Tito sportovci jsou hrdinové, kteří si zaslouží podporu a zázemí. V tom musím roli ČSLH vyzdvihnout, protože vzniklo i reprezentační centrum, které nám pomáhá v rozvoji.

Jak se k para hokeji staví nový prezident ČSLH Alois Hadamczik?
Vždy se bude mluvit víc o „velkém“ hokeji, nicméně Alois Hadamczik naši práci vnímá pozitivně a podporuje ji. Stejně jako hráče.

Jaké je sedět ve Výboru s Jágrem, Šlégrem, Hadamczikem?
Rozhodně zajímavé. (pousměje se) Všichni jmenovaní jsou osobnostmi českého hokeje, každý v něm zanechal výraznou stopu. Jarda Jágr, to je velký respekt vzhledem k tomu, co dokázal, to stejné u Jiřího Šlégra. Oba si osobně vyzkoušeli sáně a vyhodnotili, že kluci, kteří na tom hrají, jsou neskuteční borci. U Aloise Hadamczika si umím představit, že by jednou stoupl na lavičku vedle trenérů, aby zavnímal, že para hokej se vede trochu jinak, než hokej.

Fotogalerie: Para hokej: Česko - Norsko 2:1

Zachutnala vám za ty dva roky vysoká funkcionařina?
Další složitá otázka. (směje se) Ale vážně. Bohužel tato funkce přišla v době, kdy se řešily nemilé věci. Covid měl obrovský dopad na sport, na děti, na dospělé, a lidé se změnili. Navíc ani my jako funkcionáři jsme se často nemohli vůbec potkávat. A to je znát. Navíc Místo rozvoje jsme řešili zavřené stadiony, nemožnosti trénovat a komplikace s reprezentacemi, které ani nemusely odcestovat kvůli pozitivním testům na Covid. Nebylo to příjemné. Zvlášť pro para hokej, kde nemáme dostatek reprezentačních hráčů. U odjezdu na Hry do Pekingu jsme měli velký strach. A do toho volební konference ČSLH, protože odstupoval minulý prezident. Abych to shrnul, čekal jsem větší zábavu (směje se). Jsem ale rád, že náš menšinový sport může mít zastoupení mezi takovými osobnostmi a prezentovat jim posun a rozvoj.

Co jste říkal na dobu prezidentování Tomáše Krále? Jak jste na jeho éru nahlížel?
Každý manažer, který řídí firmu, nebo panovník, jež má na starosti vedení země, má pozitivní i negativní stránky. Tomáš Král nepatří mezi výjimky, takže já bych to hodnotil s nadhledem. Pro český hokej udělal hodně, stejně jako se dopustil i chyb. Upřímně, mě ale nepřísluší ho konkrétně hodnotit. Za co si ho vážím, je fakt, že jako nejvyšší funkcionář českého hokeje přijel na mistrovství světa 2019, strávil v Ostravě několik hodin, byl za hráči v šatně a sám se zasadil o to, aby se změnily podmínky reprezentace v para hokeji. On tomu dal zelenou.

A co život mezi hokejovými bafuňáři?
Vy mě pořád do něčeho tlačíte. (usmívá se) Jak to říct… Já jsem z jiného těsta, nejsem typický bafuňář. Není to život mezi bafuňáři, pro mě to jsou partneři jako každí jiní. I v hokejovém prostředí je určitá chuť a energie. Osobně s tím problém nemám. Rozhodně tam není nikdo, s kým bych se nechtěl bavit. Beru to tak, jak to je.

Když pak místo hokeje řešíte para hokej, je to oddych?
Ne, to ne. Se vším jsou starosti, pořád je co řešit, a je jedno, jestli v Praze ve výkonném výboru, nebo tady v Ostravě, kde pořádáme kempy či mezinárodní turnaje. Jako teď bude IPH Cup. Navíc se tu věnujeme propagaci a PR para hokeje tak, aby to byl progresivní sport, o kterém se píše, mluví, aby byl vidět a s ním i ti hrdinové, kteří ho dělají. Chceme tím dát najevo, že každý z nás může mít úraz, přijít o část končetiny a nemusí to znamenat konec všeho. Dokonce může i reprezentovat. Ukazujeme lidem směr.

Lze říct, že Ostrava je hlavní město českého para hokeje?
Ostrava je dnes světové město para hokeje. Shodou okolností a náhody tu proběhlo první mistrovství světa, pak i ta v letech 2019 a 2021. Všechna nezapomenutelná. Je to i díky tomu, že mám kolem sebe skvělé lidi, které práce pro para hokej doslova pohltila. A co je nutné říct, Ostrava je jediné město disponující čirými mantinely pro mezinárodní para hokej. To je také důležitá věc. Do budoucna ale považuji za důležité, aby se větší akce konaly i v jiných městech. Obecně je ale těžké v této době něco uspořádat a dostat tady týmy jako Kanada, nebo USA.

Co od turnaje IPH Cup v Porubě čekáte?
Osobně návrat diváků do ochozů. To je nás hlavní cíl, aby diváci přišli fandit. Opět to bude nejlepší para hokej světa. Věřím, že to bude stát zato, i když vím, že každý sport i klub v dnešní době bojuje o každého diváka. Tohle ale bude jiný hokej, jeden z nejdynamičtějších a nejatraktivnějších paralympijských sportů. Takovou kvalitu u nás uvidíte málokdy. Věřím, že lidi přesvědčíme a na tribuny se nám zase vrátí. Moc se na to těším.