„Když jsem odjížděla, ve městě se nic nedělo. Ani tam nebylo moc případů nákazy, v celém Švédsku snad dvacet, a to vše ještě v Malmö, nebo Stockholmu,“ vylíčila v rozhovoru pro Deník Klára Peslarová. „Spíše se řešilo, jestli lidé nepřitáhnou něco po návratu z dovolených, protože tam bylo období jarních prázdnin,“ dodává.

Jak jste zvládala karanténu?

Těžko. (zasměje se) Sice jsem ji trávila s mamkou, ale byla jsem na malém prostoru, po pár dnech už člověk začínal vymýšlet, co dělat. Byla to nuda. Cvičila jsem tak s vlastní vahou, dělala některé výzvy, které kolovaly po internetu, takže jsem se snažila zabavit.

Co byste poradila, aby se člověk v karanténě nezbláznil?

Stačí jakýkoli pohyb. Ať už jóga, nebo protahování. Rozhodně bych neseděla celý den u televize. (usmívá se) Je to o vlastní vůli. Když si řeknete a určíte cíl, tak to jde jednoduše.

close Nejlepší hokejistkou se stala Klára Peslarová. info Zdroj: ČTK/Slavomír Kubeš zoom_in Jak jste se vlastně v době, kdy se pomalu rušily lety ze všech koutů světa a uzavíraly všechny hranice, dostala domů?

Mám ve Švédsku vlastní auto, takže s dopravou jsem problém neměla. Byla jsem tam ještě se čtyřmi holkami z Česka, tři z nich odcestovaly hned po sezoně letadlem, zůstala tam jedna, které právě dva lety zrušili. Naštěstí jsme mohly odjet spolu. Lehká potíž byla jen v tom, že jsem měla zarezervovaný trajekt z Polska, ale tím, že to Poláci zavřeli, tak jsem musela okolo přes Německo.

Vy jste neuvažovala nad tím, že byste zůstala ve Švédsku, než po návratu do Ostravy jít do karantény?

Neuvažovala, chtěla jsem domů za rodinou, přece jen naposledy jsem tady byla loni v červenci. Ale měla jsem v plánu se v květnu vrátit, je však jasné, že momentální situace mi to nedovoluje, takže čekám, co bude. Případně si budu muset v Česku najít brigádu.

Jak se člověk v současnosti udržuje?

Sezona je dlouhá, a nerada bych, abych se unavila hned na jejím začátku, nebo dokonce v přípravě, takže momentálně spíše odpočívám. Proto provádím jógu, nebo tréninky s vlastní vahou, jak jsem řekla, i nějakou tu výzvu, případně se projedu na kole. Že by mi chyběla posilovna nebo led, to zatím nehrozí. (usměje se)

Jste v Modo druhý rok, nejvyšší ligu SDHL jste zachránily až v baráži proti Skelleftee (7:0, 4:0). Jak jste spokojená?

Sama se sebou jsem spokojená. Bohužel týmově se nám sezona nepovedla. Skončily jsme deváté, šly jsme do baráže, na druhé straně pro mě je to plus, protože pořád musí být člověk v pozoru, nachystaný, soustředěný. Bylo dobré, že v každém zápase na mě šlo třicet čtyřicet střel. Nenudila jsem se.

Asi je psychicky náročnější hrát baráž, než play-off. Souhlasíte?

Samozřejmě, každý by radši šel do play-off než do baráže, ale já už jsem si ji jednou ve Švédsku vyzkoušela, takže to nebylo úplně nové. Pokud to chcete zvládnout, ano, je to hlavně o psychice. Nepoddat se tomu, nepodcenit soupeře a jít dál. A když to zvládnete, aspoň končíte sezonu se dvěma výhrami.

V čem vidíte důvody nepovedené sezony?

Neměly jsme moc tlak do brány a chyběly nám góly, neprosazovaly jsme se. Nutno ale říct, že jsme měly ze značné části nový tým, odešla řada hráček. To byl asi kámen úrazu.

Hrála jste ve Stockholmu, je to v Örnsköldsviku jiné?

Švédská liga je kvalitní, je tam vidět, jak se každým rokem ty týmy zlepšují. Já tehdy chtěla změnu, proto jsem ze Stockholmu odešla. Ano, bylo to z velkoměsta do malého, kdybych to měla přirovnat, tak Örnsköldsvik je jak Třinec v Česku. Řada firem a stadion, jinak nic. Ale mně to tam vyhovuje. Jistě, jsou dny, kdy se nudím a říkám si, co bych podnikla, ale na druhé straně mám svůj klid, je tam málo lidí. Navíc liga zůstala stejná, takže to nebylo nic zásadního.

Takže na turistiku byste do města nikoho nenalákala?

Ba naopak. Pozvala. Asi dvacet kilometrů od něj jsou národní parky, takže je to tam krásné. Přes léto je to tam skvělé odreagování. Možná proto tam chci jet v květnu zpět.

Jaký je život ve Švédsku?

Daleko lepší než v Česku. Už životní úroveň je vyšší, jsem tam spokojená a popravdě mám v plánu tam i zůstat. Našla jsem se tam. I mentalita lidí mi připadá lepší. Řekla bych, že Švédsko je o dva kroky vepředu. Možná o tři.

Hokej vás ale asi neuživí, musíte dělat něco bokem, viďte?

Hokej nás neuživí, byť klub se snaží dát nám maximální podmínky, servis, zařídí výstroj, ubytování, je tam i strava, ale musíme vedle toho i pracovat. Já jsem do listopadu dělala v zahradnictví, což byla docela zábavná práce. A zajímavá, taková trochu dobrodružná. Teď si něco ale musím najít, tak uvidíme.

Takže byste mohla pracovat v tom nedalekém národním parku, co říkáte?

To asi ne. To spíše teď pomoci dědovi na zahradě.

A máte představu, co byste chtěla tedy dělat?

Když se naučím řeč, kterou momentálně příliš ještě neumím, tak se mi otevřou dveře víc, ale já nemám problém s tím dělat v podstatě cokoliv. Nemám vyloženě priority. Samozřejmě chtěla bych prorazit a pokračovat v ekonomice, kterou jsem v Česku vystudovala, nebo být u toho. V zahraničí si ale nelze vyskakovat, takže bych brala cokoliv. Ani s manuální prací nemám problém.

Jakou pozici má vlastně ženský hokej ve městě?

Lidé obecně hokejem žijí, byť samozřejmě prim hraje mužský. Na nás tolik lidí nechodí. Ale jsou jiná města, kde třeba půlka haly a několik tisíc lidí přijde. Obecně ale veřejnost má k ženskému hokeji jiný vztah, jinou vizi. Nikdo vás neodsuzuje, nebo neříká, že byste měla zůstat v kuchyni. Mentalita lidí je jinde než v Česku.

Vy jste se setkala s takovými názory?

Ano.

Asi vás muselo potěšit, že v průběhu sezony do Modo přišel český brankář Patrik Bartošák. Co jste na to říkala?

Dvakrát nebo třikrát jsme se viděli, takže jsme se i pobavili. Hlavní plus to ale bylo pro tým, který chtěl postoupit do nejvyšší soutěže, bohužel situace jim to nedovolila.

Snažila jste se od něj něčemu přiučit, něco pochytit?

Bylo vidět, že Patrik má jiný styl než švédští gólmani. Agresivnější. To mě zaujalo, určitě se z toho dalo něco pochytit. Na druhé straně neříkám, že jsem starší brankář, ale už se moc nedívám na jiné, abych něco měnila. Ano, ráda se podívám, něco vyzkouším, ale mám radši svůj styl, na kterém pracuji.

Je vlastně mezi brankáři a brankářkami nějaký zásadní rozdíl? Trénujete jako žena jinak?

V přípravě velký rozdíl nebude, jen nezvedáme v posilovně sto dvacet kilo, ale na ledě je to totožné, záleží jen na jednotlivcích. Myslím si, že se umíme chlapům vyrovnat, i hokej umíme hrát stejně pěkný. Jen v tom není taková rychlost.

Přemýšlíte nad svou budoucností? Jaké máte cíle?

Čekají mě ještě dvě sezony ve Švédsku a pak se uvidí. Příliš do budoucna nehledím. I když… Jeden cíl přece jen mám – olympiádu. Toho se držím.