Nejlepšího nováčka uplynulého ročníku Jana Káňu přišel do Ostravy podpořit po třech letech strávených v zámoří jeho o dva roky starší bratr Tomáš. „Jsem nadšený, že můžu hrát ve Vítkovicích, navíc se svým bráchou. Strašně se na to těším. Dávám si jen ty nejvyšší cíle,“ říká třiadvacetiletý vítkovický odchovanec.

Do Vítkovic se vracíte po třech letech strávených za Atlantikem. Jak na ně vzpomínáte?

Hodně jsem se tam naučil. Poslední dvě sezony to bylo jako na houpačce. Ta předminulá, to byla úplná paráda. Zahrál jsem si NHL v dresu Columbusu, v šesti zápasech si připsal dvě asistence, a náramně si to užíval, dařilo se mi. Konečně jsem dosáhl toho, o čem jsem snil. Poprvé jsem hrál proti Tampě, pak proti Washingtonu s Ovečkinem či Fleischmannem. Postavil jsem se i borcům z Detroitu. To bylo jako sen.

Ten jste si ale moc dlouho neužil…

Minulý rok byl bohužel úplně o něčem jiném. Všechno začalo už v kempu, kde jsem se zranil. Hned první den jsem si naštípn kůstku v zápěstí a měsíc a půl byl mimo. Následně mě poslali se rozehrát na farmu, ale po deseti dnech jsem si urval vaz v palci. Další dva a půl měsíce jsem nosil sádru, a pak ještě musel měsíc odpočívat. Prstem nešlo absolutně hýbat. Ještě teď s tím mám drobné problémy. Když jsem se konečně uzdravil, necítil jsem se vůbec dobře. Na led jsem se skoro nedostal, důvěra trenéra byla tatam.

Kdy jste se definitivně rozhodl, že už to v Americe dál zkoušet nebudete?

To budou asi dva měsíce. Dva týdny po návratu domů jsem se sešel se svým agentem a společně jsme se dohodli, že už to v Americe zkoušet nebudeme a půjdeme do Evropy. Měl jsem nabídky i z jiných klubů extraligy, ale i z Finska, ale Vítkovice se ozvaly jako první, a já neváhal. Možnost hrát doma, navíc s bráchou a vidět zase rodinu, to byly hlavní důvody, proč jsem na nabídku kývl.

Jakou roli hrál při vašem příchodu do Ostravy váš bratr Jan?

Nebylo to zásadní, ale na druhé straně mě lákalo si s ním zahrát v jednom týmu, to je jasné. S Honzou jsem byl neustále v kontaktu. Hodně jsme si psali. Protože jsem zrovna moc nehrál, o to více času bylo na to sledovat, jak se bráchovi a Vítkovicím vede. Koukal jsem na onlajny, pouštěl si z archivu české televize záznamy. Vlastně jsem věděl, do čeho jdu.

Váš bratr je hodně odvážný. Nebojí se ani statnějších a vyšších soupeřů. Ve dvanáctém kole uplynulého ročníku se pustil do pěstní výměny názorů s Kanaďanem O´Brienem. Co jste tomu říkal?

To jsem zrovna neviděl, jen fotky jsem si projížděl, ale hodně jsem o tom slyšel. Co k tomu říct? Brácha je prostě takový a asi bude vždycky. Je to pruďas a rýpal, ale z boje neutíká. Já jsem jiný. Když mě někdo naštve, tak jsem schopný se udržet a dál s tím hrát. Brácha projeví emoce hned, dá jim volný průchod. Je pravda, že každý občas vypění, taky jsem se v Americe porval, ale v tomto směru jsme odlišní.

Přivítání v kabině muselo být hodně zábavné. Pro spoluhráče je jistě zpestřením, že budou hrát s bratry, navíc tak mladými…

Pár poznámek na toto téma jsem si vyslechl, ale všechny byly příjemné, úsměvné. Skoro se všemi kluky se totiž znám. Je tu pohoda. Jen ta příprava, to je něco.

Povídejte…

Tréninky nám dají hodně zabrat, je to pořádná dřina. Z Ameriky jsem byl zvyklý na přípravu, která trvala tři měsíce a makalo se maximálně hodinu a půl. Bylo to rozloženo do delšího časového pásma. Tady teď jedeme od pondělí do pátku tři hodiny denně. V sobotu i neděli jsme měli volno, ale jestli to bude i tento víkend, to rozhodnou až trenéři.

Jistě jste se těšil na domov, rodinu, přítelkyni…

Přítelkyně žije v Praze a taky tam pracuje. Očekávám, že se za mnou přestěhuje do Ostravy. Když jsem se vrátil domů, strašně jsem se těšil na rodinu, vždyť jsem je skoro dva roky neviděl. Minulé léto jsem tu byl jen dva týdny a moc si to neužil. Teď na sebe máme mnohem více času. Bydlím s rodiči, ono možná si mě teď užívají až moc (smích). Šel jsem zatím k nim, protože jsem nevěděl jistě, zda zůstanu v Ostravě. Po tom, co jsem v pondělí podepsal s Vítkovicemi dvouletou smlouvu, si hledám byt, takže jim na krku nezůstanu (smích).