„Takových je nás ale víc. V minulém roce bylo několik kluků z naší generace, kteří měli padesát. Bavíme se o tom,“ poukazuje na kamarády a dřívější spoluhráče Miloše Holaně, Romana Šimíčka, či Jana Peterka. Sám na sobě ale zub času nepozoruje. „Zní to zajímavě, ale na padesát se určitě necítím,“ podotýká Vladimír Vůjtek.

Do padesáti člověk žije, pak přežívá. S tím asi nesouhlasíte?
Já věřím, že to bude naopak. Necítím, že bych měl přežívat. Přitom si pamatuji, že když jsme byli kluci, nebo jsme dospívali, a řeklo se padesát let, tak jsme člověka považovali za starého. Za důchodce. Teď je doba jiná. Zajímavé číslo. Spousta lidí mi říká, že to jsou nejhezčí roky života, tak uvidíme. Ale musím říct, že právě ani se zmíněnými kluky, s nimiž jsem často v kontaktu, to neřešíme. Děláme si srandu, když má někdo narozeniny o dva měsíce dřív, že už je to dědek starý. Jinak si věk nepřipouštíme.

Trenéři říkají, že mladými zůstávají díky šatně. Co vy?
Podle mě člověka mladým drží to, jak žije a myslí. Nepřipouštím si paniku, nebo strach. Život mám rád, jsem společenský typ a rád mezi lidmi. Nesedím doma a neříkám si: „Ježíš, už mám padesát. Co budu dělat?“ Navíc máme dospělé děti. I se ženou jsme se bavili, co budeme dělat. Spíše si to užíváme a jsme spokojeni.

Sledujete svůj věk na dětech?
No, já říkám, že děti stárnou. Strašně stárnou. (směje se) Ale doba se změnila. Dnes je padesátka normální produktivní věk.

Jaromír Jágr.
Osobnosti z Jágrova života: osudy těch, kteří ovlivnili vývoj kariéry slavné 68

Bilancujete život při takovém jubileu?
Ani ne. Já se nedívám zpátky. Koukám dopředu. Samozřejmě si vybavím, co jsem zažil, historky, zejména když se s kluky bavíme, co bylo. Ale nežiji minulostí, vnímám přítomnost.

A když to otočíme, co si vůbec myslíte o dnešních mladých?
Že je jiná doba, pro nás možná těžko pochopitelná. Naše mládí do plnoletosti jsme prožili venku. Hokej, fotbal, tenis, sport. Nyní je mládež fixovaná na techniku, to je zloba a je problém děti přinutit sportovat. Myslím, že naše generace měla jedno z nejkrásnějších dětství. Do osmnácti jsme sice zažili starý režim, ale neomezoval nás. A pak se nám vše otevřelo. Na to jsme měli velkou kliku.

Patříte kvůli technologiím ke kritikům mládeže, nebo jí rozumíte, a mít dřív stejné možnosti, nebyli byste jiní?
Spíše to druhé. Ale je to o lidech. Někdo si říct dá, někdo ne. Lze se o tom bavit. Já to ale vidím na synovi. Jeho život je jiný, má jiné priority i zájmy. Třeba přijde doba, kdy jim veškerou elektroniku a internet vypnou a co budou dělat? Budou v pasti. (usmívá se)

Synovi bude devatenáct, hokej nehraje. Nejste zklamaný?
Vůbec, vůbec. Já to neřešil, nijak jsem ho do toho nenutil. Ano, dali jsme mu možnosti, vzal jsem ho na led, zkoušel to, ale viděl jsem, že ho to nechytlo. Dělal i jiné sporty, nadání měl, ale nevydržel u toho. Zjistili jsme, že tato cesta nemá smysl. A já to bral tak, jak to je. Vím, že třeba s tátou jsme se o tom bavili. Říkám mu: „Jestli chceš, aby hrál hokej, tak tam choď s ním ty. Jsi skoro v důchodu.“ Ale to si dělám srandu. On na to prostě v té době neměl vlohy. Časem možná chtěl, ale už bylo pozdě.

A dcera?
Chtěla, přemlouvala mě, ale nedovolil jsem jí to. Tenkrát byl ženský hokej u nás v začátcích, v Opavě byl jeden tým, ale nějak jsme to zavrhli. Tedy já. Ale dala se na tenis, tak dobré.

Hokejový trenér Alois Hadamczik při fotografování pro Deník, 1. září 2020 v Kravařích.
Hadamczik tepe do českého hokeje: Krach jde za Králem, medaile se už nedožiji

Možná byste měli v rodině dneska olympioničku…
Je to možné. (usmívá se) Je jí pětadvacet, věk na to má.

Vy jste měl jasno, že navážete na otce a budete hokejista?
Já jsem byl příklad odmalička totálně zfanatizovaného kluka hokejem. S tátou jsem chodil na tréninky, kde mě brávala i máma. Říkali mi, že poprvé jsem stál na bruslích ve dvou a půl letech. To byly ještě čtyřnože. Do té hry jsem se zamiloval, takže bylo jasno.

Bylo myslitelné, že byste hokej nedělal?
To neexistovalo. Ale ani mě nikdo nemusel nutit. Třeba vstávat. Každý den ráno v šest trénink na Ledňáčku. Vzbudil jsem se sám o půl páté, mamku jsem vytáhl z postele, abych stihl tramvaj. Ani nevím, co bych jiného dělal. Nepřipouštěl jsem si, že nebudu hokejista. Věděl jsem, co chci, hokej miluji. Byla to samozřejmost. Spíše jsem to bral jako své poslání. Přirozenou věc.

Jak těžké bylo být synem známého hokejisty a trenéra?
Neviděl bych to tak, že to bylo těžké. Jediný problém, který vždy byl a bude, nastal, když mě táta trénoval. I doma jsme se bavili, že to není dobré. Pokaždé se najdou řeči, pochybnosti, kdo koho prosazuje. Jinak jsem to nevnímal špatně.

Kolikrát vás otec trénoval?
Dvakrát. Třeba si pamatuji, že když jsem se vracel z Pittsburghu. Mohl jsem jít k němu do Jaroslavle. Zvolil jsem ale Čerepovec. Shodli jsme se, že to není dobré. Ani jeden z nás to nechtěl. Nakonec jsme proti sobě hráli finále. (usmívá se)

VLADIMÍR VŮJTEK ml.

Syn bývalého ligového útočníka a uznávaného trenéra Vladimíra Vůjtka staršího se narodil 17. února 1972 v Ostravě. S hokejem začínal ve Vítkovicích. Vedle nich hrál i za Spartu Praha a Třinec, v NHL nastupoval za Montreal, Edmonton, Tampu Bay, Atlantu a Pittsburgh, v Rusku hrál za Čerepovec a Voskresensk, ve Finsku nosil dres Pori a Hämeenlinny, nejvyšší soutěž hrál rovněž ve Švýcarsku za Curych a Morges. V reprezentaci odehrál 57 utkání, dal 20 branek. Na MS 1997 byl se sedmi góly nejlepším střelcem. Jeho kariéru brzdila zranění a zdravotní problémy. Pracuje jako agent ve společnosti Eurohockey Services.

Myslíte, že i v Rusku by to vám, nebo jemu, bylo vyčítáno?
Možná by to bylo ještě horší. Jako cizinci… Nevím. Proto jsme do toho nešli, i když zájem nebyl jen od táty, ale i od vedení.

Kde vůbec přišel zlom směrem k profesionální kariéře?
S Romanem Šimíčkem jsme procházeli kategorie a od dorostu jsme byli ostaršováni. Vždy jsme byli o dva roky napřed. Hlavní cíl tak byl hrát za Vítkovice extraligu, což se povedlo brzy. Ještě v šestnácti, před koncem sezony, si mě na starém Kotasi vytáhli na poslední tři zápasy sezony. Poprvé jsem hrál proti Gottwaldovu, na to nikdy nezapomenu. To bylo pro mě neskutečné, ale nikterak jednoduché. Za zlomové považuji první dva roky.

Proč?
Vše jsme si museli vybojovat, vydřít. Pak jsem byl i na měsíčním hostování v Karviné v první lize, což mi pomohlo. Osahal jsem si mužský hokej, dostal jsem prostor, víc jsem si věřil a s tím jsem se vrátil do Vítkovic. Táta byl asistent pana Soukupa, který mi říká: „Dám ti ještě šanci v pěti zápasech a pokud nebudeš produktivní, pošlu tě do Karviné na celou sezonu.“ Dal mě do útoku s Lumírem Kotalou, sedli jsme si, já se chytil a dával jsem góly. Tam se to nakoplo. A pak přišla nabídka z juniorky z Ameriky.

Váhal jste, jestli jít, nebo ne?
Nebylo to lehké rozhodnutí. Neuměl jsem skoro slovo anglicky, bylo to narychlo a navíc před Vánocemi. Vše jsem opustil, do cizí země, nebyly možnosti jako dnes, kdy je internet, telefon, skype, viber… Nic. Ano, telefon byl, ale tak drahý, že jsem si mohl dopřát jen pár minut. Moje výhoda byla, že jsem potkal kolem sebe super lidi, dali mě do rodiny s kapitánem mužstva, se kterým jsme dodnes velcí kamarádi. Moc mi pomohl. A dařilo se i v hokeji, což bylo jen plus, protože lidi mě lépe vzali. Mám i takovou zajímavost.

Povídejte…
Byl jsem tam dva týdny, byl Štědrý den, a najednou fanoušci zvonili u dveří a nosili mi dárky. Úplně cizí lidi. Mazec. Něco nepředstavitelného. Celkově změna. I kulturní. S pár hráči se potkávám dodnes, a dokonce lidé, u nichž jsem tehdy bydlel, tu byli za námi předloni. Před covidem. Nyní mají asi 75 let. Ale super lidé, jako kdyby to bylo včera, ne před třiceti lety. Úžasné.

Hokejový trenér Alois Hadamczik při fotografování pro Deník, 1. září 2020 v Kravařích.
Hadamczik o Jágrovi: Přeju mu záchranu a opravený zimák. Kdy se stali přátelé?

Litujete, že vinou zdraví jste nedosáhl na co jste mohl?
Nelituji, beru to tak, jak to bylo, a že to tak být mělo. Pitvat se v tom, co by kdyby… Víte, slovo „kdyby“ neexistuje. Nezapnout klimatizaci v hotelovém pokoji a nebýt proto nemocný, byl bych v Naganu, měl bych zlato, a mohl hrát tam nebo tam. Takhle to nevnímám. Jsem spokojený s tím, co jsem prožil. I s kariérou. Byla, jaká být měla. A vzpomínám na radostné věci.

Zmínil jste i Romana Šimíčka, který dřív pro Deník prozradil, že jste se spolu dělili o první výplatu. Je to tak?
Ano, to je pravda. V sedmnácti jsme byli čtyři mladí v týmu – já, Šimon, Miloš Holaň a snad i Ríša Šmehlík. Měli jsme výplatu ve dvojicích napůl. Celou sezonu. Šlo asi o 1500 korun pro každého. Až ve druhé sezoně jsme měli plný plat, navíc prémie 600 za zápas. Asi to bylo pro to, aby nás nezkazili, za starého režimu šlo o dost peněz. Celkově jsme měli třeba 5500 měsíčně. To ani nešlo utratit.

V Americe jste musel mít ještě větší peníze. Možná jste se ale tím naučil hospodařit, že?
To bych neřekl. (usmívá se) Já nebyl typ, který by hospodařil. Několik let. Ale v Kanadě jsem měl agenta a agentura se nám starala o vše. Výplaty chodily k nim, oni tím zaplatili účty a nám posílali na kartu tolik, kolik jsme potřebovali na život. Pak bylo složitější se vrátit do reálného života. Třeba žena, když jsme spolu začali žít, byla úplně v šoku. Já žádné složenky neřešil, vždycky jsem to někam hodil. Dodnes to obstarává ona. Aspoň ale mohu tyto zkušenosti a rady dát mladým. Zažil jsem to ze stránky bezstarostné, ale nesprávné, protože pak můžete být ztracený.

Kdy naposledy jste stál na bruslích?
Po kariéře jsem dělal kempy pro mladé kluky, tam jsem se sklouzl. To byl tak rok 2007. A pak? (uvažuje) Vlastně po sedmi letech, kdy jsem na ledě vůbec nebyl, jsem ležel doma a volal mi Martin Straka. „Nazdar Ládíku, co děláš?“ říká mi. „Hele na 10. září si nic neplánuj, přijedeš do Plzně, já mám rozlučku se Špágrem (Jaroslavem Špačkem), budeš hrát za můj tým“.

Jak jste reagoval?
Začal jsem se smát a řekl, že jsem nebyl roky na ledě. Ani nemám výstroj. „To nevadí, vše ti půjčíme. Super, takže s tebou počítáme, ahoj.“ Prostě mi nedal šanci odmítnout. Nakonec jsem to dal, i když jsem předtím na ledě opravdu nebyl. I přesto, že jsem si domluvil s Vítkovicemi trénink. Zvládl jsem to a to bylo naposledy. Brusle jsem pak zahodil a nevyndal.

Jágr má bankovku, stát bude 2490 korun.
Jubilant Jágr bilancoval: Dřív jsem byl predátor, dnes jsem býložravec

Skutečně?
Já to měl nastavené, že skon᠆čit jsem chtěl ze své vůle. Pořád mě ale někdo přemlouval. Třeba i stará garda. Ale odmítal jsem, protože kdybych hrát chtěl, tak jsem mohl. Je to zvláštní, ale mně to nechybí. A táta byl v tom stejný, i když on pak začal trénovat.

Jednou jste se ale vracel…
Ano. Skončil jsem ve Vítkovicích, to bylo v březnu, a přemýšlel, co dál. Sice jsem věděl, že budu agent, protože Míra Henyš mě oslovil, ale fyzicky jsem nic nedělal. K tomu Robert Záruba přišel s komentováním pro ČT. V září jsem přijel do Třince, kde se mě zeptal Pavel Marek (tehdejší manažer Ocelářů), jestli se nechci vrátit. „Vůbec,“ řekl jsem. Jenže mě nahlodával dál, na konci října jsem tam přijel už potřetí, venku počasí horší a horší a já přemýšlel.

Až vás zlomili.
Přísahám, od března do listopadu jsem nic nedělal. S trenérem ale za mnou přijeli, řekli jsme si, že v reprezentační pauze s nimi potrénuji. Po deseti dnech jsem kývl, protože mě to zase bavilo. Tak jsem do toho šel. A po čtyřech měsících byl definitivní konec. Ale i to komentování bylo zajímavou zkušeností, i když jsem toho mnoho nestihl. Jen nevím, jestli bych to chtěl dělat pořád.

Nakonec jste hráčským agentem.
Žena říká, že jsem se v tom našel, že na to jsem trénoval už během kariéry, protože jsem pořád někam telefonoval a něco řešil. Míra Henyš mi jednou zavolal a nabídl mi to. Byla to náhoda. Nebo nebyla? Nevím. Tehdy jsem jen přemýšlel, co dál. Jen jsem věděl, že u hokeje chci zůstat. Tímto mi to Míra vyřešil.

Jste jen o dva dny mladší než Jaromír Jágr, který ale stále hraje. Ojedinělá záležitost, co myslíte?
Neskutečné, neuvěřitelné. Kolikrát je až šílené, že když je zdravý a v pohodě, pořád na ledě vyniká. Pro něj obdivuhodné, jen trochu smutné pro extraligu, že v padesáti když chce, pořád má navrch. U sebe si to nedovedu ani představit. Nevím, nejspíš bych se už rozsypal. On se ale udržuje, k tomu hokej je jeho život. Díky němu nemá zatím rodinu, vše obětoval sportu. A sám to říkal. Když rodinu, tak po kariéře. Uvidíme. Neměl ani čtyřicet a prohlásil, že bude hrát do padesáti. Každý se smál. A teď to splnil. Myslím si, že tohle bude jeho poslední sezona. Jestli ne, překvapí mě.

Je to Jágrova devíza, nebo spíš obžaloba extraligy?
Něco to vypovídá o našem hokeji. Když si vezmeme posledních dvanáct let, vidíme, kam to spěje. Dolů, dolů a dolů. Od áčka až po mládež. Upadáme. A nevidím světlo na konci tunelu, i když bych rád, kdyby se to změnilo. Změna bude však třeba a bude to trvat řadu let, než se to napraví.

Z archivu Jaromíra Jágra: Conn Smythe Trophy
Jágr na slavných i neznámých fotkách: Svatba, dovádění na písku i Bílý dům

A vaše plány a přání do další padesátky jsou jaké?
Přání určitě hlavně zdraví, které dávám dohromady. Snažím se hýbat, byť v tom mám omezení. Proto mám rád přírodu. A aby se tento poblázněný svět vrátil do aspoň rádoby normálu. Nejsem zastáncem všeho okolo, co se děje, takže prakticky ani nemůžu cestovat, tudíž vše řeším přes počítač, telefon a jsem doma.

Žena je asi ráda, ne?
To si nejsem jistý právě, já myslím, že by byla ráda, kdybych na chvíli někam odjel. Ať má chvíli klid. (zasměje se)

Vy jste měl i hospodu. S ní jste skončil?
Měl, v Klimkovicích na náměstí asi devatenáct let, ale když jsem se odstěhoval do Karlovic, tak jsme to pomalu pustili. Už to jsou čtyři roky. Cítili jsme, že čas nastal. Své to splnilo, byla to jedna etapa, a šli jsme dál. Navíc v Karlovicích máme chalupy na pronájem, tomu se věnuje hlavně žena, takže máme co dělat. Ale pokud jste se ptal na plány, tak žít. Užívat si. A uvidíme, co nám do cesty přinese. Jsem v tom pozitivní.