Přitom přehled, skvělou orientaci na malém prostoru a um pro čtení situace, nemusel uplatnit jen v hokeji. Učarovaly ho policejní honičky, práce detektiva, a chytání zločinců. Jako střední školu tak vystudoval St. Thomas Academy. „Sloužil jsem i v kanceláři šerifa,“ podotýká dvojnásobný vítěz univerzitní NCAA.

Po rozporuplné přípravě se zařadil mezi opory extraligových Vítkovic s bilancí 25 bodů (11+14). Velká očekávání od něj budou i ve čtvrtečním derby v Ostravě s Třincem (17.30 hodin). „Jsem nadšený. Plná hala bude šílet, skvělá atmosféra, nahecovaný soupeř. Už tak těžký zápas bude ještě těžší,“ doplnil natěšený Peter Krieger.

V Ostravě jste půl roku. Jak se vám tu líbí?

Jo, super. Je tu fajn, celé město žije, i manželka je tu spokojená, protože je to největší město, kde mimo Ameriku hraji, a poprvé je plně přestěhovaná. Má i práci v mezinárodní škole, učí angličtinu a nic nám nechybí. Našli jsme si místa, kde se dá chodit a líbí se nám tu. Navíc lidé chodí na hokej, je tu i hlasitá podpora.

Kam rádi chodíte?

Asi do Nové Karoliny. Sice nebydlíme v blízkosti, ale je tam vše pod jednou střechou. Obchody, restaurace, i možnost odpočinku.

A tipy na výlety, nebo do přírody, už máte?

Tím, že toho času moc není, tak jsme toho mnoho neviděli. Jen jsme během první reprezentační pauzy byli v Polsku, teď jsme si zajeli na vánoční trhy do Brna. Po konci sezony máme v plánu udělat takový eurotrip. Pojedeme do italských Benátek, Nice ve Francii a Barcelony. Ale ještě předtím, než za mnou dorazila manželka, jsem si udělal seznam různých restaurací a vůbec míst, kam bychom mohli vyrazit. Tím, že tu máme pejska, tak chodíme i na procházky. Byli jsme v Porubě, v Dolní oblasti Vítkovic, takže se tu snažíme fungovat a navštívit i okolí.

Ostrava je průmyslové město, tak jak vám to sedí? Nebo máte radši malebnější oblasti, víc přírodní?

Víte, vlastně se mi to líbí, protože je vidět, jakým způsobem se to staré průmyslové město dokáže transformovat do modernějšího. Třeba právě Dolní oblast, nebo místo, kde je Nová Karolina. Prostě se umí s tou minulostí vyrovnat a využít to k něčemu užitečnému pro tuto dobu. Na druhé straně se ale nezapomíná ani na historii, kterou má, protože v centru je vidět starší zástavba. To propojení minulosti a současnosti se mi líbí.

Co jste si stačil na Ostravě a Česku oblíbit?

Líbí se mi lidé, líbí se mi, jak jsou vášniví, jak žijí. Nevím, jak to přesněji říct – možná, že jsou víc temperamentní – ale to fungování se mi zamlouvá.

Peter Mueller mluvil podobně…

To ani nevím, my se o tom nebavili, ale asi mám tím pádem pravdu. (usmívá se) Asi si ani jeden z nás nevymýšlí.

A co naopak vám nesedí na životě v Česku?

(přemýšlí) Asi nic. Možná jediné, co bych mohl zmínit, ale není to nic velkého, tak fakt, že Ostrava je na východě a cestování je tak trochu komplikovanější. Když jsem byl na Slovensku, tak Zvolen je víc v centru a všude to máte zhruba stejně daleko. Ale na trávení času v autobuse jsem zvyklý, takže to není nic nového.

Peter Mueller z Vítkovic je jednou z největších hvězd celé extraligy.
Hvězda extraligy Mueller o Česku: Líbí se mi vášeň lidí, nemám rád D1. Co jídlo?

Čeština je složitá, zkoušel jste se ji učit?

Je podobná slovenštině, takže zkušenost mám z minulé sezony. Ale nijak jsem se ji neučil. Aspoň jsem pochytil hokejové výrazy, takže na ledě a v šatně vím, co a jak. Pokud jde o normální život, tak občas je to složitější. Musím vytahovat google translator, abych třeba v obchodě věděl, co kupuju. Ale s manželkou chceme být dvojjazyční, takže možná brzy s učením začneme.

Fanoušci vás ve městě poznávají?

Jsem nadšený, že lidé tady na hokej chodí a fandí. To musím zmínit. Občas mě poznají, jindy ne. Bydlím v Heřmanicích, kde i díky vítkovickému autu obyvatelé vědí, kdo jsem, ale že by v centru, v obchodě, hned měli jasno, když mě potkají, to zase ne.

Jste rád, že váš obličej není tak známý, jako třeba v případě Petera Muellera?

Já nejsem nijak přehnaný extrovert. Mám rád svůj klid a velkou pozornost nevyhledávám. Na druhé straně líbí se mi interakce mezi fanoušky a hráči, zejména u dětí. Když jsem sám byl malý, měl jsem své vzory a rád jsem si nechal podepsat dresy, kartičky, fotky, takže tohle mi vůbec nevadí. Naopak. Rád vyhovím, nikdy neodmítnu, pokud mě někdo požádá. Ale nejsou to davy a úplně to nevyhledávám. Nepotřebuji být středem pozornosti.

Kdo byl vlastně vaším vzorem?

Když jsem byl nejmenší, tak bratr, který hokej hrával, a táta, protože chvilku trénoval. Za barákem jsme měli malé jezero, které zamrzalo, takže jsem rád, když je venku tak, jak je. Připomíná mi to doby, kdy jsme celé dny trávili venku. Když jsem pak později byl na univerzitě, tak jsem sledoval různé hráče, kterým jsem se chtěl podobat. Především Martina St. Louise a Nicklase Bäckströma.

Jste Američan, kde je řada populárnějších sportů. Bylo od začátku jasné, že tíhnete k hokeji?

Vždycky to byl hokej, už od tří let, kdy jsem – jak jsem řekl – hrál na jezeře za barákem, kde táta dával i světla a sítě, abychom tam mohli pořád hrát. Jasně, později jsem si vyzkoušel fotbal, americký fotbal, tenis, ale hokej byl daleko, daleko před všemi.

Kdy vám začalo docházet, že můžete být profesionálem?

Dobrá otázka. (pousměje se) Není to snadná cesta, každý ji má navíc jinou. Rok co rok jsem se ale snažil posouvat, být lepší a lepší. Tolik jsem nad kariérou nepřemýšlel, ale když jsem byl na škole, viděl jsem, že ostatní spoluhráči do profesionálního hokeje úspěšně přechází, vyhráli jsme NCAA, tak v té chvíli jsem si uvědomil, že tu ta možnost je.

S kým ze současné NHL jste vyrůstal?

Takhle na první dobrou bych mohl jmenovat Dominica Toninata, Neala Pionka, Dylana Samberga, kteří jsou ve Winnipegu. Hrál jsem i s Brandonem Mantourem z Floridy a Pavlem Buchnevičem, který je v St. Louis. Nebo…

Peterem Muellerem…

(zasměje se) Ano, teď také s Peterem. V Seattlu bych ještě někoho našel. Celkově to nejsou velké hvězdy celé soutěže, ale kariéru v NHL udělali a jsem rád, že jsem se s nimi potkal.

Jste zklamaný, že sen v podobě NHL nevyšel?

Pochopitelně, kdyby vše šlo, jak bych si představoval, rád bych NHL hrál, ale v jedné chvíli jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede. Myšlenka, že bych za Minnesotu v Xcel Energy Center střílel góly, byla super, ale nevyšlo to. To je realita, ze které se ale nehroutím. Zjistil jsem, že cesta tudy nevede, tak jsem se vydal jinudy. A jsem za to rád. Holt můj styl víc zapadá do Evropy.

Extraliga - 29. kolo: Mountfield HK - Vítkovice.
Podívejte se: Vítkovice vybojovaly v Hradci bod, Mueller byl u všech gólů

Co byste vlastně dělal, kdyby ne hokej?

Vždycky mě bavilo se dívat v televizi na policejní vyšetřování, detektivní práci, kriminálky, pořady ztvárňující práci FBI a CIA. Chytání zločinců, policejní honičky. Nevím, odkud to přišlo, kde se to vzalo, každopádně jsem se rozhodl to vystudovat. To se mi i podařilo, a měl jsem představu, že tohle by také mohlo být mým zaměstnáním. Být agentem jedné z těch složek. Dokonce v rámci studia jsem měl praxi a tři sta hodin odpracoval v kanceláři šerifa.

Opravdu?

Ano, díky tomu jsem si celou tu práci vyzkoušel. Padesát hodin jsem byl ve věznici, padesát hodin zase jinde, dalších padesát zase jinde. Musím říct, že mi to hodně dalo i bavilo. Zjistil jsem, jak to všechno funguje, že je to fajn, zároveň ale i vím, jak nebezpečná ta práce je. Není to sranda. Bohužel v této době to asi není nejlepší práce v Americe a už to není moc reálné, protože nechci rodinu dostávat do problémů, nebo ji jakkoliv ohrozit.

V případě bývalého hokejisty to už pak ani nejde být detektivem, jak má profláknutý obličej, co myslíte?

Jo, to je dobrá poznámka. To máte pravdu.

Nicméně nakonec jste se vydal do Evropy. Proč?

Primárně kvůli hokeji. V Severní Americe je tvrdý a je těžké tam prorazit. Evropský hokej je jiný, jsou tu širší kluziště, větší prostor, hra je techničtější, což mi vyhovuje víc. Proto jsem tuto variantu chtěl zkusit. A jako bonus beru to, že jsem se dostal ven, poznávám svět. To je druhý – i když méně významný – důvod.

Slovenskou ligu a Zvolen jste bral jako možnost uvést se v Evropě a zvyknout si na hokej i život v regionu?

Už loni jsem měl nabídky z Rakouska, Slovenska a i z Česka, ale když jsem se zamyslel, bylo pro mě důležité aspoň první sezonu hrát někde, kde budu maximálně vytížený. A kde budu mít stěžejní roli. Lepší, než podepsat Česko, ale hrát ve třetí čtvrté lajně a čekat. Nemít možnost se naplno ukázat. Proto jsme se s agentem domluvili, že půjdeme na Slovensko, tam odehrajeme dobrou sezonu, vybuduji si renomé, abych měl co nejlepší pozici. Zároveň ale vím, že jít ze Slovenska do Česka není lehký skok.

Když se ozvaly Vítkovice, věděl jste, že tu chcete jít?

Upřímně, byl jsem nadšený. O Vítkovicích jsem slyšel dobré reference. Když se na mě ale vedení jelo podívat, tak to bylo zrovna v zápase, který se mi nepodařil. Dokonce jsem psal agentovi, aby jim řekl, že to jsem nebyl já a nebyl to můj nejlepší zápas. Nakonec to ale dopadlo dobře a jsem rád, že tu jsem.

Oplýváte kreativitou, přehledem ve hře, to asi budou vaše nejsilnější stránky, že?

Myslím, že ano. Když jsem vyrůstal, hrál jsem proti bráchovi, který byl starší, větší, silnější, vyšší, takže jsem musel hledat variantu, jak i přesto proti němu uspět. A to je ta kreativita. A tím, že jsem narozený v prosinci, tak vesměs všechny děti, s nimiž jsem hrával, byly skoro o rok starší. A bylo to stejné. Opět jsem neměl nejvyšší parametry, ale potřeboval jsem se prosadit. Myslím, že mám i dobrý přehled o hře, dobré bruslení a také umím předvídat. Číst hru. Soupeře i spoluhráče. Vím, co ten druhý bude dělat a podle toho se umím zachovat.

Spolupráce s Robetsem Bukartsem a Peterem Muellerem vám od začátku vyhovuje. Čím to?

V první řadě jsou to oba skvělí hráči. Jedni z nejlepších v lize, ne-li ti úplně nejlepší. A to vám to pak dělá mnohem jednodušší. Mám přehled, vím, kde se pohybují, umím rozdat puk doleva doprava, ale ve chvíli, kdy to dám jednomu z nich, tak vím, že akce je hotová, protože takoví hráči jsou schopni to dotáhnout. To pak dělá tu naši úspěšnou spolupráci. Já do toho jen zapadám.

Jak vám vyhovuje česká extraliga?

Je to úplně něco jiného, než jsem v hokeji dosud zažil. Z mého pohledu atypická liga. Hodně o taktice a strategii, především proti Slovensku je to hodně jiné. Je tu hodně „pastiček“, na druhé straně to dává vyniknout techničtějším hráčům. Líbí se mi to tu, ale musel jsem si chvíli zvyknout.

Ale s výkony můžete být spokojený, viďte?

Ano, dílčím způsobem. Já to mám ale tak, že když to jde týmu, daří se i mně. Snažím se vše dělat tak, jak mám, pracovat na maximum, a věřím, že pak odměna v podobě bodů do tabulky i individuálních úspěchů přijde. Zároveň mám v hlavě, že absolutně spokojený nikdy být nemůžu. Vždy, když má člověk nějakou metu, dosáhne ji, tak si vytyčí novou a chce se znovu posunout. Je to nekončící proces, na který mám nastavenou hlavu. Ale jsem rád, že to týmu jde, snad to bude pokračovat.