Před reprezentační přestávkou jste podepsal s Vítkovicemi novou víceletou smlouvu, což je jednoznačně důkaz toho, že jste tady spokojený a chcete v dresu s rytířem Vítkem něčeho dosáhnout. Jak to vnímáte?

Určitě je to tak, jak bylo řečeno. Všechno tady ve Vítkovicích funguje tak, jak má. Máme super složený tým tuto sezonu a já doufám, že tomu tak bude i v těch následujících letech. Organizace je tady opravdu na úrovni a je vidět, že kluci tady chtějí hrát. Zatím to šlape jako hodinky, takže není co měnit. Já jsem se svou úlohou, kterou jsem dostal, spokojený.

Do Vítkovic jste přišel až v průběhu léta, v době, kdy už je dávno po takové té první vlně příchodů. A neuplynulo moc času a už jste prodloužil, co vás k tomu vedlo?

Řeknu to takhle, vše, o čem jsme jednali a na čem jsme se domluvili před mým příchodem tady do Vítkovic, se do posledního puntíku splnilo a plní. Proto jsem tady maximálně spokojený a proto, jak už jsem řekl, nemám důvod měnit.

Říkáte to tak, jako byste ani nechtěl přemýšlet nad případnými nabídkami z jiných klubů a podpis ve Vítkovicích pro vás byla priorita a jediná možnost…

Ano. Já jsem měl v té první smlouvě ještě opci s možností odchodu do zahraničí. Ale když jsem zvážil všechny možnosti, jaké byly a jaké jsou, tak mi jednoznačně vyšlo, že nemám, co měnit. Jsem tady spokojený, daří se, mám to kousek domů. Vyhrály Vítkovice.

Dá se to tedy chápat, že jste vyměnil nejistotu zahraničí, za jistotu a setrvání ve Vítkovicích?

Já mám stále pětadvacet let. Mám tady podepsanou víceletou smlouvu, ale pořád jsem a budu ještě v nejproduktivnějším hokejovém věku. Takže potom se třeba nějaké zahraničí naskytnout může, až mi skončí tahle nová smlouva ve Vítkovicích. Ale to uvidíme. Teď vím, že budu tady a mám klid a čas na práci tady. Přiznám, že jsem zvažoval zahraničí, ale když se na to podíváte z pohledu tabulky produktivity a bodů, tak já jsem spíš ten defenzívnější bek. V zahraničí hledají spíše víc takových, co jsou na body – když se teda bavíme o takových ligách jako je Švédsko, Finsko, Švýcarsko, před tím i Rusko. A prostě všechno jsem si zvážil a vyšlo mi, že ve Vítkovicích je to pro mě ideální. Svůj úkol a svou roli znám. Nečekají se tady ode mě přehnané body, mám v popisu práce tu defenzivu především. Jak říkám, vyšlo mi to všechno tak, že jsem neměl důvod něco měnit nebo nad změnou jakkoli přemýšlet. Pro mě Vítkovice super.

Vítkovicím se v této sezoně daří, co tomu říkáte vy osobně?

Ono je to všechno pěkné, že jsme nahoře a máme tolik a tolik bodů. Já chápu, že pro Ostravu a pro fanoušky je to hodně příjemné a taky to vnímáme, když chodí fandové na naše zápasy a jsou vysoké návštěvy a lidé nám hodně fandí a hlasitě nás podporují. Ale my v kabině to máme tak a vnímáme to tak, že je to teprve polovina a nic to neznamená. Za nás je to hlavně o tom, abychom to tempo a ty výsledky udrželi, abychom byli v top4 po konci základní části. Chceme hrát stejný hokej, aby ta sezona byla opravdu úspěšná a nejen její první polovina. Já osobně si proto nějaké tabulky a statistiky nepřipouštím. I pro mě je to nové, vždyť já jsem ještě nezažil hrát v týmu, který je takto vysoko a funguje vše tak, jak má a body pravidelně přibývají. Takže i já k tomu přistupuji spíše s pokorou a neřeším nic navíc. Vnímám to tak, že není třeba toho moc měnit, ale je potřeba pokračovat v tom, co je. Zatím to jde.

Je evidentní, že Vítkovice jako klub vám sedly. Co Ostrava obecně jako město?

Taky. Můžu říct, že jsem tady spokojený. Bydlím mimo centrum, v Porubě, v takové klidnější oblasti, což mi vyhovuje, protože mám radši svůj klid, než hluk velkoměsta. I když jsem v minulosti byl v zahraničí, tak vždy v menších městech a stranou centra. Mám to kousek na stadion, mám to kousek i domů na Slovensko, to je taky hodně podstatné.

Žijete v Ostravě sám?

Nene, žijeme tady s přítelkyní. Ona je taky Slovenka. Oběma se nám tady líbí. Z jejího pohledu – ona byla před tím hodně navázaná na Finsko. Hlavně kvůli přírodě, na ty jezera a lesy. Ale zase z pohledu práce to má mnohem snazší tady v Ostravě. Je to něco jiného, ale jak už jsem řekl, máme to oba kousek domů, takže to hodně přispívá k naší spokojenosti.

Asi nejvíce zahraničních zkušeností máte z Finska. Po těch uplynulých třech letech strávených tam a nyní s aktuálními zkušenostmi z české extraligy, můžete srovnat tyhle dvě přední evropské soutěže?

Je to těžké. Nerad porovnávám ligy, protože každá liga je specifická a těžko se mi osobně porovnává. Ale pocitově, jak to cítím já, tak jsou to obě dvě podobně těžké ligy. V Česku se možná tolik nebruslí, takže to není až takové nahánění, jako ve Finsku. Ale na druhé straně, tady v Česku jsou hráči zkušenější a třeba osobní souboje jsou tady tvrdší, než ve Finsku. Tady v Česku je těžší hrát na protihráče jeden na jednoho, než ve Finsku.

Z pohledu beka je to složitější tady?

Ano. V Česku jsou i útočníci hodně silní, jsou těžší než právě ve Finsku, takže se proti nim hůř hraje. Není to o tom bruslení, ale hůř se ten hráč odstavuje od puku.

Jste dlouhodobě člen širšího kádru slovenské reprezentace, na prosincový turnaj v Bratislavě jste nominovaný původně nebyl, víte proč?

Měl jsem první telefonát, že bych měl jet, ale poté jsme spolu mluvili znovu a vzhledem k tomu, že z Německého poháru jsem si přivezl zranění, tak mi řekli, že není nutné, abych jel do Bratislavy. Ten důvod byl, že mě znají, že už mě viděli i na mistrovstvích, takže spíš dají přednost někomu z mladších nebo nových hráčů na ozkoušení a já abych spíše odpočinul. Byli jsme ale domluvení, že budu připravený na telefonu, v případě, že by se někdo zranil.

A to se stalo.

Ano, volali mi po našem zápase s Plzní, že vypadl Peter Čerešňák, takže mě dodatečně nominovali. Takže jsem se sbalil a vyrazil s Kochym (Patrik Koch, pozn. red.) na Slovensko.

Když jsme u té reprezentace, vy jste v roce 2022 hrál za Slovensko na mistrovství světa a byl jste i v týmu pro olympiádu, který získal bronzové medaile, ale na samotné olympiádě jste nehrál. Co se tehdy stalo?

Vše vypadalo tak, že do Číny odcestuju. Byl jsem na srazu v Bratislavě. Ale hned na začátku jsme prodělali testování a mi vlastně start na olympiádě znemožnil covid. Před odletem jsme potřebovali dva negativní testy a mi hned ten první vyskočil pozitivní. Takže jsem musel zůstat v Bratislavě. Z toho pak vyplynuly další podmínky, že při jednom pozitivním testu musíte prodělat další čtyři a negativní. Abych mohl odletět. Já jsem za devět dní absolvoval osm testů a všechny byly pozitivní, takže už se to nedalo nijak udělat, protože bych nestihl ani první zápas. Po nějakých čtyřech nebo pěti dnech mě vyměnili s Mislavem Rosandičem a já měl být ten takzvaný taxi squad, ale tím, že jsem byl i další dny pořád pozitivní, tak ani ten taxi squad neměl význam. Takže padlo rozhodnutí, že se vrátím zpět do Finska. Zamrzelo mě to, protože jsem stále první dny doufal, že se to změní a že poletím, ale pořád se mi to vzdalovalo a vzdalovalo, takže jsem to pak začal brát tak, jak to je a sledoval jsem ten bronzový úspěch v televizi.