Devětadvacetiletý rodák z Hodonína, který přišel do Ostravy z Karlových Varů, se začal okamžitě prosazovat, a také jeho zásluhou je tým po dvou extraligových kolech mezi elitním kvartetem i v play-off Ligy mistrů.

„Po příchodu do Vítkovic mi bylo hned jedno jasné. Nejde tady o jednotlivce, úspěšní budeme jen jako tým. A to je myslím ta nejlepší cesta," řekl Deníku Balán, který má na svém kontě 16 startů v KHL za Lev Poprad a hned ve své extraligové premiéře za Vítkovice v Hradci Králové se blýskl dvěma body (1+1), které přispěly k výhře 4:3 po samostatných nájezdech.

V kariéře už jste toho odehrál mnoho. Málokdo ale o vás ví, že jste hokej vůbec hrát nemusel. Co je na tom pravdy?

Je to tak. Přitom hokej byl u mě od začátku na prvním místě, už jako kluk jsem ho měl strašně rád, k jiným sportům mě to netáhlo. Začínal jsem v první třídě a dostal se k němu přes kamarády. Jenže když jsem byl třeťák, tak v Hodoníně, kde jsem se narodil a hrál, hokej úplně skončil. A já hledal s rodiči řešení. Chtěl jsem samozřejmě pokračovat.

A bylo kde?

Naštěstí jo. Ale musel jsem jezdit na Slovensko, u nás v okolí nic nebylo. Konkrétně jsem hrával ve Skalici, která je naštěstí z Hodonína jen kousek, asi sedm osm kilometrů. Celkem jsme byli čtyři kluci a vozili nás na střídačku rodiče. Nebýt jich, tak třeba ani hokej nehraju. Tehdy si museli brávat v práci volno, aby nás do Skalice odvezli, a pak i přivezli domů.

Pro mladého klučinu, který se jak v životě, tak v hokeji teprve rozkoukává, to muselo být těžké…

Jo, bylo to náročné. Cesta tam trvala do dvaceti minut, což nebylo tak strašné, ale přece jen víte, že nejste doma, a pořád jste kluk. Na tréninky a zápasy jsem tam jezdil místo školy, případně po škole. Základku ale mám (smích). Vzpomínám si na okamžiky, kdy pro nás naši přijeli do Skalice před halu, my ještě zpocení naskákali do auta a všechna skla se zapařila. Ten kdo řídil, pomalu neviděl na cestu. Ale musel jet i tak svižně, abychom se stihli navečeřet a udělat úkoly.

Pojďme k vašemu současnému angažmá v extraligových Vítkovicích, kam jste se přesunul po dvou letech strávených v Karlových Varech. Jak jste v Ostravě spokojený?

Zatím je to docela slušné. Hodně tomu pomáhá i to, že mě kluci v kabině přijali a já dobře zapadl. To je na začátku každého nového angažmá vždy hodně důležité. Stejně jako zdraví, které drží. Navíc i hokejová souhra funguje, nějaké body taky mám. Vše je zatím v pohodě.

Zmiňujete, že zdraví drží, ale jeden problém už jste měl. Během přípravného utkání s Košicemi vás soupeř nešetrně fauloval a vy jste si musel dát nucenou pauzu…

Jejich obránce mě trefil po odehrání puku přímo do hlavy a já chvíli nevěděl, jestli jsem na zimáku, nebo už doma. Prostě mě vypl, pět vteřin jsem nevěděl, která bije. Vůbec si nevzpomínám, jak jsem se dostal na střídačku. Až tam jsem se trochu zmátořil. Zápas jsem už nedohrál, a pak ještě dvě utkání vynechal. Teď už jsem ale zcela fit, žádné následky to na mě naštěstí nezanechalo.

Do Vítkovic jste přišel v létě jako jediná posila do útoku. Nezdá se ale, že vás to jakkoli svazuje…

Víte, já to neberu tak, že jsem nějaká velká posila. Je zbytečné se sám dostávat pod nějaký umělý tlak. Na druhé straně mi je jasné, že jako útočník musím být produktivní. Ale tak to funguje v celém hokejovém světě. Navíc je tady řada dalších kluků, po kterých chtějí trenéři a vedení totéž, co po mně. Nejde o jednotlivce, úspěšní budeme jen jako tým.

Zatím vám právě tohle funguje. První dva náročné zápasy extraligy jste vyhráli. Do jaké míry vám pomohly čtyři kvalitní duely v Lize mistrů, kde jste už v play-off?

S kluky jsme se o tom v kabině právě nedávno bavili a shodli jsme se, že nám to v úvodu extraligy fakt pomohlo. Je něco jiného hrát přáteláky nebo v Lize mistrů s těžkými soupeři o body. Svým způsobem jsme se rozehráli.

Naposledy jste působil v Karlových Varech, předtím v Popradu, nyní jste v Ostravě. Jaká jsou to místa k životu?

Vary jsou hodně turistické. Aby člověk mohl nějak fungovat, pomalu aby se naučil rusky. V Popradu toho celkově moc není, zase ale mají Tatry, takže krásná příroda. I Ostrava má své kouzlo. Každé město je něčím specifické. Když člověk chce, najde si místa, kde se mu líbí.

V lednu příštího roku vám bude třicet. Nechystáte se konečně usadit?

S přítelkyní jsme už tohle řešili, ale ne úplně do detailů. Já sám ale cítím, že se čas zakotvit blíží. Přece jen děti chodí do školky, navíc již brzy půjdou do školy. A to už na nějaké další stěhování nebude.