Několikrát se necítil zrovna komfortně. Ať už na hranicích, při konfliktu s trenérem konkurenčního klubu Junosť Minsk, či v nemocnici. „No, za ten rok jsem zažil toho tolik, co jindy možná za tři. Nicméně mi přišlo, že jsem se tam vrátil o dvacet let zpátky,“ nastínil devětačtyřicetiletý kouč v rozhovoru pro Deník.

Popsal ale i pozitivní stránky štace. S verdiktem Mezinárodní hokejové federace (IIHF) o odebrání pořadatelství Bělorusku souhlasí. „Myslím si, že je to správné rozhodnutí,“ řekl Holaň.

V čem vidíte správnost rozhodnutí?

Protože v momentální situaci tam není příliš bezpečno a je dobré předejít komplikacím, které si IIHF nemůže dovolit. Nepřekvapilo mě to, protože situace tam není jednoduchá, táhne se to od léta, vím, jak přísný režim tam je a okolnosti kolem by k tomu mohly přispívat. Hráči by se necítili bezpečně, proto je to správné.

Ještě nedávno to vypadalo všelijak, když se nejvyšší muž IIHF René Fasel objímal s prezidentem Běloruska Alexandrem Lukašenkem…

Myslím si, že je to vše politicky směrované. Lukašenko se před svým národem chtěl ukázat, že on je ten pravý, že s nikým nemá problém, a lidé mu mohou důvěřovat. Realita obyčejného člověka je ale taková, že je tam spousta chudých lidí. A toi když je tam skoro nulová nezaměstnanost, každý práci má, jenže když jsem tam působil, prodavačky v obchodech se nesmály. Vydělávaly dvě stě dolarů měsíčně. To je na hraně životního minima.

Dost se teď mluví, že by se neměla míchat politika a sport. Lze to, nebo je to neoddělitelné?

Myslím si, že to jsou spojené nádoby. Koneckonců to vidíme i u nás. Vláda rozhoduje o spoustě věcí, takže sport je s politikou propletený a nejde na sto procent oddělit.

Jakou máte zkušenost s životem v Bělorusku?

Pro mě osobně bylo angažmá v Grodnu vynikající. Po stránce sportovní i životní. Nicméně mi přišlo, že jsem se tam vrátil o dvacet let zpátky. Jak to bylo kdysi u nás, tak jsem se cítil v Grodnu, když jsem tam v roce 2015 přišel. Jinak to ale bylo super. Jako trenér jsem měl, řekl bych, luxusní a nadstandardní podmínky, krásné bydlení, ale když pak chodíte dennodenně mezi lidi, tak poznáváte realitu. Měl jsem štěstí na lidi v klubu, na své asistenty, kteří mě do toho zasvěcovali, i když určitou školu jsem dostal už předtím na Ukrajině při angažmá v Kyjevě. Ale abych neříkal, že vše bylo jen růžové, i my spadli do reality. Třeba manželka s dcerami to neměli jednoduché. Jednak zdravotnictví nefungovalo, byla tam velká korupce v lékařské péči a vlastně v čemkoliv. Za peníze si tam člověk koupil všechno.

Lze říct, že jako cizinec jste byl trochu odtržený od té všední reality?

Nebyl. Já byl brán jako kapitalista a myslím, že od té doby už tam žádný Evropan netrénoval. Měl jsem třeba malý spor s trenérem klubu Junosť Minsk, který je velký kamarád s Lukašenkem. Ne že bych si začal, ale nebyli zvyklí na porážky. S Grodnem jsme je dvakrát porazili a na tiskovce mi začal vyhrožovat, že se už s rodinou nedostanu domů, že to zařídí na radnici. Já se toho nezalekl, ale manželka s dětmi klidní určitě nebyli, když jeli domů.

Měl jste vůbec představu, co vás v Bělorusku čeká?

Do neznáma jsem nešel, měl jsem srovnání právě s angažmá na Ukrajině. Grodno jsem poznal z informací od Daniela Semana, který tam hrával a prakticky to angažmá domluvil, protože jim něco chybělo v play-off a on řekl, že má trenéra, kterýs tím umí pracovat. Na ten popud jsem se dostal do hledáčku, měl dvě tři schůzky a pak jsme se domluvili. Ještě než jsem to podepsal, jsme v Grodnu byli a panovalo nadšení. Možná, že tam lidé žijí ve strachu, neříkám, že ne. Párkrát se nám totiž stalo, že u vchodu do bytu slídil nějaký člověk, možná tajný agent, který nás měl jako kapitalisty asi za úkol sledovat. Na druhé straně já v tom dříve žil, takže to pro mě nebylo nové. Ale líbilo se mi, že tam byl pořádek, respekt, čisto… S tvrdou realitou jsme se setkali ve zdravotnickém zařízení, odkud jsme potřebovali razítka pro děti do školky.

Co bylo tam?

Šílený přístup, takže jsme se tam s nemocnicí pohádali. Ale hned jsem volal na klub a vše jsme dostali i bez prohlídek. Každopádně jsme si museli koupit kvůli dětem rukavice, doktorka v ordinaci kouřila. Krutá realita.

Připomínalo to tedy ještě doby socialismu zde…

Úplně. Tam se prostě zastavil svět.

Na příhody ale asi bohaté angažmá, co říkáte?

(zasměje se) No, za ten rok jsem zažil toho tolik, co jindy tak za tři. Vynikající životní zkušenost. Co ale musím také zmínit, krásná země, krásná kultura, město Grodno nádherné, stejně tak Minsk. Na nic z toho nemůžu říct škaredé slovo. Výborné restaurace i jídlo. Pokud vyděláváte – a zrovna sportovci jsou tam bohatí lidé – můžete si koupit v podstatě cokoliv.

Když jste tam působil, měl vám dokonce Lukašenko zavřít halu kvůli volbám, je to tak?

Na to si nepamatuji. Spíše ale bylo jasné, že ty volby vyhraje. Co jsem se s místními kluky bavil, tak nebyla jiná volba, protože jakýkoliv protikandidát byl zahlušen. Nikdo jiný neměl šanci, on byl v té době snad přes dvacet let jasný vládce, měl pod sebou státní podniky, rodina byla ve veškeré infrastruktuře státu. Opravdu jako kdysi za socialismu tady.

Sport si také držel ve své gesci?

On má sport hrozně rád. Hrával hokej, pořádal turnaje, byl nadšenec. A myslím, že to poznali i v Dinamu Minsk, protože on stál za tím, aby mužstvo hrálo KHL a hokej tam byl na úrovni. Obecně hokej v Bělorusku je hodně populární a hraje velkou roli.

Jste ještě s někým v Bělorusku v kontaktu?

Jsem ještě v kontaktu s realizačním týmem Grodna, občas si napíšeme a co vím, tak by chtěli ten převrat dokonat, protože by třeba rádi volně cestovali po světě, ne jen čekali na nějaké doložky, vypisování papírů a vůbec povolení, aby mohli jet. Chtěli by mít rychlejší průchod přes hranice, protože to tam je jak u nás kdysi, že tam stojíte tři čtyři hodiny v řadě, nikdo si vás nevšímá, pak vám prolustrují komplet celé auto, vše vytáhnou. Strážníci jsou nepříjemní. A když jste cizinec, dají vám to pořádně vyžrat.

Jak?

Jednou jsme jeli ve tři ráno, protože nám radili, že nebudou řady a budeme mít volný průjezd. To byla pravda, jenže strážník, který seděl v té boudě, nevylezl dvě hodiny. Když jsem na něj bouchal, jen se otočil. Neskutečná arogance. Nakonec jsem zjistil, že kdybych mu do pasu dal sto dolarů, pustil by nás hned. Tohle jsou zvyky, které známe z dob minulých od nás, tam to panuje pořád.

Máte přehled, jaké reakce tam vyvolalo zrušení šampionátu?

Přiznám se, že tak podrobně to nesleduji. V kontaktu jsem jen s lidmi z realizačního týmu či vedení, ale nemám žádné podrobné zprávy, přehled o politice, co jak bylo a proč. Žiji doma, jsem tu šťastný, jen mě zajímá osud kamarádů, které v Bělorusku mám. Nepovažuji se však za kompetentního na to, abych to nějak více posuzoval. Přece jen jsem tam byl jen rok a těžko se k tomu mohu do hloubky vyjádřit.

Nyní jsou tři varianty realizace turnaje. Která je podle vás nejpravděpodobnější? A stihne se to?

Termín je určitě na hraně, není a nebude jednoduché tu akci zorganizovat. Osobně by se mi asi nejvíce líbilo Dánsko. Už jen z hlediska toho, že Dánové jsou v hokeji na vzestupu, mám rád jejich semináře pro všechny trenéry světa. Ty mi chybí. Je to obohacující a rád poznávám cizí zemi. Já bych byl rád, kdyby to bylo i v Dánsku.