Podobně sehrané útoky se v extralize už moc nenosí. Trenéři prostě při nepříznivých výsledcích rychle sahají ke změnám, kdy se snaží tým nabudit. I proto stojí za to nejen vítkovickým hokejovým fanouškům připomenout, že v pondělí to bude přesně rok, co spolu prakticky nepřetržitě nastupují v jednom útoku Vladimír Svačina, Ondřej Roman a Rudolf Huna!

Vítkovický centr Ondřej Roman, který se vypracoval v klíčovou postavu týmu, si váží důvěry trenérů. „Během svého působení v Americe jsem poznal, že ta je pro každého hokejistů vždy ze všeho nejdůležitější. Bez ní prostě nemáte prostor na ledě a tím pádem i šanci získávat body do kanadského bodování," uvedl čtyřiadvacetiletý Ondřej Roman.

Romanovci, jak se vaší lajně přezdívá, slaví první výročí. Co vůbec říkáte, že se tento název nejen u fanoušků, ale také novinářů chytil?

To víte, že mě to těší. Když o vás média píšou pozitivně, tak jste za to rádi. A já myslím, že je to vcelku trefné. Tím teda nemyslím, že je v názvu mé příjmení. Ale spíše to, že se nám daří.

Napadlo vás vůbec, když jste spolu hráli poprvé, že by vám to mohlo takhle klapat? Vždyť o vaší lajně se minimálně v Ostravě mluví stejně jako o legendárních formacích Blue Line (Vejvoda Patera Procházka) nebo pardubické KKP (Koukal, Kolář, Průcha).

K těmto útokům máme ještě hodně daleko (směje se). Ale samozřejmě že s tím nikdo nepočítal. Víte, jak to dneska v hokeji chodí. Je to rarita, že se nám tak daří a hrajeme spolu už rok. Osobně si přitom myslím, že to je lepší, než když se sestava pořád točí. My z toho samozřejmě na ledě těžíme, víme o sobě, některé věci máme tak zažité, že o nich během hry už ani nepřemýšlíme a děláme automaticky.

Pamatujete si na první zápas, kdy jste spolu nastoupili (21. října Vítkovice Budějovice 4:1)?

Bylo to těsně před příchodem nového kouče Petera Oremuse. My se chvíli sehrávali a vše vygradovalo na Spengler Cupu v Davosu, kde nám to vyšlo. Tam jsme hráli fakt dobře a cítili, že můžeme hrát spolu až do konce sezony.

Vladimír Svačina by klidně mohl být označen za vašeho hokejového bratra.

Hráli jsme spolu už v porubském dorostu, což je velká výhoda. On dokáže vybojovat strašně moc puků, je to bojovník. Ruda Huna je zase klasický střelec, který má prostě skvělý výběr místa. Je vždycky tam, kde má být.

Co je podle vás největší předností útoku?

Určitě dobré bruslení, to je snad i vidět (směje se). My navíc nepatříme k útokům, který by dokázal soupeře uzamknout v třetině a tam ho držel celé střídání. Naši silnější stránkou je rychlý protiútok. Ten přechod středního pásma máme právě kvůli tomu bruslení velmi dobrý.

Vaše formace se proslavila i díky vaší přihrávce zpoza branky, kterou byste si mohl klidně nechat patentovat. Kdy jste jí zkusil poprvé?

Tak to vůbec netuším. Vážně. Možná někdy v dorostu, ale nebylo to plánované. Spíše to vyplynulo ze hry a situace na ledě. Používal jsem ji i v Americe, ale vždycky je to hlavně o tom, aby hráč prostě u tyčky stál. Výhodou určitě je i to, že ne vždy puk před tyčku pošlu.

Co je při tomto fíglu nejdůležitější?

Asi co nejdéle čekat na to, až se gólman začne přesouvat na druhou stranu. V tu chvíli puk jen tak posunu za sebe a čekám, zda to vyjde nebo ne.

Tak jednoduché to rozhodně není! Všichni protihráči o tom vědí, připravují se na to, a pořád tahle souhra funguje.

My jsme za to rádi, ale fakt to je spíše otázka na protihráče. Možná si myslí, že udělám něco jiného. Fakt nevím.

Pojďme k vaší kariéře, kterou máte hodně pestrou. Proč nevyšlo angažmá v Dallasu?

Už jsem tady zmiňoval důvěru trenéra, bez které za mořem neprorazíte. Nedostal jsem na ledě prostor, hrál jsem tam asi čtvrtinu toho, co ve Vítkovicích. Ale já bych to šel do Ameriky zkusit znovu, rozhodně toho nelituju. Moc se mi tam líbilo, byla to zkušenost, kterou mi už nikdo nevezme. Nyní se soustředím jen na Vítkovice, se kterými chci udělat nějaký výrazný výsledek. Do budoucna bych se asi jako každý hráč z extraligy rád ještě podíval do zahraničí.

Láká vás třeba KHL, která je právem považována za druhou nejkvalitnější soutěž na světě.

I to je samozřejmě jedna z možností, které bych se nebránil. Ale není to tak, že bych nad tím přemýšlel. To rozhodně ne. Až nastane čas, tak si sednu s mým agentem Vláďou Vůjtkem a o všem se pobavíme. Hodně kluků tam chodí kvůli penězům, což chápu a určitě netvrdím, že je to špatné. Ale sám bych v případě, že by nějaká nabídka byla na stole, zvažoval spíše pozici v týmu. Z Ameriky prostě vím, že nejdůležitější je důvěra kouče, vedení a podobně. Určitě si nemyslím, že peníze jsou v hokeji všechno.

Pojďme ještě k vám, jak nejraději relaxujete?

S přítelkyní Míšou. Hodně chodíme s naším psem Zoltánem (hnědý labrador) na procházky. Jsem Porubák, bydlím na konci Hlavní třídy, takže chodím po ní, nebo jdeme do lesa k Vysoké škole baňské. V létě jezdíme i mimo Ostravu, hlavně někde k řece, protože Zoltán je velký plavec. Vodu prostě miluje (směje se). Hodně času strávíme s ním, je to takové naše malé dítě (úsměv).

Čas od času ale každý se potřebuje odreagovat s kamarády nebo sám…

(směje se) To je jasné. Dříve jsem hodně hrával tenis, protože můj děda dělal správce na kurtech, kde jsme sváděli hlavně s Lukášem Klimkem nezapomenutelné tenisové bitvy. Klíma šel ale do Prahy… V létě jsem zkusil golf, který mě hodně chytil. Zatím nemám žádné pevné členství, takže chodím hrát tam, kde chci. Většinou se domluvíme s kamarády a někam vyrazíme. Vypneme mobily, hrajeme a kecáme o běžných věcech, jako každý. A většinou si dáme po zápase i nějaké to pivko.