Pocity má, jak sám říká, jen ty nejlepší. „Ve Vítkovicích jsem začínal už jako malý prcek v přípravce, odehrál jsem tady nějakých šestnáct sezon, takže jsem doma,v prostředí, které moc dobře znám, a proto je to příjemné,“ řekl Deníku Šimíček, který také zavzpomínal na finálovou sérii ligy se Spartou z roku 1993.

Naposledy jste trénoval mládež v Třinci. Jaké je to se vracet z tábora rivala?

(pousměje se) To neřeším. V Třinci jsem zažil parádní sezonu, byli tam super lidé, kteří mi pomohli, protože u mládeže jsem dřív moc nepůsobil. Určitě na to nemohu říct špatné slovo. Vítkovice jsou ale srdcová záležitost, jsem moc rád, že jsem tu šanci dostal, i když musím přiznat, že jsem byl překvapen, když ta nabídla přišla. Vždy v koutku duše jsem si myslel na pozici trenéra, ale nakonec přišlo tohle a jsem za to hrozně rád.

Proč sportovní manažer?

Samozřejmě něco tam proběhlo, proč já a zrovna na tuto pozici, ale to si nechám spíše pro sebe. Jde o interní věci. Tady šlo asi hodně o to, že jsem odchovanec, spousta lidí ví, jaký jsem byl na ledě, že jsem srdcař. Zřejmě to byl jeden z důvodů.

Rozhodoval jste se dlouho, nebo to bylo rychlé?

Jak jsem říkal, nabídka mě překvapila, zaskočila, ani jsem tomu v první fázi nemohl uvěřit. Přece jen jsem v Třinci měl rozdělanou práci. Zajímalo mě, proč zrovna já. „Z toho nic nebude,“ říkal jsem si. Ani jsem moc nevěřil, že to dopadne, ovšem stalo se. Ale to tak většinou bývá. Když s něčím nepočítáte, tak to klapne. A naopak.

Takže jste byl v klidu…

Padl jeden telefon, řekl jsem svůj názor, a asi za čtrnáct dní bylo hotovo. Proběhlo to rychle. Za tuto šanci jsem rád, věřím, že důvěru nezklamu, že lidé budou stát za námi tak, jak jsem to za své éry zažil, kdy veřejnost fandila, ať se dařilo nebo ne. Tam bych to chtěl vrátit, aby Ostrava zase žila vítkovickým hokejem.

Na této pozici však nemáte zkušenosti. Nebojíte se toho?

Kdo se bojí, nesmí do lesa. (pousměje se) Že bych se bál, to ne, protože mám kolem sebe lidi, kteří mi určitě pomohou. K tomu i kamarády, kteří pracují řadu let jako sportovní manažeři a myslím, že se na ně budu moct kdykoli obrátit. Když si ale vezmete průřez extraligou a posty sportovních manažerů, tak většinou tam jsou kluci, kteří hráli hokej na nějaké úrovni, ale nikdo neměl na začátku zkušenosti. Ať je to Honza Peterek v Třinci, Tomáš Vlasák v Plzni, ve Spartě Petr Ton, Radim Vrbata v Boleslavi, v Hradci byl Jarda Bednář… Skočili do toho a myslím, že odvádí parádní práci. Doufám, že se k nim připojím. A také mám rád životní výzvy a tahle je obrovská. Když to nezkusím, tak nevím. Věřím, že to zvládnu.

Roman Šimíček

Bývalý útočník se narodil 4. listopadu 1971. S hokejem začínal ve Vítkovicích, odkud poprvé odešel v roce 1998, když jej po dvou letech v roli kapitána zlákalo první zahraniční angažmá. Šimíček zamířil do Finska, v celku HPK Hämeenlinna strávil dva roky, odehrál 88 utkání (38+53) a pokaždé skončil v lize na třetím místě.V té době už Šimíček vlastnil bronz z mistrovství světa 1997, o dva roky později v norském Lillehammeru slavil zlato.

Poté Šimíčka draftoval Pitts-burgh, kde v sezoně 2000/01 absolvoval 29 zápasů (3+9), ale ještě v jejím průběhu byl vyměněn do Minnessoty. Tam překlenul do dalšího ročníku, ovšem už odehrál jen šest utkání a zbytek strávil v AHL v celku Houston Aeros.

Tím Šimíčkova kariéra v zámoří skončila. Celkově v NHL odehrál 63 utkání (7+10), v AHL pak 53 zápasů (13+14). Následoval návrat do Finska, znovu do týmu Hämeenlinny, ale v závěru sezony se vrátil do Česka. V pražské Spartě byl dokonce i v ročníku 2003/04 kapitán, pak ale došlo k přesunu do klubu, kde vše začalo.

V letech 2004 až 2009 Šimíček hrál ve Vítkovicích. Celkově v české extralize nastoupil k 645 duelům (151+217). Na závěr kariéry se útočník vydal na Slovensko a do Polska. V české extralize byl Šimíček dvakrát stříbrný a třikrát bronzový, dva bronzy získal ve Finsku a druhé i třetí místo obsadil také v Polsku.

Tam začal i jako trenér. Poté působil sezonu a půl po boku Petera Oremuse jako asistent ve Vítkovicích. Pak trénoval Košice, Skalici, Znojmo a znovu Košice. Naposledy byl Šimíček u mládeže v Třinci.

Z vašich slov je cítit víc natěšení než nervozita…

Jednoznačně. Jak říkal jeden slavný trenér: Hlavně se z toho nepos… Vedle natěšení je to pro mě i velká motivace. Ale až čas ukáže, jestli to byla správná volba. Já však věřím, že byla a podaří se nám fanoušky vrátit na svou stranu. Aby nás hnali, ať to půjde nebo ne, i když se bude i nebude dařit. Spolupráce musí fungovat, protože fanoušek je jedním z nás na ledě a pro každého hráče je to pomoc.

Vítkovice jste určitě v uplynulé sezoně sledoval. Co jste říkal na to, jak si vedly?

Předně chci říct, že jsem hrozně rád, že se extraliga zachránila. Vítkovice tam svou tradicí patří. Co bylo, nebo nebylo, se mi těžko hodnotí, protože jsem to vnímal jen zvenku. Já už bych to neřešil, důležitý je výsledek, záchrana a pojďme dál. Uděláme maximum pro to, aby lidi hokej zase bavil, chodili na něj nažhavení a šťastní.

Jak moc bude třeba tým posílit a proměnit?

Abych řekl pravdu, tak něco na stole máme, ale vůbec nevíme, co bude do budoucna. Na jména je určitě brzy, možná za měsíc nebo za měsíc a půl se o tom půjde bavit. Každopádně se na něčem pracuje, i v hlavě něco máme, co změnit, kde posílit, ale to bych nechal na budoucnosti.

A co otázka trenérů, kteří spadají do vaší kompetence.

Je to téma, které je určitě na pořadu dne, abychom ho co nejdříve vyřešili. S majitelem Alešem Pavlíkem nad tím budeme sedět a měla by to být otázka týdne, kdy bychom měli oznámit jména.

Oficiálně jste se funkce měl ujmout 1. května, ale evidentně na toto datum nečekáte a začal jste hned…

Jak říkám, jsem do toho nažhavený, navíc byly nějaké požadavky u vedení klubu. K tomu sedět doma na zadku se mi nechce, zvlášť když je teď plný dům. To bych se asi za chvíli zbláznil. Proto už se pomalu snažím něco dělat, ať už formou pohovorů, schůzek s trenéry, navíc i kolem mládeže je dost práce. Většinu věcí ale řeším po telefonu, ten je tak hodně zavařený. (usmívá se) Důležité také bude, kdy začne příprava, tréninky, nová sezona celkově… Každopádně je nutné se chystat už teď.

Nyní jiné téma. Ve čtvrtek běželo v televizi finále Vítkovic se Spartou z roku 1993, které jste hrál. Díval jste se?

Sledoval jsem to, se mnou i celá rodina a musím říct, že jsme se hodně nasmáli, protože svým dětem jsem povídal, že v době, kdy jsem hrál, se mi zdálo, že je to strašně rychlé. Když jsem to teď viděl, jak se hrálo vestoje, tak jsme se smáli. Bylo to takové zpříjemnění odpoledne.

Poznávali vás na 27 let starých záběrech příbuzní?

Jo jo, poznávali. Hlavně podle čísla. Je pravda, že si mě občas spletli s Martinem Smetákem, ale jinak v pohodě. Každopádně to byla legrace. Dokonce mi volal i Petr Hubáček, tak jsme to spolu konzultovali, přicházely mi i zprávy od kamarádů. Ti se také bavili.

Jak na to vzpomínáte?

Samozřejmě jsem si vzpomněl na mnoho chvil. Třeba na to, když pan Černík v posledním zápase přinesl Spartě na střídačku pohár. Na to se nezapomíná. Všechny zápasy byly vyhrocené. Strašně viditelné bylo, kolik faulů se ve hře objevilo. Kdyby to pískali dnešní rozhodčí, tak by už neměl kdo hrát. Samé hákování, sekání, krosčeky… neskutečné. Přitom si to ani neuvědomíte. Ale holt se tak hrálo. A zapomenout nelze ani na ten hotel.

V něm vás sklátily střevní potíže, je to tak?

Ano. Někteří to měli lehčího, jiní těžšího rázu. O to víc mrzí, že to nedopadlo, že jsme to nedotáhli, když jsme měli čtvrtý zápas tak skvěle rozehraný. Ale s odstupem času člověk na to rád vzpomíná. Stejně jako na trenéry – pana Vůjtka a pana Neuvirtha.

Jak důležité bylo, že zrovna oni dva byli na střídačce?

Hodně. Pan Vůjtek mě znal už jako malého kluka, protože jsme s jeho synem začínali v přípravce a mládeží jsme procházeli spolu. Pan Neuvirth mě také znal už odmala. Byli to trenéři, na které se nedá zapomenout, protože mi hodně dali, naučili mě. Nedám na ně dopustit. Navíc když jsem se dal na dráhu trenéra, často jsem si na pana Vůjtka vzpomněl, co nám říkával, dokonce jsem s ním měl i schůzku, aby mi poradil. Na ně mám nejlepší vzpomínky. Celkově to byla parádní sezona.

V Praze jste urvali jedno vítězství, doma pak dvakrát padli 4:5. Co chybělo, abyste vyhráli vy?

Dnes se na to člověk dívá už s odstupem času, a vidí, že fauly byly na obě strany, ale tehdy jsme se cítili ukřivdění, ať už otravou, nebo rozhodčími. Vnímali jsme, že jsme poškozeni, ale když jsem se na to teď díval, tak to byloz obou stran tak vyhrocené, že si sudí mohli doslova vybrat, koho vyloučí, a koho ne. Tady jsem jim jejich práci zrovna nezáviděl. A co chybělo? Nevím. Tým byl kvalitní, bylo v něm vše. Asi tady funguje otřepaná fráze, že nám chybělo malinko štěstíčka.

Zvlášť ve čtvrtém zápase, viďte?

Vedli jsme 3:1, pak jsme v oslabení inkasovali, vzápětí Sparta vyrovnala a už to jelo. Byla to vyrovnaná série, kterou vyhrála Sparta, ale stejně tak jsme mohli uspět i my. Bohužel se to nepovedlo, a proto platí, že poslední titul mají Vítkovice ze sezony 1980/1981. My se k nim nepřidali, ač jsme k tomu měli blízko.

Myslíte si, že otrava v penzionu Balabán nebyla obyčejná náhoda?

Víte, v té době mi bylo dvaadvacet, takže jsem byl horká hlava a tyto myšlenky napadaly nás všechny. Věděli jsme, že je tam obrovská rivalita mezi Ostravou a Prahou. Byli jsme přesvědčeni, že Sparta bude tlačena a vnímali jsme to jako křivdu. Když se ale na to dívám s odstupem, tak nevím. Nevyšetřilo se to tehdy a teď někoho vinit je asi nesmysl. Nemyslím si, že by to bylo úmyslné.

I stříbro jste ale pořádně oslavili…

Chvilkové zklamání bylo, ale s odstupem času jsme za stříbro byli šťastní. Asi nikdo si nemyslel, že bychom mohli dojít tak daleko. Když čtvrtý zápas skončil, stejně jsme byli pro lidi mistři, užívali jsme si to. Celou tu cestu i atmosféru. Co se dělo po zápase, oslavy, to už si raději nevzpomínám. (zasměje se)

Titul jste nevyhráli ani za čtyři roky, kdy jste nestačili na fenomenální Vsetín. To byl ale asi soupeř z jiné kategorie, že?

Ti měli našlapaný mančaft, udělali několik titulů za sebou. Do Vsetína se sjížděli nejlepší hráči, navíc velkou roli hrála atmosféra. Člověk přijel ke stadionu a už prohrával 0:2, protože to tam žilo, zpívalo se, slavilo, ani jsme nebyli na ledě. Všude byla cítit slivovice. Bylo fakt těžké tam hrát. Ale také to bylo pěkné.

Vítkovice hrály celkově pětkrát finále play-off nejvyšší soutěže, nikdy ale neuspěly. Máte pro to vysvětlení?

To nevím. Hrát finále podruhé, třeba bychom vyhráli. Nejsem úplně pamětník, abych to mohl pojmenovávat, ale když jsem záznam z roku 1993 viděl, hned se mi to vybavilo. Tuším, že brzy bude záznam z finále 2002 proti Spartě, kde jsem sice nebyl, ale podívám se a možná uvidím, čím to bylo.

I vy jste smolař. S reprezentací jste získal titul mistra světa, ale ligový primát vám nebyl přán v Česku, Finsku, Polsku ani na Slovensku. Jen stříbrné a bronzové medaile.

Když jsem s hokejem končil, tak jsem si to také říkal, že nemám žádné zlato, ale beru to tak, že to tak asi mělo být. A třeba mě to čeká teď. Ať už jako trenéra nebo manažera. Jsem mladý člověk, takže věřím, že finále se mi ještě podaří. A pak uvidíme.