Šestatřicetiletý urostlý slovenský bojovník na konci minulé sezony trefil v rozhodující sedmé čtvrtfinálové bitvě na ledě Pardubic tyč prázdné branky Východočechů při jejich hře bez brankáře.

Domácí se následně vydali na poslední zběsilou zteč vítkovické branky, v čase 59:29 vyrovnali a v prodloužení rozhodli o svém postupu. Nakonec pak Pardubice dokráčely až k mistrovskému titulu.

Ve čtvrtek v Českých Budějovicích se Húževka z velkého smolaře proměnil v hrdinu. V rozhodujícím pátém duelu předkola play-off rozhodl v čase 113:51 o výhře Vítkovic 3:2 a postupu do čtvrtfinále.

„Na loňské Pardubice už jsem zapomněl. Dlouho mě to mrzelo, ale už jsem to vymazal z hlavy. Jsem ale rád, že jsem to mohl odčinit," usmíval se Húževka, který ukončil nejdelší zápas v historii soutěže.

Byl v takové euforii, že přímo na ledě slavil s vítkovickou šálou v ruce. Únavu z neskutečně náročného zápasu, který trval skoro šest třetin, rázem přebíjel slastný a opojný pocit radosti a štěstí.

Rozhodl jste nejdelší zápas v historii české extraligy, ale hlavně jste zajistil Vítkovicím postup do čtvrtfinále play-off. To musí být úžasný pocit…

Celý zápas jsem se trápil, snažil jsem se, střílel, ale chybělo mi štěstíčko. Všechno se to vrátilo v tom třetím prodloužení. Na ten zápas nikdy nezapomenu, dokonce mám schovaný i puk, kterým jsem zápas rozhodl. Z branky ho vytáhl a donesl Viktor Ujčík. Byl to nádherný pocit.

Peter Húževka

V čase 113:51 jste velký hokejový maraton ukončil. Popište ten gól…

V závěru třetího prodloužení jsme chtěli rychleji střídat, abychom se dostali do tempa. Byl jsem strašně unavený, ale vzpomínám si, že kluci přijížděli na střídačku a já naskakoval do hry. Vláďa Svačina tam ještě zůstal a zatáhl puk do pásma. Podpořili jsme jej v útoku a on mi najednou předložil přihrávku do úplně odkryté branky. Rozhodl jsem zápas a jsme strašně moc šťastní, že to znamená zároveň postup. Bylo to ovšem hodně i o štěstí, protože vyhrát mohly oba týmy.

V průběhu sezony jste se vrátil do Vítkovic. Ve 28 zápasech základní části jste se trefil dvakrát. A pokaždé do sítě Českých Budějovic. Věřil jste, že by vaše chvíle mohla přijít i teď v klíčovém souboji o čtvrtfinále?

V prvním momentě mě to taky napadlo, že by to mohlo vyjít znova, a navíc v play-off, v rozhodující fázi sezony. Do šancí se dostávám, ale vždy mi chybělo štěstí, aby tam padl třeba ušmudlaný gól, kterým bych se mohl chytit. No a nakonec dám gól v takovém zápase a čase. Neskutečné. Skoro se tomu nedá věřit.

Je to celé o to neuvěřitelnější, že vám po loňské sezoně ve Vítkovicích neobnovili smlouvu, a tak jste nakonec zamířil do dalekého Kazachstánu, kde jste se dohodl na angažmá v Irtyši Pavlodar…

V létě jsem dlouho trénoval sám a čekal, zda se něco neobjeví. Nakonec se ozvali právě z Pavlodaru. Důležité pro mě bylo, že jsem mohl hrát hokej, a příliš jsem neřešil, kam jdu.

Jak zpětně hodnotíte těch několik málo měsíců strávených daleko na východ od českých hranic?

Jedním slovem zkušenost. Beru to jako velké plus do života. Kdo to nezažil, nepochopí. Hokejem počínaje, životním stylem konče. To bylo dost rozdílné oproti tomu, na co jsme zvyklí tady. Takže i proto jsem byl rád za možnost vrátit se zpět, což jsem udělal zejména kvůli rodině.

Když budeme brát všech 33 zápasů, které jste v této sezoně za Vítkovice odehrál. Jak jste spokojený se svými výkony?

Snažím se hrát tak, jak si přejí trenéři. Doufám, že se mi to daří. Mám za úkol hlavně dobře pracovat v obraně. Ale i tak by mohlo být těch gólů více, i když na druhé straně pokud budou všechny tak důležité jako ten proti Budějovicím, tak jich pár bude stačit.

Svou velkou přednost skvělou obranu jste ukázal v zápase s Kladnem. V době výluky jste měl na starost Jaromíra Jágra. Bylo to ojedinělé, nebo vás pro tyto účely trenéři používají častěji?

Byla to jen výjimka. Trenéři vědí, že jsem použitelný do defenzivy. Proto chodím třeba i do oslabení a obecně do situací, při kterých je hlavní neinkasovat. To byl i tento případ.

Smlouvu máte v ostravském klubu jen do konce sezony. Řešíte, co dál?

Z mé strany je to poměrně jednoduché. Kdyby byla možnost zůstat tady ve Vítkovicích, tak bych nad tím neváhal ani sekundu. Jinak od toho mám agenta a on se o všechny tyto věci stará. Já se teď soustředím na play-off.

Takže jste ve Vítkovicích spokojený?

Určitě, je to tady paráda. Podobné to bylo snad jen v Košicích, kde jsem si to také pochvaloval. Po stránce hokejové i věcí okolo něj. Stejně jako tam tak i tady to funguje na opravdu vysoké úrovni, a proto jsem se zde rád vrátil.

Zmínil jste Košice, kde jste získal dva mistrovské tituly, tedy asi vaše největší hokejové úspěchy…

Byly to skvělé dva roky, kdy jsme pokaždé vyhráli extraligu, což se mi do té doby nepovedlo. Mužstvo bylo perfektně poskládané, v šatně byla výborná parta, takže si nemám na co stěžovat. Titul ve Vítkovicích by pro mě ale byl podstatně větším úspěchem.

Proč?

Česká extraliga je totiž výrazně vyrovnanější a vyhrát ji je daleko složitější. Nikdo zde nevyčnívá ani výrazně nezaostává. Tady můžete vyhrát extraligu, a v další sezoně jste rád za předkolo. To je obrovský rozdíl oproti Slovensku, kde o titul bojuje jen několik celků. Navíc česká je přece jen kvalitnější.

Peter Húževka

Ještě když jste hrál na Slovensku, tak v roce 2008 jste se dostal do výběru na mistrovství světa v Kanadě. To sice skončilo neúspěchem, ale vy jste si to určitě užil…

Byla to obrovská zkušenost. Dodnes jsem rád, že jsem tam mohl jet, navíc to byl první šampionát v kolébce hokeje. Jen smůla, že jsme museli hrát o záchranu, což nám každý ještě dlouho potom podsouval a připomínal. Přitom stačilo, aby v posledním zápase Němci porazili Nory a skončili bychom úplně někde jinde.

Je to dosud vaše jediné mistrovství světa. V čem byla pro vás sezona 2007/2008 tak výjimečná, že předtím ani potom jste se tam už nedostal?

Pocházím z Púchova, kde jsem začínal i s hokejem, a bohužel to není příliš velké město ani klub. Přece jen kdybych byl z klubů jako Slovan Bratislava, Trenčín nebo hrál v zahraničí, tak by to bylo jednodušší. To hraje velkou roli. V roce 2008 se mi opravdu v Trenčíně dařilo a měl jsem i to vzývané štěstí. Už v té době mi ale bylo přes třicet a poté tam začali brát především mladé hráče. Přesto z reprezentace mám zážitky do konce života.

Jaké?

Měl jsem třeba možnost hrát v jedné pětce s Mariánem Gáboríkem. S ním to byl neuvěřitelný hokej. Jednoduše nádhera, na kterou budu do smrti s velkým nadšením vzpomínat. Z hokeje jsem najednou během pár okamžiků měl neskutečnou radost. Navíc jsem hrál i s Pavolem Demitrou nebo právě na tomto šampionátu s Marcelem Hossou. Hráči hrající v NHL, od kterých byla radost se učit.

Proč jste vlastně v mládí začal hrát zrovna hokej?

Na něj mě dali rodiče. Chodili se mnou každé ráno na tréninky a potom i zápasy. Za to jsem jim vděčný, že mě u hokeje drželi, protože bych nezažil to, co při něm zažívám.

V září vám bude 37 let. Přemýšlíte už, co budete dělat, až s hokejem skončíte?

Musím se přiznat, že občas se nad tím zamýšlím. Potom si ale řeknu, že teď ho ještě hraji, a tak se tím hlouběji nezabývám. Cítím se dobře, zdraví mi slouží a je o mě zájem. Chci hrát tak dlouho, dokud tohle bude platit. Potom uvidíme.

Neláká vás třeba trenéřina?

Trenérský kurz mám, ale když chcete trénovat třeba děti, tak na to musíte mít psychiku, protože už to je jiné než dřív. Dnes to mnohdy funguje tak, že rodiče netalentovaných dětí dávají peníze, aby byly upřednostňovány před talentovanějšími. Osobně jsem se s tím nesetkal, ale myslím si to, a také člověk občas něco podobného slýchá.

DAVID HEKELE

JAKUB NOHAVICA