V červnu oslavil čtyřicáté narozeniny a oficiálně a se vší vážností odstartoval novou etapu svého hokejového života. Bývalý skvělý obránce Marek Malík, který svou hráčskou kariéru spojil s Vítkovicemi, našel trenérské uplatnění v sousedním Třinci. Loni vedl po boku hlavního kouče Jiřího Juříka juniorský celek Ocelářů, od léta se ambiciózní trenérská dvojice přesunula k mužům do Frýdku-Místku. A přijala obrovskou výzvu nově vzniklé farmy HC Oceláři Třinec: Postoupit s týmem do první ligy.

„Práce mě moc baví, chytlo mě to. I když jsem upřímně hodně překvapený, jak je práce trenéra náročná. Je to sice pořád jen hokej, ale to je tak vše. Být hráčem a trenérem je obrovský rozdíl. Je to fakt úplně něco jiného," říká Marek Malík, jehož Frýdek-Místek se dnes představí v rámci 8. kola druhé hokejové ligy v Porubě.

Chybí vám hokej jako takový? Nesvrbí vás při pohledu na zápasy ruce? Třeba váš svěřenec Pavel Kowalczyk je stejně starý jako vy…

Jen pro pořádek, Koval (Pavel Kowalczyk) je o rok starší než já (směje se)… Ale vážně, na led mě to už netáhne, prostě jsem se po angažmá v Rakousku rozhodl skončit. Možná teď, když nad tím přemýšlím, tak jsem si párkrát během tréninku říkal, že bych to klukům nejraději v zápase ukázal, jak to mají hrát, ale to bylo snad jednou nebo dvakrát. Ono se ne nadarmo říká, že když něco končí, pak něco nového začíná. Skončil jsem s hraním a začal trénovat, což mě baví a naplňuje. Na ledě jsem skoro pořád, takže vlastně nic nového. Jen místo do hráčské kabiny chodím do té trenérské.

Takže hokej hrajete jen při beneficích, kdy se některý z vašich spoluhráčů loučí s kariérou?

Přesně tak, loni jsem hrál na krásné rozlučce Martina Straky v Plzni, teďka v Ostravě při benefici Davida Moravce. Při těch akcích je super hlavně to, že se potkáte s bývalými spoluhráči a pokecáte. Proto se na ně všichni těšíme. Jinak toho času fakt není moc. Když jsem skončil s hraním, tak jsem si myslel, že budu mít tolik volného času, že se snad budu nudit. První sezóna v roli asistenta trenéra juniorky v Třinci mě vyvedla z omylu.

V čem nejvíce?

Já za ty roky, co jsem hokej hrával, měl o práci trenéra přehled, ale nikdy jsem si neuvědomoval, kolik dřiny za tím je. To je asi teďka pro mě jako začínajícího trenéra to nejsložitější, že se všechno učím. Nejde jen o samotné tréninky, ale k tomu patří i spousta další práce, která nejde vidět. Ať už se jedná o sledování soupeřů, zajištění dostatečného počtu hráčů na trénincích v zápasech a podobně. Musím říct, že mám velké štěstí v tom, že už druhým rokem spolupracuji s Jirkou Juříkem, od kterého se mohu hodně věcí naučit.

Řada hráčů po nástupu na trenérskou střídačku žasne, jak je to jiná role…

No, z toho jsem byl taky v šoku. Vážně. I já si říkal, že to je přece jenom hokej, který jsem hrál celý život. Když jsem ale poprvé vešel do kabiny a následně pak na střídačku k utkání, hned jsem viděl, že se to s hraním nedá absolutně srovnat. A je přitom jedno, zda trénujete děti, mládež nebo dospělé chlapy.

V čem je největší rozdíl?

Když to přeženu a zjednoduším, tak jako hráč odpovídáte sám ze sebe, respektive za svou pětku. V trenéřině jste odpovědný za celý tým, což je doopravdy úplně něco jiného. Já trénuju a koučuju obránce a musím říct, že jsou zápasy a situace, kdy jsem možná ještě více nahecovaný, než když jsem hrával (směje se). V tom je trenéřina krásná, že na rozdíl od hraní nemůžete přímo na ledě klíčové situace ovlivnit.

Z vašich slov je cítit, že vás to chytilo. Jaké máte trenérské ambice?

Snažím se klukům poradit, usměrnit je a předat jim zkušenosti, které jsem během kariéry nasbíral. Dělám to druhým rokem, teď jsem začal studovat nejvyšší trenérskou licenci, takže jsem na úplném začátku a mám vše před sebou. Žádné trenérské sny zatím nemám, chci se hlavně učit a získávat zkušenosti. Proto jsem rád, že jsem dostal před dvěma roky od Třince možnost do trenérského kolotoče naskočit. Ta nabídka mě hned oslovila, protože jsem mohl začít u mládeže, což jsem chtěl. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí, protože jsem se mohl u juniorského týmu rozkoukat a poznat tuhle soutěž zblízka.

Ve škole jste nebyl asi hodně dlouho, jaké jsou vaše první dojmy ze studia trenérské licence?

(usmívá se) To jsem si fakt před deseti lety nemyslel, že budu ve čtyřiceti sedět v lavici a šprtat se. Sranda to rozhodně nebude, což jsem ale věděl od kluků, co trenéřinu už vystudovali. Musím to zvládnout.

Pojďme k Frýdku-Místku, který je farmou Třince a jasným kandidátem na postup do první ligy. Váhal jste nad touto nabídkou jít k mužům?

Spíše mi udělala radost a beru to s hlavním koučem Jirkou Juříkem jako velkou výzvu. Vedení klubu jasně vyhlásilo, že jasným a jediným cílem je postup do první ligy. Od začátku tedy jdeme po této cestě.

Zatím se vám daří. Po sedmi odehraných zápasech máte na kontě jednadvacet bodů a výmluvné skóre 32:5.

S výkony a výsledky z úvodu soutěže jsme spokojeni, s hlavním koučem Jirkou Juříkem jsme se bavili, že se potvrdilo, jak důležitá byla tvrdá letní příprava. Hodně hráčů, kteří k nám v létě přišli, si myslelo, že na třetí nejvyšší soutěž se tak moc trénovat nemusí. První zápasy v sezoně ale jasně ukázaly, jak jsou na nás všechny týmy nachystané a pořádně namotivované. My jsme podobný průběh čekali a celé léto jsme na to hráče připravovali. Zatím je ale odehráno pár kol, takže bych ani z našeho skóre nedělal žádnou velkou vědu. Chceme nadále hrát náš hokej a bavit diváky. Karty jsou rozdány jasně, my jsme hlavní favorité, což nám už nikdo neodpáře. My se s tím musíme vyrovnat. Proto nikdo z nás vydařený vstup do sezony nepřeceňuje. Máme z něj radost, ale dobře víme, že sezona bude dlouhá a vše se bude stejně rozhodovat až v play-off. Do něj chceme jít z nejlepší pozice, to je cíl pro dlouhodobou část.

Jak se tým vyrovnává s rolí jasného favorita soutěže? Máte nejvyšší rozpočet, nejkvalitnější hráče, skvělé zázemí. V nadsázce by se dalo říct, že v druhé lize připomínáte New York Rangers, za které jste taky v zámoří hrál…

(směje se) Spíše bych nás přirovnal ke Spartě v extralize. Každý se na nás chce vytáhnout a právě zápasy s námi jsou pro kluby velkým svátkem. I když třeba soupeř dvakrát prohrál v řadě, proti nám hrají jako o život. My jsme za to na druhé straně s Jirkou Juříkem rádi, protože nám to v každém zápase pomáhá hráče motivovat.

Jaké to pro vás vůbec je, když přijedete na zimáky (Karviná, Opava, Poruba, Nový Jičín, Kopřivnice), kde jste třeba jako dítě hrával?

Všude jsme ještě nebyli, je začátek sezony, ale já si to užívám a těším se na to. Musím pochválit fanoušky ve Frýdku-Místku, protože ti nám zatím vytvářejí skvělou kulisu. A líbila se mi i při našich zápasech venku, jsou to vesměs vždy derby, takže to má náboj i v hledišti.

Dnes vás čeká zápas na ledě RT Torax Poruba, jak se těšíte na zápas v rodné Ostravě?

Pro mě to bude vlastně domácí zápas, protože jsem vyrůstal kousek od zimáku v Porubě. Moc se na ten zápas těším, věřím, že přijde slušná návštěva a bude se hrát dobrý hokej. My jsme s Porubou v přípravě hráli, a i když vyzněl výsledek vyloženě pro nás, lehký zápas to nebyl. Zase k tomu utkání musíme přistoupit odpovědně, ostatně tak jako ke každému mistráku.

Takže se přijde podívat i hodně vašich známých?

Pevně v to věřím, i když mí úplně nejbližší jezdí i na utkání do Frýdku-Místku.

Radost vám dělají i vaši synové Zack a Nick, kteří se vyloženě potatili a hrají hokej za Vítkovice.

Potatil se starší Zack, který hraje v obraně. Mladší Nick je brankář, ale jde mu to taky moc dobře. Daří se jim a jsou šikovní, ale ze všeho je nejdůležitější, že je hokej baví a berou ho poctivě. Nemusíme je do ničeho nutit, sami už vědí, že bez tvrdého tréninku to nejde. Čím jsou starší, tak se dostávám do role spíše takového rádce, který jim poradí nebo se s nimi o hokeji a zápasech jen baví. Kluci mi fakt dělají radost, jsem na ně hrdý.