Sám přiznává, že k motorismu inklinoval odmalička. „Je to tak. Měl jsem ho vždy rád. S bráchou i kamarády jsme na závody chodili. Koukal jsem na ně už někdy od roku 1994 nebo 1995,“ řekl Kuba.

„Vždy jsem fandil Subaru. Tak jsem si po kariéře jedno koupil. Když jsem jako amatér odjel první jízdu, vystoupal do cíle a uvědomil si konec, třepaly se mi ruce. Byl to super adrenalin. A v tu chvíli mě to chytlo. Hned jsem začal přemýšlet o tom, že si koupím speciál a budu jezdit závody,“ vykládal Kuba, který není v autě žádný nazdárek. Druhou nejvyšší kategorii teď v Bratislavě ovládl.

„Jestli se dá jezdit s těmi nejlepšími? Jde to. Ale jsou to kluci závodníci, kteří mají daleko více zkušeností. Sedí v tom celý rok, všemu rozumí. Je to fakt rozdíl. Já se během léta nějak zlepšuju, ale pak se přesouvám na Floridu, kde takové možnosti nejsou. Auto zůstává u mechanika a po roce zase začínám od nuly. Musím znovu chápat auto, uvědomovat si, co si můžu dovolit,“ přiznal Kuba.

Co říká k ceně auta? „Je to celkově zajímavé. Musíte koupit japonskou verzi, která se doveze do Česka. To vyjde tak na 800, 900 tisíc. Mechanik to auto vezme a odstrojí na skelet. Mění se střecha, pak se navaří rám a auto se zpevní. Musí se přidat motor, tlumiče, brzdy. To je další víc než milion. Celkově mě to auto vyšlo na nějaké dva miliony. A je to auto mých snů,“ usmál se Kuba.

A jak elitní jezdci berou bývalého špičkového hokejistu za volantem speciálu? „Je to v pohodě. Když se mě ptají oni, tak je zajímá hokej, když se ptám já jich, pídím se o závodění, zatáčkách, gumách. Jsou to všechno výborní kluci. Ale je mi jasné, že jsou jinde. Obdivuju, co s autem umí a kam ho posunou. Jsou schopni jet na absolutní hraně. Jsou to svým způsobem blázni,“ přiznal Kuba.

Podpory od rodiny si váží. „Manželka proti tomu nikdy nebyla. Ví, že to ježdění obnáší riziko, ale zvykla si. Strach nemá. Ale zase je pravda, že je ráda, když se po víkendu vrátím. A chápu to. Protože se dá jezdit přes dvě stě kilometrů v hodině. A to je na té úzké cestě docela mazec. Nikdy jsem se ale nerozsekal. Pár karambolů bylo, to uznávám. Plechy, menší věci. Ale žádná střecha,“ uzavřel s úsměvem Filip Kuba.