„Je to jako krásná pohádka. Kdyby mi někdo před sezonou řekl, že vyhraju kanadské bodování a pojedu na kemp nároďáku před mistrovstvím světa, díval bych se na něho jako na vola," usmívá se Svačina, který přitom před sezonou neměl jistotu, že bude za Vítkovice hrát. „Spíše to vypadalo, že si nezahraju ani v extralize," zdůrazňuje Svačina.

Počkejte, tomu vůbec nerozumím. Jak se dá zazářit a následně vyhrát kanadské bodování v týmu, 
v němž jste podle vašich slov neměl kvůli špatným výkonům vůbec dostávat šanci?

Dá se říct, že mě zachránila až výměna trenérů, která přišla někdy po dvaceti zápasech začátkem listopadu loňského roku.

Kouče Mojmíra Trličíka nahradil po mizerném začátku Slovák Peter Oremus. Měl jste rázem na ledě více prostoru, dával góly a přihrával na ně…

Když víte, že něco na ledě zkazíte a bude zle, nehraje se vám dobře. A to byl případ minulých sezon, ale i začátku té letošní. Když jsem něco podělal a mířil na střídačku, už jsem viděl ten typický Trličíkův pohled. Bylo jasné, že na mě zase bude řvát. Každý trenér má prostě své oblíbence a naopak ty, které nemůže ani cítit. Pod Trličíkem jsem na ledě prakticky nemohl udělat vůbec nic, klid na hru jsem žádný neměl.

V minulých sezonách vás posílal Trličík na hostování. Nemohl vás v kabině ani vidět. Co jste si udělali?

O ničem konkrétním nevím. V žádném případě ale netvrdím, že jsem si ve Vítkovicích nezahrál jen a pouze kvůli Trličíkovi, protože mě nesnášel, a tak mě zakopal. Tak úplně to nebylo. Když jsem byl v roce 2011 poslán na hostování do Plzně, na konci sezony jsem si zlomil nohu. A než jsem se dal do kupy, nabral jsem až na 92 kilo, což je o dvanáct víc než moje běžná váha. Trličík byl dál přesvědčený, že dost nemakám. A tak jsem pod ním stihl loni ve Vítkovicích odehrát jen dvanáct zápasů a zase šel. Loňskou sezonu jsem dohrál na hostování v Mladé Boleslavi a Popradu. Na dva zápasy mě dokonce poslali do prvoligové Olomouce.

To muselo být frustrující. Možná i tohle období vám pomohlo a nakoplo vás k ještě tvrdší dřině…

Před touto sezonou jsem šel do sebe. Říkal jsem si: Vláďo, ty chceš hrát zase někde v prdeli a trmácet se po hostováních? Hodně jsem dřel, každý den chodil do posilovny a postupně se dostal zpět na osmdesát kilo. Hned jsem se cítil mnohem lépe, navíc jsem zesílil. Na jedné straně mi ta zkušenost pomohla. Spadl jsem na hubu a musel jsem se odrazit ode dna. Nebudu lhát, byly to to těžké časy, ale jsem rád, že jsem si tím prošel. Beru to jako další velkou životní zkušenost.

Pojďme nejprve zhodnotit letošní sezonu. Vítkovice skončily osmé. Čekalo se od vás ale víc…

To ano, ale vzhledem k tomu, jak špatně jsme začali, ji hodnotím kladně. V době, kdy přišli trenéři Oremus se Svozilem, jsme mohli být klidně poslední, kdybychom neměli odehrány o dva zápasy víc. Poté, co náš tým převzali, jsme se neskutečně zvedli. Předváděli jsme dobrý hokej, měli jsme výsledky. Nakonec jsme se dostali do předkola, které jsme 
s Českými Budějovicemi zvládli, a pak ve čtvrtfinále potrápili Zlín, vítěze základní části. Rozhodně to nebyl propadák. Každopádně příští rok věřím, že udělají Vítkovice lepší výsledek.

Naznačujete, že jste mohli dopadnout lépe, pokud byste ale chytili start do sezony. Co nefungovalo?

Někdy změna trenérů pomůže – a to byl náš případ. Už nás měli všichni soupeři přečtené. Řekl bych, že jsme až bezhlavě napadali, chtěli jsme hrát strašně aktivní hokej, ale nefungovalo to. S nástupem nového trenéra přišel i nový systém hry. A soupeři na to nedokázali reagovat. Nevěděli, jak se na nás nachystat. Některé zápasy vypadaly, jako by se nám ani nechtělo hrát, což byla samozřejmě kravina. Neznám nikoho, kdo rád prohrává.

Jak se snažil kouč Trličík nezdary zlomit? Přišel s nějakou změnou?

Vždy tvrdil, a to taky po všech striktně vyžadoval, že nebudeme couvat. Chtěl hrát moderní hokej – s tím, že útočníci půjdou jenom dopředu. Když se nám na začátku sezony nedařilo a prohrávalo se, přišla v systému změna. Měli jsme najednou začít couvat a bránit s tím, že to třeba přinese úspěchy. Neřešil v tu chvíli, že to nebude místy ke koukání. Jenže ani to si nesedlo, a tak se museli trenéři pakovat.

Co nového přinesl do kabiny i na střídačku kouč Oremus?

Od prvního tréninku chtěl, abychom chodili do kombinací, nahrávali si. Nacvičovaly se mnohem více kombinace dva na jednoho, tři na dva. Trenér Oremus nás vybízel k tomu, ať si více dovolíme, tvoříme, a když zkazíme, ať se tím neužíráme, že to příště vyjde. Při nájezdu jeden na jednoho viděl raději pokus o kličku, kterou soupeř třeba vypíchl, než alibistické nahození puku do rohu.

Vladimír Svačina vlevo, vpravo Řezníček Dalibor

Měli jste vy, útočníci, pod jeho vedením volnější ruce?

Na trenéru Oremusovi se mi moc líbilo, to, že měl jasný systém. V obranném a středním pásmu měl každý své úkoly předem dané, a přes to nejel vlak. Ale sám říkal, a to nejen naší pětce, že v útočné třetině mu bude stačit, když bude třetí útočník nahoře. Jinak jsme měli vlastně volné ruce, a tak jsme mohli zkoušet vlastní věci.

V čem bylo kouzlo vaší lajny „Romanovců" (Huna – Roman – Svačina), která dávala soupeři jeden gól za druhým?

Mělo to právě hodně společného s tím, že jsme měli v útoku volné ruce. Kouč Oremus nám do akcí nekecal. Naopak. Sám říkal: Vymýšlejte, tvořte. Mohli jsme hrát to, s čím jsme sami přišli. Vůbec největší zásluhu na tom, že se nám tak dařilo, měl Ondra Roman. Na tréninky pravidelně přicházel s novými nápady a hned nám je v kabině hlásil: Kluci, mám novou přesilovku, nové založení útoku. Pro mě byla čest hrát v téhle pětce. Pro mě to byla pohádková sezona, hokejem jsem se nesmírně bavil. Opravdu bych to přál každému.

Před sezonou přitom nepřicházel Roman do Vítkovic jako nějaká hvězda…

Podle mého je Ondra strašně nedoceněný hráč. Pokud křídla nemají tvořivého a šikovného centra, který nedokáže dávat přihrávky do jízdy, přesně je rozhazovat, tak neudělají nic. Ano, sami něco vymyslí, ale centr je mozek celé lajny – a tuhle roli plnil Ondra nad plán. Dokonce bych řekl, že se stačil vracet ještě více než my. Nemít ho, tak nevím, jak by to fungovalo a zda bychom se nakonec nemuseli plácat v play-out. Už jsem s ním hrál v dorostu za Porubu, kde jsem po jeho boku vyhrál bodování. Sedli jsme si, dlouho se známe. Když se nám zápas celý nepovedl, připravili jsme se na další.

Vladimír Svačina uprostřed

Už fenomenální zpětnou nahrávku zpoza branky na přední tyč, po které jste nasázeli soupeři neskutečné množství gólů, to byla taky Romanova práce?

Jasně. Ondra to měl ještě ze zámoří, z farmy. Hráli to tam, a říkal, že z toho měl asi čtyři góly a snad padesát nahrávek. Tam to vymysleli. Ono to ale není jen o té nahrávce. Je tam více kombinací a možností, do kterých se zapojují i obránci. Strašně těžko se tohle v přesilovce brání. Bylo až šílené, jak dlouho nám to fungovalo. 
A když se nám zdálo, že to má soupeř přečtené, měli jsme 
v záloze i jiné akce. Sám bych chtěl vidět sestřihy našich gólů, protože si nepamatuju, že bychom dali nějakého šmatláka.

Do předkola jste postoupili na poslední chvíli, ale vyvrcholení série stálo za to. Pátý rozhodující zápas v Českých Budějovicích ukončil ve 114. minutě Peter Húževka. Byl jste tak u historicky nejdelšího zápasu v české extralize…

Možná mnohé překvapím, ale série s Budějovicemi byla pro mě osobně mnohem tvrdší než ta následující čtvrtfinálová se Zlínem. Dohrávali nás mnohem více. Bylo to ale férové. Hrálo se tvrdě, ale čistě, bez nějakých záludností, provokací a plácání o led. Nenadávali nám, jako Zlíňáci. Hrál se hokej. Série vyvrcholila nezapomenutelným zápasem. Jsem rád, že jsem u toho rekordu byl, navíc přímo na ledě, když jsem přihrával Hužvovi (Húževka) na rozhodující gól. Ale podruhé už bych to absolvovat nechtěl.

Proč?

Od druhé třetiny jsme hráli na tři pětky, oni na čtyři. V závěru už jsme jeli na krev. Já osobně ještě první prodloužení v pohodě zvládl, ale od druhého už hrál na autopilota. Přijel jsem na střídačku s tím, že jsem ani nevěděl, co jsem na ledě udělal. Probíhalo to asi následovně: skočil jsem na led, hlídal obránce, nahodil puk do útočného pásma a šel zase střídat. A pořád dokola. Už to ani nebyl pěkný hokej, taková čekaná. Po prvním prodloužení jsme se ani moc nebavili. Nahodili jsme přiblblé úsměvy a každý se soustředil jen sám na sebe. Někdo si natáhl nohy nahoru na lavičku, každý v sobě hledal poslední zbytky sil.

Heroický výkon podal gólman Filip Šindelář, který zlikvidoval 84 střel a jen v prodlouženích chytil tři góly…

Budějky hrály celé prodloužení u nás. My, hráči, jsme odehráli pětatřicet čtyřicet vteřin, vystřídali, vydechli a našli čas na pár slov, co a jak udělat při dalším pobytu na ledě. Filip ale nic takového neměl. Neustále musel být v brance a soustředit se. To, co jsme zažívali my, to bylo prd proti tomu, co musel zažívat on. Myslím, že to byl jeho životní zápas. A přál bych mu, aby už nikdy nemusel zastavovat tolik střel. Fakt to bylo neskutečné, jak to pochytal. Ujča (Ujčík) pak říkal, že je neuvěřitelné, s jakým klidem to navíc zvládl. Klobouk dolů před ním. Výhru a postup nám vychytal on. Jaký je? Tichý, ale když jednou za čas něco řekne, tak je to pokaždé trefná perla.

Vladimír Svačina vpravo

Zůstaňme ještě u toho pátého rekordního dramatu na jihu Čech. Prý jste neměli v jednu chvíli co jíst ani pít. Je to tak?

Jo, došlo nám úplně všechno! Už po prvním prodloužení nasedl Ujča (Ujčík), který kvůli zranění nehrál, s ostatními 
z realizačního týmu do auta 
a jeli do obchodu pro zásoby. Přivezli nám vody, tatranky, banány, energetické nápoje. Mysleli jsme, že bude jen jedno prodloužení, ale pokračovalo se, takže pak museli jet znovu, protože jsme zase všechno vypili a snědli. Takže nejen my, ale i oni toho měli dost, starali se o nás královsky.

Co hráč během takového zápasu vlastně vypije a sní?

Každý hráč to má jinak. Třeba Tomáš Voráček za zápas vypije až šest litrů vody. A to jen o přestávkách. To bych mu nechal normálně zaplatit. Já bych to do sebe nedostal, nevím, jak to dělá. Je to ale rarita. On totiž vypije úplně nejvíce ze všech. Co jíme? Máme cukříky na energii, kofeinové tabletky, ty jsem si dával každou třetinu. V tom zápase jsem snědl dva banány navíc. Moc na to nejsem, ale dal jsem si spalovač tuků, takže paráda.

Z českého hokejisty byl rázem filipínský futsalista…

Ještě tři dny po zápase jsem byl pod mými osmdesáti kily a nemohl se na ně dostat zpět. Hodně jsem vypotil a nebyl jsem schopný do sebe dostat potřebné množství vody. Ale postupně se to srovnalo. Jen první zápas čtvrtfinále proti Zlínu jsem se ještě necítil na sto procent. Měl jsem těžké nohy, nebylo to dobré. Pak už to bylo v pohodě.

Nakousl jste Zlín, se kterým jste ve čtvrtfinále prohráli 2:4 na zápasy, a sezona pro vás skončila. Dalo se přes něj postoupit?

Zlín mi leží pod kůží, nemám ho prostě rád. Nesedí mi jejich hráči. Smáli se nám do ksichtu, vytáčeli nás. Někteří 
z nás to nevydrželi a opláceli. Tu sérii jsme mohli zvládnout lépe. Darovali jsme jim postup našimi vyloučeními. Jedno mě ale těší. Na všechny domácí zápasy série byl plný dům a my mohli fanouškům nabídnout dva krásné obraty.

Přejděme do současnosti. Vaše životní sezona vás katapultovala až do reprezentace. To musí být po těch předchozích dvou sezonách jako sen…

Je to jako krásná pohádka. Kdyby mi někdo před sezonou řekl, že vyhraju kanadské bodování a pojedu na kemp nároďáku před mistrovstvím světa, díval bych se na něho jako na vola. Spíše to vypadalo to, že si nezahraju ani v extralize. Trenér Trličík mě nechtěl, plácal jsem se na hostování 
v Plzni, Mladé Boleslavi nebo Popradu. I tak se mnou pan Husička (generální manažer klubu – pozn. aut.) podepsal smlouvu. Pořád mi věřil, že na to mám, byl přesvědčený, že ještě budu mít týmu co dát. 
A za to chci jemu a všem, kteří se na mém setrvání ve Vítkovicích podíleli, moc poděkovat.

Na srazu reprezentace se máte hlásit dnes odpoledne. Kdy jste se o nominaci dozvěděl?

Měl jsem už v průběhu sezony nějaké informace, že bychom se tam mohli s Ondrou Romanem podívat, ale pak bylo všechno jinak. Dostaly se ke mně zprávy, že s nominací nemám vůbec počítat. Nakonec ale přišla. Jsem obrovsky překvapený a potěšený, že jsem od pana Hadamczika tuhle šanci dostal. Je to pro mě ta pověstná třešnička po skvělé sezoně ve Vítkovicích. Budu se chtít o místo v sestavě porvat, zůstat co nejdéle. Snad budeme s Ondrou v jedné lajně, to by bylo úplně super. Moc se na to těším.

Máte nějaké zkušenosti s reprezentací?

Čeká mě premiéra. Jsem zvědavý, jak to tam bude vypadat. Mít možnost trénovat 
s těmi nejlepšími v republice, je krásné. Je to vrchol mé dosavadní kariéry. Přál bych si, aby to byl jen další stupínek. Pro úspěch udělám úplně všechno. Dál tvrdě trénuju, ještě chci nabrat kila ve svalech. Dovolenku jsem si nebukoval, odpočívat budu moct až v důchodu.

PROFIL

VLADIMÍR SVAČINA 
Narozen: 28. dubna 1987 ve Studénce

Věk: 25 let

Přezdívka: Sváča

Číslo dresu: 13

Post: útočník

Výška/váha: 180 cm/80 kg

Držení hole: pravá

Odchovanec: Studénka

Předchozí kluby: Sareza Ostrava (do 2004, 2006 až 2008), Mississauga (OHL, 2004 až 2006), Kometa Brno (2008/2009), Plzeň (2010/2011), Mladá Boleslav (2011/2012), Poprad (Slovensko, 2011/2012), Vítkovice (od 2008).

Reprezentace: ČR „16", „17", „18", „20"

Dosavadní úspěchy: vicemistr ČR 2010, vítěz kanadského bodování Vítkovic (2012/2013)

Letošní sezona: základní část – 52 zápasů, 43 bodů (19+24), play-off – 11 zápasů, 12 bodů (3+9), celkem: 63 zápasů, 55 bodů (22+33)

Draft NHL: dosud nebyl draftován

Hokejové cíle: vyhrát s Vítkovicemi mistrovský titul

Sourozenci: čtyři bratři

Nehokejové koníčky: tenis, občas golf