V šestnácti zápasech čelil 486 střelám, 449 z nich chytil. Úspěšnost zákroků přes 92 procent. Pětadvacetiletého vytáhlého gólmana opět všimla i reprezentace. „Velká zkušenost,“ líčí Stezka pro Deník. „Že je na mě střel hodně, mám rád. Jako každý gólman. Snažím se splácet důvěru trenérů,“ dodává před pátečním pokračováním extraligy, kdy Ridera hostí Olomouc (17 hodin).
V rozhovoru mluví i o tom, čím ho inspiruje dvojnásobný mistr světa formule 1 Max Verstappen, nebo o svých děkovačkách.
Jaký máte pocit z uplynulého reprezentačního srazu?
Vrátil jsem se jen s pozitivními, protože to byla zase zkušenost. Člověk zažil něco jiného, poznal nové lidi, včetně nového trenéra a bývalého brankáře Norreny. To bylo fajn, super člověk. I když jsem s kluky neodletěl do Finska, tak jsem si to užil a jsem vděčný, že jsem tam mohl být. Je to i motivace, abych se tam dostal znovu a tentokrát i chytal nějaký zápas.
Bylo to jiné, než na jaře před mistrovstvím světa?
Vždycky je to asi trochu jiné. Tehdy už tím, že jsem byl v reprezentaci poprvé, bylo to po sezoně a s novým trenérem. Všichni jsme se tam seznamovali. Já tam vydržel snad čtyři týdny, takže super. Sice jsem odchytal jeden přípravný zápas, ale na turnaji Euro Hockey Tour jsem už nebyl, teď ano. Bylo skvělé, že jsem toho mohl být součástí.
Mrzelo vás, že jste v rámci Karjala Cupu neletěl do Finska, nebo jste byl rád, že jste si takhle mohl odpočinout? Co převažuje?
To je právě to. Ta mince má dvě strany, já bych tedy potřeboval, aby měla aspoň čtyři. (pousměje se) Když už tam jste, tak byste rád do Finska letěl. I kdyby to znamenalo nechytat. Ale beru to tak, jak to je, respektuji to. Věděl jsem dopředu, že pokud se nestane něco neočekávaného, tak to bude takhle. Chtěl jsem si to užít, protože vím, kde jsem byl třeba dva roky zpátky, ale zároveň i odmakat. Nohami jsem pořád na zemi. Ty čtyři dny byla ale i fajn změna. Ve výsledku jsem ale pak strávil tři dny s rodinou, vypnul jsem. I když na hokej jsme se také dívali. Přece jen tím, že jsem tam s kluky byl, tak jsem s nimi žil i ty další zápasy, byť z domu.
Uvědomíte si někdy, že ještě nedávno jste chytal první ligu?
Je to tak. Neříkám, že se tím uklidňuji, ale beru to tak, že jsem si tím prošel. Když jsem byl mladý, vrátil se z Ameriky z juniorky, druhý rok jsme tam vyhráli titul, tak to byla pecka. Jenže mi bylo devatenáct dvacet a hlavu jsem neměl nastavenou. Tím nechci říct, že teď je to výborné, člověk se pořád učí, ale v té době jsem si myslel, že vše půjde samo. Samozřejmě jsem narazil, protože to tak nefunguje. Poučil jsem se, že je lepší dělat pomalé krůčky nahoru, než jeden velký a pak rychle padat dolů. A i to hokej přináší. Jednou se daří, podruhé ne. Ale Havířovu jsem za mnohé vděčný. Pan Rimmelovi, který je i tady ve Vítkovicích, panu trenéru Režnarovi, i trenéru gólmanů Dušanu Šafránkovi. Ti všichni mi pomohli. Dali mi šanci. Za dva roky jsem odchytal strašnou porci zápasů, navíc i po psychické stránce, abych měl konzistentní výkony a vyhýbal se výkyvům. Proto je dobře, že na tři dny odpočinete a hlavu vypnete. A nekoukám dopředu, což jsem dělal jako mladý.
Brankář Vítkovic Aleš Stezka.
Čím pak hlavu vypínáte?
U mně to není těžké při dvou dětech. (usmívá se) I když oba milují hokej, takže i doma se to kolem něj točí. Ale rád koukám na formule, které zrovna o víkendu byly. Šli jsme ale i do kina, kluky jsme vzali na Mimoně, což bylo super. Pecka! U toho si odpočinete, je to změna. A byli jsme i na výletě, takže to bylo fajn. Ale myslím, že takhle to funguje i v klasické práci. Každý si potřebuje odpočinout od běžného života.
Komu ve formuli 1 fandíte?
Red Bullu. Možná se to úplně nehodí, protože teď tam byla kontroverze, ale já mám rád Maxe Verstappena. (usmívá se) Ale dobře… Líbí se mi na něm, že je paličák, což by mohl možná trochu mírnit, ale musí se mu nechat, že má myšlení mistra. Sice v souvislosti s tím, co se teď dělo, se mi o tom mluví blbě, ale na něm je vidět, že si jde za svým. V hlavě má, že chce něčeho dosáhnout, chce být nejlepší a dělá pro to maximum. I když se mu nedaří, pořád jede, jezdí, protože ho to baví a má cíl být úspěšný.
Je to inspirace?
Je. A velká. Samozřejmě neznám ho do detailu, ale řekl bych, že jsem povahově jiný. Ta jeho agresivita, chtíč a cílevědomost, že když sedne do auta, tak tam nechá vše, to se mi fakt líbí.
Jste také takový, že když nasadíte betony a masku, tak se zavřete do svého světa a necháte na ledě vše?
Myslím, že i spousta kluků by to potvrdila, že ani na tréninku nechci dostat gól. A když dostanu, jsem naštvaný. Jsem soutěživý. A to se pak přenáší i do zápasu.
Jakou roli u vás hrají diváci?
Velkou. V extralize chodí všude dost lidí, ale když tady u nás doma dorazí devět tisíc, jako teď se Spartou, tak je to neskutečné. Dlouho je jen slyšíte, pak máte chvilku, podíváte se na ty plné tribuny, tak je to nádhera. Když cítíte, že vás diváci ženou, stojí za vámi, fandí, tak je to ten pověstný šestý hráč na ledě. A to hodně vnímáte.
Cítíte, že zájem o hokej v Ostravě stoupá?
Samozřejmě. Přitom myslím, že i loni chodilo lidí dost. Ale je vidět, že se to někam posunulo, protože bydlíme v Havířově, malý tam chodí do školky a kolikrát mi rodiče ostatních dětí říkají: „My teď jdeme v pátek na hokej, už máme lístky.“ A pak přijdou další, od kterých to slyším. I na tom to poznávám a doufám, že to vydrží.
Takže ve školce vědí moc dobře, kdo jste…
My máme super školku, i paní ředitelka chodí na hokej, dokonce s mou ženou a dětmi. Stává se z toho hokejová školka. (směje se) Rodiče to sledují hodně a občas se i zeptají. Zajímají se.
Jsou i kritičtí?
Umí to. Ale je to správné, občas je pohled diváka jiný, než náš. Každá kritika je dobrá a lze si z toho něco vzít.
Brankář Aleš Stezka.
Co k zápasům Vítkovic už neodmyslitelně patří, jsou vaše děkovačky. Inspirujete se někde?
Já myslím, že je to o povaze člověka. Někdo je uzavřenější, tak jen poděkuje a jde z ledu. V dnešní době se ale řada gólmanů snaží dát něco navíc. Já to beru tak, že je to poděkování lidem za podporu. A také za to, že po konci zápasu se neseberou hned domů, ale zůstanou. A čím víc jich na tribuně je, tím víc mě to žene k tomu, abych jim poděkoval. Aby si to užili. Žádné šup šup, ale aby si pak řekli: „Dneska to mělo všechno.“ Budujete si tím vztah k fanouškům, kteří jsou součástí klubu jako my hráči, trenéři, kustodi, majitel, manažeři, nebo tamhle paní účetní.
Jak vlastně má vypadat správná děkovačka?
Člověk by byl nejradši, kdyby měl milion nápadů. Všichni asi známe Hudashow od Júlia Hudáčka. To byly výborné děkovačky, protože tam jezdil třeba na motorce. Je to pěkné, ale já se snažím hlavně nekopírovat. Není to tak, že bych si řekl: „Tohle byla pecka, udělám to taky.“ Spíše vymýšlím něco svého, navíc nic neplánuji dopředu. To nemám rád, mělo by to být spontánní. Co mě zrovna napadne. Třeba posledně s židlí, tak jsem požádal paní, jestli by mi mohla rychle donést židli. I tohle je super, že vám tady pomohou a pak si to užíváte. Snad to bude pokračovat.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
