Kliknutím zvětšíteBylo to jako boj s větrnými mlýny. Čtyři sezony na farmě, čtyři pokusy, žádný úspěch. Třineckému odchovanci a fanouškovi fotbalového Baníku Ostrava Lukáši Jaškovi nebylo za mořem vůbec přáno. V loňském roce byl svému debutu v NHL na dosah, ale ani bohatý bodový účet na stole vedení Vancouveru nestačil. „Jsou to věci, které člověk neovlivní,“ povzdechl si.
I přesto však odcházel z rozporuplné sezony plné karantén a omezení jako mistr. Po dovolené na Floridě se doma otočil pro zlatou medaili za uplynulý extraligový ročník, do kterého v úvodu naskočil právě v dresu šampionů z Třince. A rovněž se stavil na pár tréninků za kamarády v rodných Oldřichovicích, aby během letní přípravy oprášil své oblíbené fotbalové kopačky.
Lukáši, již dvakrát jste gratuloval spoluhráčům z Třince k titulu, avšak ani jednou jste u toho nebyl na ledě. Nemrzí to s odstupem času?
Samozřejmě to člověka mrzí. Vyhrávat tituly je přání snad každého hokejisty a když se vám to v kariéře poštěstí, tak je to ten nejkrásnější pocit. Je škoda, že jsem u toho s klukama nemohl být osobně, ale na druhou stranu nemusím tolik smutnit, medaili jsem dostal i tak. (smích)
Zejména ten loňský titul vás musel zahřát na srdci, že?
Ano, jak říkáte. Zejména ta loňská sezona v zámoří byla taková o ničem, kvůli pandemii se vůbec nehrálo play-off, takže to tam spíše bylo jen o tom to nějak odehrát a pokusit se alespoň zabojovat o místo v NHL. To se mi však také nepovedlo. Určitě by bylo krásné být u toho přímo v Třinci, ale já byl nesmírně rád za kluky i takhle na dálku.
Když jste po restartu zámořských soutěží odcházel pryč z Třince, neříkal jste si, že byste přeci jenom zůstal?
Rozhodně to bylo v jednání. Mluvil jsem o tom s agentem i zástupci Vancouveru, ale bylo mi řečeno, že je o mě v zámoří velký zájem a že by chtěli, abych se o to místo v NHL ještě zkusil porvat. I já sám jsem stále cítil šanci, takže jsem poté nad setrváním příliš nepřemýšlel. Ale jak jsem již říkal, zkrátka to nevyšlo. Ale to jsou věci, které člověk nedokáže v životě nijak ovlivnit.
Lukáš Jašek v dresu třineckých Ocelářů.
Švédské vystřízlivění z domácího servisu maminky
Byl jste se spoluhráči v kontaktu i během mistrovských oslav?
V kontaktu jsme byli, klukům jsem gratuloval alespoň na dálku. Celé to play-off jsem poctivě sledoval, zejména pak tu semifinálovou bitvu s Mladou Boleslaví. Když se však čerstvě stali mistry, tak jsme v AHL stále hráli. Já pak byl po sezoně ještě na dovolené na Floridě a když jsem se vrátil domů, tak už měli kluci po oslavách. (smích)
V šestnácti letech jste se odhodlal pro poněkud nestandardní krok, když jste odcestoval za hokejem do Švédska. Co vás to tehdy napadlo?
Vzniklo to tak, že jsem v Třinci hrával mládežnické soutěže, kde jsem docela vyčníval, a tak jsem se rozhodl zkusit jít tou skandinávskou cestou, podobně jako to udělali třeba kluci Vrána s Pastrňákem. A musím říct, že to byla opravdu zajímavá zkušenost, obzvlášť do života.
Povídejte.
No, celkově jsem se musel osamostatnit. Nebylo pro mě vůbec jednoduché odejít od rodiny a nejbližších přátel, do té doby jsem byl takový ten mamánek. (smích) Byl jsem zvyklý mít doma navařeno, všechno připravené, však to znáte. Ve Švédsku mě to hodně zocelilo jednak psychicky, tak i celkově lidsky, že jsem se zkrátka naučil o sebe sám postarat. A rovněž jsem se tu naučil anglicky, což byl do té doby docela velký problém.
Téměř čtyři sezony jste strávil na farmě, avšak na NHL to zatím nestačilo. Cítil jste někdy, že jste opravdu blízko?
Nevím, jestli bych řekl úplně blízko, ale určitě se k tomu nejvíce schylovalo ten poslední rok. Tam už jsem si po těch letech v zámoří říkal, že už to musí být za dveřmi, ale stejně se tak nestalo. Měl jsem na farmě povedený ročník, dostával na ledě hodně prostoru, ale ani to na debut nestačilo. Někdy to tak holt v životě hokejisty chodí, že někdo má tu cestu za svými sny těžší a jiní zase mají toho štěstíčka o trochu více.
Fanoušci za mořem jsou jako návštěvníci divadla
Kdybyste měl srovnat farmářskou AHL s českou extraligou, v čem vidíte ty největší rozdíly?
Asi tím největším je šířka kluziště, ale to je všeobecně známo. V zámoří je to hřiště menší, hokej je tím pádem více kontaktnější a založen na hodně soubojích. O rychlosti ani nemluvě. Ale co mě tu velice překvapilo, jsou fanoušci. Tady chodí lidi na zápasy jako do kina, koupí si normálně popcorn a colu a utkání sledují jako nějaké představení. To se s atmosférou v Česku nedá srovnávat ani ve snu.
Zejména ta poslední sezona v USA byla dost zvláštní. Jak těžký ročník to pro vás byl?
Byl těžký, hodně těžký. Ostatně jako pro všechny ostatní. Na loňskou sezonu jsem letěl do Ameriky 24. prosince na Vánoce, což také není úplně standardní situace. (smích) Ale člověk už si za ty roky zvykne. Avšak těch karantén a nejrůznějších omezení bylo opravdu hodně. Koronavirovou pandemií trpěla rovněž celá soutěž, odehráli jsme omezený počet zápasů a všechno pouze v rámci provincie. Na nějaké cestování a přespávání v hotelu jsme mohli zapomenout.
Když vám za mořem skončila smlouva, přemýšlel jste o setrvání, nebo jste se chtěl za každou cenu vrátit do Evropy?
Nějaké nabídky mi dorazily už v průběhu sezony v zámoří, ale chtěl jsem tam naplno dohrát celý ročník. Samozřejmě jsem to poté řešil s rodinou, agentem i svými nejbližšími a došli jsme společně k závěru, že návrat do Evropy bude nejlepším řešením. Takže abych odpověděl na otázku, byl jsem rozhodnutý, že se vrátím, ale neměl jsem tehdy žádné tušení, kam to bude.
Nakonec jste zvolil finské angažmá v Pelicans. Nejlepší možná volba ze všech nabídek?
Asi ano. Spíše bych řekl, že jsem nesmírně, rád, že to takhle dopadlo a mohu být tady v Lahti. Myslím si, že finská extraliga je velice atraktivní a zároveň hojně sledovaná soutěž, kde, když se člověku podaří dobře odehrát pár ročníků, tak se může zase odrazit v kariéře směrem vzhůru. A to je dle mého názoru a rovněž vzhledem k mé situaci naprosto super.
Letos cítím v Lahti krutou zimu
Sezonu jste navíc začali velice dobře. Po loňském neúspěchu v play-off jsou v klubu asi velké ambice, viďte?
Ambice určitě budou, ale zase na druhou stranu je nutno říct, že letos máme velice mladý tým. Na soupisce je nyní až deset hráčů, kteří ještě mohou nastupovat v juniorských soutěžích, takže je třeba zůstat stát nohama na zemi. Samozřejmě ten začátek byl z naší strany fajn, za to jsme také rádi, ale musíme na tyto výkony navázat, ať je to umístění v tabulce co nejlepší.
Jak si zatím pochvalujete spolupráci s krajanem Jiřím Smejkalem?
Skvělé. Jirka je opravdu super chlap i mimo led, takže spolu trávíme i hodně volného času. Nedávno byl sice asi šest zápasů zraněný, ale dokázal se v pohodě vrátit a zapsal se ihned gólem. Naši spolupráci si zatím velice pochvaluji, navíc je opravdu fajn tu mít někoho, s kým můžete poklábosit i v češtině.
Pokud vím, tak jste jedinými cizinci v týmu Lahti.
Přesně tak. Musím říct, že jinak je to tady s jazykem strašné, všichni tu pořád mluví jenom finsky, k nám tedy výjimečně i anglicky. (smích) Ani ve Státech jsem žádného krajana neměl, takže nyní je to pro mě naprosto vyhovující situace.
Z rozsluněného New Yorku do ledového Lahti. Nechybí vám někdy teplé počasí a sluneční brýle?
No, abych pravdu řekl, tak zrovna v New Yorku to také žádné tropy nebyly. (smích) Zrovna v tom městečku, kde jsem působil, byla také po většinu roku spíše zima. Ale ne, nechybí, ba naopak já mám zimu i sníh celkem rád. Musím však uznat, že nyní už je v Lahti pořádné chladno. Člověk se tu do tmy probouzí a když jde odpoledne na trénink, tak už se zase stmívá. A to bude ještě hůř. Již nyní v říjnu cítím, že ta letošní zima bude poměrně krutá. (úsměv)
Na druhou stranu to nyní budete mít blíže do národního týmu. Je to pro vás osobně letos ústřední cíl?
Řekněme, že ano. Kvůli tomu jsem se také vracel, abych tu mohl být více na očích a ukázat v Evropě, že na to mám. A co se týče reprezentace, tak tu šanci samozřejmě vnímám a byl bych za ni nesmírně šťastný. Ale zase jsem si dobře vědom toho, že po celém kontinentu hraje řada kvalitních hráčů, takže to tak jednoduché nebude. Musím makat, soustředit se jen na sebe a na svou příležitost si trpělivě počkat.
Olympiáda v Pekingu? Zatím spíše ve hvězdách
Při loňské premiéře na Euro Hockey Tour jste navíc příjemně překvapil. Takový debut jste asi ani sám nečekal, že?
Na Channel One Cup vzpomínám dodnes velice rád. Nadšený jsem byl už jenom z toho, že mi dorazila pozvánka na sraz národního týmu. A když se pak někteří hráči z turnaje omluvili, tak jsem rázem dostal od trenérů velkou důvěru a prostor na ledě. Hrál jsem druhého centra, chodil na přesilovky, takže z toho poté pramenily i kanadské body. Celou tu atmosféru jsem si neskutečně užíval.
A když řeknu spojení Lukáš Jašek a olympiáda v Pekingu, tak co si představíte jako první?
Tak si asi představím jeden velký zázrak. (smích) Ne, ale abych byl opravdu upřímný, tak na olympiádu zatím vůbec nemyslím. Snažím se soustředit na Finsko, abych tu podával ty nejlepší výkony a dokázal pomoct svému týmu. Každý hokejista dobře ví, že sám nominaci neovlivní, ale naopak za ně musí promluvit výkony na ledě. A pak už se může stát cokoliv.
Dostal jste se letos v létě v rodných Oldřichovicích také na fotbalové trávníky?
Na tréninky jsem s klukama chodil, bral jsem to jako skvělý doplněk letní přípravy. Už odmalička jsem velký fotbalový fanoušek, takže takové chvíle na hřišti jsou pro mě k nezaplacení. Úplně nejsem ten typ člověka, co musí na hokej myslet 24 hodin denně, takže jakákoliv forma odreagovaní je v mém programu vždy vítána.
A jaký fotbalový klub si získal vaše srdce?
Tak u nás v Česku zmíním pochopitelně Baník. (smích) A co se týče mezinárodního měřítka, tak bych asi řekl Barcelonu, které fandím již od útlých let. Ale nejsem vyloženě fanoušek jednoho týmu, spíše miluji sledovat kvalitní fotbal. Takže teďka když běží třeba Liga mistrů nebo anglická Premier League, tak to sleduji s velkým nadšením.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
