Vítkovický útočník Petr Hubáček zářil jako nejjasnější hvězda. Třicetiletý brněnský rodák převzal v úvodu třetí třetiny za stavu 1:1 puk od obránce Stehlíka a už ho nikomu nepůjčil. Do středního pásma vletěl jako raketa, po cestě vycvičil tři sparťanské hráče a své úchvatné sólo zakončil nekompromisní ranou do šibenice. „Byl to nejpěknější gól v kariéře,“ culil se po šlágru 27. kola Hubáček.

Čtěte více: Ve strhujícím souboji porazily Vítkovice Spartu.

Kde se ve vás vzala ta drzost, projet celým kluzištěm a dát jen tak gól?
To nevím (směje se). Ale mám takové cíle. Táta hrál ligu za Kometu a během sezony nastřílel maximálně sedmnáct gólů. Já jich nasázel taky nejvíce sedmnáct a pořád čekám, až ho překonám. Do každého zápasu jdu s tím, abych dal hattrick a ukázal mu. Přemýšlím taky občas nad tím, být jako Mario Lemieux. Proti Spartě jsem takový malinkatý Lemieux byl. Takže tuto položku si můžu odškrtnout a teď už zbývá jen ten hattrick. Ligu hraji už dvanáct let, mohlo by se to konečně podařit.

Sedmnáctku má hodně lidí rádo. Ve vašem případě je to, zdá se, spíše zakleté číslo…
Asi jo. Táta potřeboval na sedmnáct branek mnohem méně zápasů. Takže je lepší a nemůžu si doma vyskakovat.

Dal jste vůbec někdy hezčí gól?
To si takhle rychle nevzpomenu. Možná tak v žácích v páté třídě (usměje se). V zápase jsem měl snad osm šancí, nic z toho ale nebylo, tak jsem nakonec dal aspoň krásný gól, nejpěknější v kariéře.

Pocit jako Mario Lemieux jste si užil ale poprvé…
To ano. Ale jen jako malý Mario. Švancy (fotbalista Slovácka Petr Švancara – pozn. aut.) jednou říkal, že si připadal jako Maradona, když dal loni gól Bohemce. A já se teď cítil jako Lemieux. Ale dejte to někam dolů do článku, aby to nebylo v nadpisu, protože pak se to se mnou potáhne dalších dvacet let (rozesměje se).

Do zápasů jste naskočil po nemoci, jak jste se cítil?
Nebyl jsem nemocný, že bych měl teploty nebo bych musel ležet. Zanítily se mi dutiny a potřeboval jsem vysadit. Byl jsem na Euro Hockey Tour a valil jsem to od září bez přestávky, že ta pauza mi přišla v uvozovkách vhod. Sice jsem nestál týden na ledě, ale cítil jsem se dobře.

Šancí byla hromada, nehrklo ve vás, že byste přes stálou převahu nemuseli vyhrát?
Tak to zase ne. Člověk to hraje už dlouho nato, aby měl takové ty stavy, že kouká a najednou v něm hrkne, že tam může dostat gól. Ta hra prostě plyne. Věřil jsem, že vyhrajeme.

Cítil jste, že jste na tom i se silami lépe? Sparta točí pod novými trenéry jen tři lajny, navíc měli nějaké absence. Vypadali jste nabušeně, i když taky máte nějakou marodku…
Bylo dost kluků, kteří od zápasů s Vary netrénovali a naskočili až rovnou do utkání. To taky nebylo jednoduché. Myslím, že bylo dobré, že jsme nezačali na tři pětky. Přitom ještě v úterý to tak vypadalo. Nakonec jsme poskládali čtyři lajny a až ke konci se to stáhlo na tři útoky. Měli jsme více sil. Myslím, že jsme dynamičtější, agresivnější, silovější mužstvo než Sparta, která má zase rychlé a šikovné útočníky. S tou silou jsme na tom lépe, což se v průběhu zápasu projevilo.

Přerušili jste sparťanskou sérii šesti výher v řadě. Bavili jste se o tom se spoluhráči v kabině?
To jsme nějak moc neřešili. Sparta je pořád Sparta a pokaždé to proti ní je výjimečný zápas, jiný než proti ostatním mančaftům. Snad Zlín je ještě dál, to už je ale úplný vrchol (směje se). Na Spartu je vždycky každý vyhecovaný, navíc má výborný kádr. Když je člověk na ledě proti takovým hráčům, tak ten zápas jinak vnímá, snaží se si ho užít. Myslím, že to byl dobrý zápas.