V ostravské Galerii Beseda byla předevčírem zahájena výstava obrazů Marty Kolářové nazvaná Výlety a návraty.

Absolventka pražské Akademie výtvarných umění, která studovala v ateliéru Jiřího Lindovského, Antonína Střížka a Michaela Rittsteina, prezentuje svou tvorbu z posledních dvou let.

Jak byste charakterizovala svoji současnou ostravskou výstavu?

Tematiku obrazů na této výstavě tvoří především klasická krajina. Minulé léto jsem strávila v Lednici na jižní Moravě, kde mě okouzlila příroda – vody, lesy. A i když jsem si říkala, že je to pro moji dosavadní tvorbu velmi romantické prostředí, tak jsem si nejprve vytvořila pár skicek a zrodila se ve mně silná touha a vlastně celý rok jsem si vytvářela tyto větší obrazy. Někdy si sice říkám, že téma krajiny jsem už uzavřela a tak trochu jsem se z ní „vymalovala“, ale stále vidím nějaký námět a říkám si, že ještě pár krajinářských obrazů namaluji, ale pak se vrátím ke své intimnější tvorbě.

Ano, ale právě vaše, jak ji nazýváte, intimní tvorba, což jsou třeba ostravské motivy, zákoutí města, zapadlé ulice, ale také díla nazvaná Špatný den, Triptych, Bez názvu, Most I, ale i další, nesou v sobě melancholii a smutek. Čím vás přitahuje tato poloha?

Fascinují mě právě tyto motivy, protože se ztotožňují se stavem mé duše, prázdnem, které cítím uvnitř. Někdo tomu říká deprese, já zase prázdno. A právě v Ostravě toto hodně nacházím, osamělé staré domy, nevyužité pláně, což mi konvenuje.

Patříte k umělkyním, které přicházejí do ateliéru každý den, anebo se ve vás něco velkého nakupí a po nějakém čase to vytryskne na plátnech?

U mě přichází v úvahu spíše druhá varianta. Třeba měsíc nic nedělám, ale pak jsem tak strašně nervózní, že už to ze sebe musím pustit ven a maluji třeba týden v kuse od rána do večera. Samozřejmě, že přicházejí určité krize, kdy se vydám do hor a řeším je pobytem v přírodě.

Pocházíte z umělecké rodiny – tatínek je známý fotograf Viktor Kolář a maminka úspěšná scénografka Marta Roszkopfová. Jsou rodiče vašimi prvními kritiky či rádci v oblasti umění, anebo stojíte generačně a umělecky úplně někde jinde?

V tomhletom jsem určitě ještě asi hodně dítě, protože někdy sama pořádně nepoznám, kdy je obraz už definitivně hotový. Jinými slovy, nedokáži říci, tak, už je to dobré a hotové. Hlavním mým „kritikem“ zůstává můj táta. Má přesné oko a oba máme podobné vidění. A když řekne, že je to špatné, tak věřím, že ještě musím na obraze pracovat, a naopak, když se mu to líbí, tak dám na jeho slova. Stejně tak věřím v úsudek svého bývalého profesora z Akademie výtvarných umění Michaela Rittsteina a ještě několika lidí, kteří umění podle mého názoru rozumějí.

Absolvovala jste pražskou Akademii výtvarných umění. Nelákalo vás zůstat natrvalo v našem hlavním městě? Přece jenom je tam daleko více uměleckých příležitostí než v Ostravě…

Zpočátku, když jsem nastoupila na Akademii výtvarných umění, tak mě to hodně lákalo zůstat v Praze. Ale v posledních letech na studiích, kdy jsem měla nějaké drobné zdravotní problémy, tak jsem zjistila, že Praha je pro mě hodně hektická, příliš mnoho lidí a na mě moc velké město, dávám přednost klidu. Dnes nemohu ještě s jistotou říci, jestli zůstanu natrvalo v Ostravě, ale zatím mi toto město přináší řadu inspirací.

Jaká je Marta Kolářová v soukromí? Jaké má vedle malování záliby?

Někdy jsem velmi introvertní, jsou dny, kdy potřebuji být celé dny sama. Momentálně jsem se vrátila z Beskyd, kde jsem od osmi od rána do osmi do večera chodila sama po horách, skoro bez přestávek a nepotkávala jsem žádné lidi. Působilo to na mě velmi dobře. Samozřejmě, že někdy zase potřebuji mít nějaké kamarády či kamarádky kolem sebe. Ale určitě jsem spíše velmi introvertní typ.

Čím to je, že tak půvabná mladá žena jako vy vyjadřuje ve svém díle tolik melancholie a smutku?

To je velmi složitá otázka. Domnívám se, že s tím se člověk rodí. Zkrátka je to v něm. Někdo je extrovert, já spíše tíhnu k té uzavřenosti do sebe. Moji rodiče jsou také spíše introvertní, takže je to asi v genech.

Vraťme se k vašemu malování. Figurální kompozice vás nelákají?

Figuru jsem malovala, ale vlastně jen povinně v prvních letech na Akademii, kdy jsme měli povinné večerní kreslení aktu. Později jsem párkrát zkoušela malovat sama sebe jako autoportréty, ale figura mě moc nebaví. Vyhledávám si raději prostory bez lidí, které se snažím charakterizovat právě těmi stožáry, lampami.

A co váš soukromý život, plánujete svatbu, anebo rodinu?

Mám přítele, ale rodinu zatím neplánuji, děti prozatím mít nechci, neboť ve svém povolání potřebuji velmi mnoho svobody a za své děti považuji doposud všechny obrazy, které namaluji. Nevím, zda bych v současné době zvládla starat se o dítě.