Domnívám se, že tohoto pracovitého kumštýře mohu označit za expresivního lyrika umění a života. Městský dům kultury v Karviné na svého rodáka určitě nezapomíná, a proto mu uspořádal důstojnou výstavu, která chce být drobnou retrospektivou dosavadní tvorby umělce. Však také na čtvrteční vernisáži se sešla řada umělcových přátel a pochopitelně i spolužáci ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, kde studoval u Karla Hofmana, Vladimíra Hrocha a dalších znamenitých tvůrců a pedagogů.

Rodinná tradice a první krůčky při odhalování velkého tajemství kresby, malby, grafických technik, do nichž ho nemalou měrou zasvětila škola, ale také jeho otec Otakar, určily životní poslání Edgara Barana. Ale k tomu, aby člověk mohl druhé „okysličovat“ díly, musí mít talent, píli, ale nepochybně také cit pro uchopení krásy. Edgar Baran mnohé z toho má, což dokázal už mnohokrát svými krajinářskými motivy karvinských rybníků, beskydské přírody, kyticemi, zátišími, ale rovněž výtvarnými postřehy z různých cest. Edgar Baran je lyrik, jenž ale umí pragmaticky jít za svými vizemi, které proměňuje v realitu. Vždyť v šedesátých letech minulého století se stal členem výtvarné skupiny Parazol. Symbolem počátků tohoto výtvarného seskupení byl deštník, v karvinském nářečí parazol. Byť se tato skupina rozpadla a někteří členové Parazolu už bohužel nejsou mezi námi, ti zbylí stále udržují přátelské kontakty a scházejí se.

Edgar Baran dovede překonávat různé životní překážky s nesmírným optimismem, protože má doma nádherné rodinné zázemí v podobě manželky a dnes už i dospělých děti. A cožpak to není málo? Edgar Baran se stal uměleckou součástí Karvinska, autor, kterému lidé nejenom v jeho blízkosti rozumějí a má mnoho výtvarných obdivovatelů nejenom v Ostravě.