Teď se těší na další boje Poruby o extraligu. „Ani jsem nevnímal, že po vyřazení Přerova jde o historicky první semifinále. Neříkám, že nemyslíme na nejvyšší cíle, ale postupně,“ upozornil Moravec.

Berete téma postupu do extraligy za reálné?
Jsme o stupínek blíž, ale pokud jde o vyhlašování cílů, já u týmu nebyl, takže nevím, jak to probíhalo. Já myslím, že to ale vzniklo v rámci posil a doplňování kádru. Že teď se díky tomu musí mířit vysoko a tím byl na nás zbytečně vytvořen tlak. Ano, postoupit chceme, ale nemyslím si, že to vyloženě vyhlásilo vedení. Spíše to veřejnost to pojala, že se posílilo a nic jiného neexistuje.

Vy to tedy tak rezolutně nevnímáte?
Zbytečně bychom si tím na sebe vytvářeli tlak, i když jasně, kdo by nechtěl nahoru? Na druhé straně na olympiádě jsme také neříkali, že chceme zlato. Nakonec ti, kdo to vyhlásili, ostrouhali. Člověk musí mít respekt k soupeři, k turnaji, k play--off, pak se mohou dít velké věci. Naopak to nefunguje. Jsme ale vítězně nastavení. Jinak bychom nemohli do zápasu ani jít.

Jak bylo, když v závěru základní části za vámi a Karlem Suchánkem vedení klubu přišlo a nabídlo místou A-týmu?
Ono to bylo trochu jinak. Vedení, nebo Pavel Hinner (generální manažer), se mnou mluvilo, ale první byl osloven Karel, který řekl, že by to chtěl dělat se mnou, protože vedeme spolu dorost. Neměli jsme ale moc času poznat hráče, byli jsme to toho vtažení a museli jsme řešit, jak to zvládneme. Ale jsme rádi, že to dopadlo, kluci se semkli a pochopili i naši filosofii, kdy chceme táhnout za jeden provaz a fungovatv rámci kolektivu, každý si musí najít svou roli.

Kývl jste na nabídku hned, nebo jste se rozmýšlel?
Nerozmýšlel. Nechci, aby to blbě vyznělo, ale je to i o možnosti realizovat se, a zjištění, jestli na to mám, nebo ne. Kdybych řekl, že se na to necítím, tak prostě… Jak se říká, kdo se bojí, se*e v síni. Prostě jsme do toho šli s tím, že to musíme zvládnout. Rozdělili jsme si role a jede to. Ale do toho patří i oponentura, je nás tam víc a jsme všem otevření.

Jaké je vaše trenérské smyšlení?
Těžká otázka. Ani nevím, jak bych měl odpovědět. (směje se) Nevím. Přistupuji k zápasu naplno, musíte si nastudovat soupeře a postavit nejlepší taktiku, která by na ně mohla fungovat. A potom se přizpůsobit situaci. Komu to v zápase jde, komu dát důvěru, a když někomu ne, tak ho povzbudit a dát mu ještě šanci. Důležitá je i komunikace, dodržovat systém, na druhé straně dát hráčům volnost pro jejich kreativitu,. Zejména v útočném pásmu.

Dosud jste působil u mládeže, poprvé vedete dospělý tým…
(skočí do řeči) No, to úplně není pravda, protože mi velmi pomohlo čtyřleté angažmá u ženské reprezentace. Ano, je to trochu něco jiného, kde jsem nebyl trenér, ale manažer, nicméně v rámci svých kompetencí pomáhal trenérům Jirkovi Vozákovi, Petru Tejralovi, od nichž jsem si hodně vzal. K tomu čerpám i od Franty Výborného, Lojzy Hadamczika a dalších, se kterými komunikuji. K nim se řadí i Karel. Já měl zato, že v mužích to musí být úplně něco jiného, ale s Karlem se snažíme dělat hodně podobně, jak jsme trénovali v dorostu a věřím, že i tohle nám přináší výsledky. Kluci jsou pozitivní a fungují. Já čerpal vždy od zkušených trenérů. Jinak to ani nejde, vždyť hokej je vymyšlený, změnit se už nedá.

Kdo je vašim trenérským vzorem?
Samozřejmě mě inspiroval třeba i pan Vůjtek, hlavně svým klidem. Kolikrát jsem si vzpomněl, jak řešil situace s nadhledem a v klidu. Až jsem se tomu někdy divil, vzhledem k tomu, co jsme byli schopni na ledě v obranném pásmu vymyslet za kliky háky. (zasměje se) Každý trenér byl zajímavý. Ve Švédsku Dave King, nebo ve Finsku Jukka Jalonen, který vede finskou reprezentaci. Od toho jsem si hodně vzal.

Z jakého důvodu?
Byl nadčasový. Já tam byl před iks lety, ale už v té době dělal věci, které i teď fungují. Když si to zpětně promítám, tak i naplň tréninků byla nadčasová. Od každého trenéra si něco beru.

Máte nějaké heslo, kterým se na střídačce řídíte?
Ne. Je to sport, musíme se u toho i smát.

Opravdu?
No, jasně. Žádný stres. Ale musíme do toho jít naplno, to pozor. Ne že se na to vyflákneme. Ale jinak nejde o život, tak nebudeme šílet. Ve stresu je to ale vše zbytečné, to nemá cenu. Pak jen všichni blábolí a je z toho chaos. A chaos je to nejhorší.

Pomáhá vám k autoritě u hráčů vaše hráčská minulost?
Těžko říct, to byste se měl zeptat asi jich. Je pravda, že se občas zeptají, jak tu přesilovku zahrát. Ale někdo to nepotřebuje, někdo to vyloženě ani nechce. Já se pak určitě nesnažím chodit s tím, že jsem něco vyhrál, měl jsem to štěstí, a proto vám tady budu moudře radit. To ne. Sem tam přijdou a chtějí poradit, od toho tu jako trenéři jsme, ale nesnažíme se jim vnucovat svou mantru.

Jaké máte trenérské ambice do budoucna?
Ani nevím. Chci trénovat, zodpovědně a tak daleko, jak to půjde. I jako hráč jsem šel postupně. V mladším dorostu jsem chtěl do starších, pak do mužů. Byl jsem v Opavě, tak jsem chtěl do extraligy, pak jsem si říkal, že super by byla reprezentace. A pak se to parádně zvrtlo. Chtěl bych trenérsky růst a uvidíme. Vždyť já začínal u nejmenších, u přípravky, pak žáci, dorost a teď A-tým. Pro trenéra je důležité, aby pochopil to podhoubí, spodek a šel nahoru. Ale neříkám, že to tak vždy musí být.