„Svým dílkem jsem možná k tomu přispěl, ale nic by nefungovalo bez Franty Černíka. Nebýt jeho, bylo by vše jinak. On to držel pohromadě,“ přiznal pro Deník Palička.

Nyní se už léta zabývá svou další vášní – fotbalem. Vede klub ve Staré Bělé. „Sport je celý můj život. Až mi manželka trochu vyčítá, že jsem ani vlastní děti nevychovával, protože jsem byl pořád pryč – ať s fotbalem, či hokejem – a zbylo to na ni. K tomu se také přidala práce,“ usmívá se Zdeněk Palička.

Žil jste hlavně hokejem?
Ano. Já se narodil tady v Bělé a žiji celou dobu na stejném místě. Od dvanácti let jsem tady hrál fotbal, jako každý. A zhruba v tomto věku mě ukecali kamarádi ze školy, kteří chodili do Vítkovic na hokej, abych šel s nimi hrát místní ligu na okolních rybnících. Je jich tu hodně a tehdy nebyl problém, aby byly dva tři měsíce zamrzlé. A na tom jsme jako party kluků hráli hokej mezi sebou. Já za Slavii Potoky, protože ulice, v níž bydlím, se jmenuje Potoky. Vedle byl Real Club Sovinec, nebo Rudá Hvězda Pastviny. A byly to líté boje, na kterých vyrostli hráči jako byl Petr Richtár, obránce Vítkovic, nebo Luďa Matěj, který po skončení kariéry pískal.

Takže takhle se vytvořil váš vztah k hokeji?
Dá to tak říct. Do Vítkovic mě přetáhli dva kamarádi, já se tam ale přihlásil jako hráč. Že bych měl jít do branky mě nenapadlo. Žáky trénovali Eda Remiáš a Jindra Schober, oba mistři s Vítkovicemi z roku 1952. Přišel jsem, bylo září, začátek sezony, ukázal jsem, jak bruslím, moc jsem neoslnil, ale řekli mi, že půjdu do branky. Žáci měli jen jednoho, nějakého Petra Šuláka. „Už jsi někdy chytal?“ Odpověděl jsem, že jo. Dali mi vyzbroj a zůstal jsem tam.

Co bylo důvodem, že jste u brankářiny vydržel?
Možná to, že jsem časem Petra předčil a pravidelně chytal. Navíc byl pak jedničkou v dorostu, do kterého jsem odcházel asi v roce 1962. A to tu byl velkou hvězdou Pepík Mikoláš.

Byl vaším vzorem, že?
To byla modla. Ještě když jsem byl v žácích, on chodil občas koukat na naše tréninky. My měli svého speciálního trenéra Stanislava Garstku, ten také získal v roce 1952 titul, ale i Josef se do toho zapojoval a radil: „Ostříhej si nehty, ať ti je puk nepřevrátí, když jím dostaneš shora do ruky. A vždycky se hol, protože kdyby ti šili ránu, budou ti ty vousy vadit.“ Samozřejmě když to říkal Mikoláš, tak jsem si to zapamatoval na věky věků. Až dodnes.

ZDENĚK PALIČKA
Narodil se v roce 1947 ve Staré Bělé. Právě ve svém rodišti začínal s hokejem, ale i fotbalem, v jehož čele stojí dodnes. Především byl ale hokejovým brankářem a v letech 1990 až 1998 předsedou extraligového klubu HC Vítkovice.

To je z vašeho povídání evidentně znát.
Vzal mě i k sobě domů, kde mi ukázal všechny ty své trofeje a medaile. Když jsem to ve škole vykládal, všichni na mě hleděli. Pepík ze sebe nikdy nedělal frajera, byl normální, a i to mě k brankářině táhlo. Navíc když jste byl v dorostu, už nešlo couvnout. A pak se stalo to, o čem se dnes moc nemluví.

Povídejte…
Bylo mi sedmnáct a mezi Mikolášem a Richtárem došlo kvůli manželce ke konfliktu. Bylo jasné, že jeden musí pryč a Výbor rozhodl, že coby mladší a perspektivnější zůstane Richtár. Za Pepou byl druhým gólmanem Kosťa Holubář a mě vytáhliz dorostu. Vítkovice pak ale spadly a já na jaře 1965 chytal jeden z rozhodujících zápasů s také namočenou Plzní.

Bývalý brankář a později předseda hokejových Vítkovic Zdeněk Palička. Dnes šéfuje klubu FK Stará Bělá.Bývalý brankář a později předseda hokejových Vítkovic Zdeněk Palička. Dnes šéfuje klubu FK Stará Bělá.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Jak na to vzpomínáte?
Bylo to zvláštní. My s dorostem hráli předzápas. Když jsem pak byl ve sprše, přišel za mnou trenér Vlastimil Sýkora a řekl mi: „Osprchuj se, vezmeš si čisté rybano a budeš chytat.“ Už si ani nepamatuji na své rozpoložení, asi jsem byl rozklepaný, ale šel jsem na to. Prohrálo se však 2:5 a i díky tomu se pak spadlo do druhé ligy. Sice jsme se za rok vrátili, ale pak hned zase sestoupili na šest let, takže má kariéra byla převážně druholigová. Ale za ten první postup jsme dostali jako odměnu dovolenou v Jugoslávii a na podzim jsme jeli na zájezd do Kiruny na sever Švédska, kde byly světoznámé doly na železnou rudu a Vítkovice ji tam kupovaly. Ten výlet se mi hodil, protože já chodil na Báňskou.

Vedle hokeje jste stíhal i vysokou školu?
Ano. Dokonce jsme byli v Kiruně i v dole, já pár kamenů přivezl domů a přinesl jsem to profesorovi mineralogie. Udělal jsem si u něj oko a nakonec bez potíží uspěl i u zkoušky. (zasměje se) Kromě těch kamenů jsem si ale přivezl ještě jednu zajímavost.

Jakou?
Švédsko byla uvolněnější země a to platilo i pro sex. Proto jsme nakoupili i pár určitých časopisů, nešlo o nic tvrdého, ale pro nás to bylo zajímavé, protože tu to nebylo. A hitem se staly na přednáškách ve škole, v té velké aule to kolovalo z ruky do ruky. Pak se jen neslo: „Palička přivezl pornočasopisy“. Byla to sranda.

Zvládal jste skloubit hokej a školu?
Těžko. Tehdy bylo pravidlo, nebo zákon, že student musel mít osmdesát procent účasti ve cvičeních. Já chodil spíše na tréninky, na Báňské mi ale už vyhrožovali, že mě nepustí ani k zápočtům. Proto jsem začal vynechávat i hokej, takže obojí jsem dělal tak napůl, což se nelíbilo ani Výboru. Dokonce jsme bylii s takovou osobností, jakou byl Mirek Vlach, a předsedou Ludvíkem Kudelou, za proděkanem kvůli individuálnímu plánu. „Jsi reprezentant?“ zeptal se mě. „Ne? Tak ho nemůžeš dostat.“ A diskuse skončila.

Musel byste si vybrat?
Kdybych doma řekl, že jsem na Báňské skončil kvůli hokeje, tak to by máti nepřežila. Já se učil dobře, celá rodina chtěla, abych šel na výšku. Proto to odskákal hokej. Musel jsem studium na rok přerušit. To byla sezona 1967/68, takže jsem měl čas na hokej. Na tenhle ročník, a ten předchozí 1966/67, mám skvělé vzpomínky.

Z jakého důvodu?
Vítkovice získaly Vlastimila Bubníka, borce non plus ultra, takže jsem mohl hrát v týmu s hokejistou, na kterého jsem se díval jako na modlu. Navíc on byl i fotbalovým reprezentantem a v létě ve volnu jsme hrávali přátelské zápasy. Jednou ve Fulneku nastoupil on, Mirek Vlach, Venca Střílka, Vláďa Vůjtek a další, sice samí hokejisté, ale zároveň pár dobrých fotbalistů. A v poločase jsme prohrávali 0:2. „Hoši, přece tady neprohrajeme. My, takoví borci,“ říkal nám Vlasta. Dup, po pauze třetí gól. Jenže pak Vlasta s Mirkem začali hrát tak, že jsme nakonec vyhráli 4:3, nebo 5:3. Díky této osobnosti ale bylo neuvěřitelné hrát i tyto sranda zápasy.

Která z tehdejších osobností na vás nejvíc zapůsobila?
Vedle Vlasty určitě Mirek Vlach. Říkával mi „Zďendo“ a s ním jsme po tréninku dávali nájezdy. Soutěžili jsme, kolik mi dá gólů z deseti nájezdů a on to uměl. Často vyhrával, pak jsem třískal hokejkou o branku. On mi pak říkal: „Zďendo, nezuř. I Pučkov (brankář SSSR z 50. let) lámal hokejku“. Ale na Mirka mám vzpomínku, kterou mi kluci u piva připomínají. Při přáteláku s Nitrou jsme vedli asi 12:0 a já se v brance nudil. Stál jsem tam jak pantáta, skoro jsem chrápal. Najednou mi z půlky hřiště poslal malou domů a slyším: „Palec, Palec!“. Než jsem se vzpamatoval a sebral hokejku, prošel mi puk mezi nohami. Na stadionu bylo asi osm set lidí, ti se mohli uchechtat. A dodnes mi je to připomínáno. Nebo Honza Kasper.

Co bylo s ním?
Byl to trochu samorost. Když trénoval v sedmdesátých letech, hráli jsme venku, kluci už na hotelu spali, mi u piva říká: „Zdeňku, kdybych já měl ty prachy, které jsem utopil v rumu, víš jak bych byl bohatý chlap?“ (směje se) A po špatném výkonu týmu říkával: „Připadá mi, že je pro vás hokej jen soubor pohybů vzbuzující chuť na pivo“.

K hokeji jste se vrátil po vojně, je to tak?
Právě Mirek byl trenér a řekl mi, že budu dělat dvojicis Béďou Pavlíkem. Tři roky jsem nechytal, ale Mirek mi věřil, že se do toho v sezoně 1971/72 dostanu. A už v další se postoupilo po šesti letech do první ligy. V té době jsem ale měl 28 let, spolužáci ze školy už tři čtyři roky pracovali, měli za sebou i nějaký posun a já nic. Tak jsem řekl, že končím. Stejně už díru do světa neudělám, ostatně na to jsem nikdy neměl při škole příliš šanci. Kdybych se ale věnoval hokeji naplno, kdoví, jak by to bylo.

Čemu jste se věnoval?
Měl jsem rád angličtinu, tu jsem vždy piloval. Pracoval jsem na atomu, kdy Vítkovice vyráběly komponenty pro jaderný program. Jazyk se mi hodil, když jsem byl v osmdesátých letech na stáži v Kanadě. Pak jsem dělal na odboru prodeje, a s tím jsem projezdil celý svět. Kuvajt, Turecko, Indonésie, Thajsko, Singapur, Amerika, Kanada, o Evropě ani nemluvím. Do Německa se jezdilo jak do Brušperku. A naproti tomu hrát hokej? Třeba by z toho nic nebylo. Zároveň i plat a pozici jsem měl slušné. Nemám důvod litovat. Navíc i s hokejem jsem si užil, protože v roce 1974 mě natáhli do Výboru a tři roky jsem dělal vedoucího mužstva.

Na začátku devadesátých let jste se stal předsedou vítkovického klubu. Jak jste se k tomu dostal?
V roce 1977 jsem skončil ve Výboru, ale v Bělé mě nabrali do fotbalu. Po osmi letech zase přišli z hokeje, předsedou byl Honza Boháček, že chtějí omladit Výbor. Když pak došlo v roce 1989 na politickou změnu, Občanské fórum ve Vítkovicích vyhodilo Boháčka a klub nabídli Frantovi Černíkovi. Já byl vedoucím hutního prodejea Franta chtěl, abych šel do toho s ním. „Jsi střelený? Co budu dělat jako předseda?“ odpověděl jsem mu. Ale ukecal mě. „Musíme se dohodnout. Já budu generální manažer, ty budeš předseda a v cizině budeš prezident!“. (směje se) Doma mám i vizitku. Na jedné straně, ‚předseda HC Vítkovice‘, na druhé ‚president HC Vítkovice‘. Hlavní postavou byl ale jistě Franta. Díky tehdejším specifickým podmínkám se ale daly zajímavě uzavřít sponzorské smlouvy pro hokej.

Můžete přiblížit?
Třeba se zahraničními firmami, které tady nakupovaly. Z Kanady mi poslali kalendář NHL a byl tu nějaký Steve Clarke. „Na co kalendář NHL, co ty máš s hokejem?“ zeptal se. Řekl jsem mu, že jsem předseda Vítkovic. Sice byl Angličan, ale hokej miloval, takže jestli se dohodneme na koupi alespoň pěti tisíc tun kulatiny, uzavřeme sponzorskou smlouvu a dá nám dvanáct tisíc liber. A stalo se. Pak přijel nějaký Němec, byl tu, když jsme hráli doma. Vzal jsem ho na hokej, a že jestli Vítkovice vyhrají, zítra dá klubu deset tisíc marek. A stalo se. Takhle se to prostě tehdy dělalo.

Kdo dal takhle nejvíc?
Asi jedna firma jménem Arbed, největší v Lucembursku na válcované výrobky. Oni vyváželi i do jižní Asie do loděnic a jejich šéf mi řekl, že jestli příští rok vyvezou patnáct tisíc tun našich lodních plechů do Singapuru, dá Vítkovicím padesát tisíc dolarů. To se povedlo a opravdu pak poctivě každý kvartál vyplatil dvanáct a půl tisíce. Takhle jsme fungovali v začátcích. Víte, tehdy bylo vše v plenkách, ještě nebyl devizový zákon, takže my dostali od Angličana libry, ale nevěděli jsme, co s nimi. (usmívá se) Jak to přijmout a udělat z toho české koruny. Obecně mám s Frantou nekonečné množství příhod, to bychom tady byli hodně dlouho.

Třeba?
On vše dirigoval svým jménem. Když přišel do ostravské firmy kvůli penězům do hokeje, všichni mu otvírali dveře. Každý si pamatoval tři góly Rusákům. To on vše z domácích zdrojů sháněl. Vybavuji si, že jsme jednoho sponzora měli i ve Vídni, a když jsme se vraceli, přejeli jsme hranici v Mikulově, Franta tam svůj Hyundai rozpálil a zastavili nás policajti. On měl SPZ nějak OVA 8888, na což oni zbystřili, a když jim dal řidičák, zjistili, s kým mluví. „Pane Černík, víte, kolik jste jel?“ zeptali se. On, že neví. „A pamatujete na ty tři góly Rusákům?“ Franta přikývl. „Tak příště bacha.“ Jeho jméno prostě fungovalo všude. Ale víte, čeho si cením? Vše, co se týká financí, v hokeji klapalo. Lidé si mohou o něm myslet cokoliv, ale začátek devadesátých let, kdy skončily dotace z ČSTV a všichni se o sebe museli umět postarat, tak on zvládl bravurně a díky němu hokej ve Vítkovicích žije. Vždyť třeba fotbal se zřítil.

Co považujete za váš největší moment z hokeje?
Asi to, že i já jako nějaký Palička z Ostravy mohl jednat s kluby NHL. Jednou jsme s Frantou letěli na draft do Montrealu. Měli jsme tam Richarda Šmehlíka. To ještě nebyla smlouva mezi IIHF a NHL, kluby o odstupném jednaly mezi sebou. My tam jeli něco vyrazit z Buffalla. Mluvilo se o 160 tisících švýcarských franků. Buffallo mělo připravenou smlouvu, ale my měli výhrady, tak jsme se dohodli, že se sejdeme večer a urovnáme to. Dodnes vzpomínáme, jak jsme si sedli v hale na schody, četli, luštili a škrtali jsme podmínky smlouvy. Ale nakonec jsme to z nich dostali a já byl rád, že jsem k tomu přispěl. (usmívá se) Stejně jako pak u mladého Ládi Vůjtka.

Skutečně?
Zajímavé bylo, že byli tři bratři Savardové a jeden z nich byl generální manažer Montrealu. Ačkoli jsem byl jakýsi Palička z Vítkovic, jednání bylo na úrovni a i smlouvu jsme domluvili v pohodě. To na mě zapůsobilo. Vzali mě i do fanshopu, ať si vezmu cokoliv, tak jsem klukovi vzal bundu Montreal Canadiens. To mě překvapilo. Jinak je škoda, že jsme s Vítkovicemi nikdy nebyli mistry, ale nebyla to ani žádná šedá léta. Pamatuji si, že jsme jednou hráli play-off s Litvínovem, vedli jsme po zápasech venku v sérii 2:0, pak jsme dvakrát doma prohráli, a když jsme byli u nich, řekl jsem předsedovi Podolkovi, že vyhrajeme. On se zasmál, ale když jsme vyhráli, tekly mi až slzy. Krásné momenty.

A co pro vás znamená vítkovický hokej?
Prožil jsem tam spoustu let, a že jsem klubu něco odvedl, o tom svědčí to, že když jsem odcházel, Franta Černík mi řekl: „Dokud tu budu, permanentku vždy ode mně budeš mít.“ To platí dosud, i když je tam už Aleš Pavlík,a toho si cením. S vítkovickým hokejem žiji, sleduji ho, dokonce jsem se angažoval i ve staré gardě. Těším se ale, až se vše vrátí do normálu, protože hokej ve Vítkovicích je v Ostravě fenomén.