Ve Výtvarném centru Chagall na Repinově ulici v Ostravě přitahují v současné době návštěvníky velmi atraktivní akty a krása ženského těla na výstavě fotografií Petry Skoupilové. Autorka byla na vernisáži před několika dny v Ostravě, takže jsme se jí zeptali.

Kudy vedla vaše cesta k fotografii?

V roce 1963 jsem se vyučila fotografkou, pracovala v různých zaměstnáních, mimo jiné také jako sekretářka ve vydavatelství Supraphon. A tam jsem se potkávala s našimi předními zpěváky včetně Karla Gotta a mnoha dalšími. A tehdejší kolegové mi říkali, kdo jiný než ty bys měla začít zpěváky fotografovat. Taky jsem se seznámila s fotografem Tarasem Kuščynským a teprve v roce 1970 jsem začala fotit s opravdovým nadšením.

Kdy jste začala obdivovat objektivem ženskou krásu?

To začalo na módních přehlídkách a pak jsem s děvčaty začala individuálně pracovat. Mnohé z modelek jsou právě na současné ostravské výstavě.

Na které osobnosti vzpomínáte ráda?

Kdo mě naladil do „tvůrčího zaujetí“, byla herečka Dana Medřická. Když jsem dříve fotografovala pro různé časopisy včetně Kinorevue, tak fotografie většinou vznikaly v mém ateliéru, kterému se začalo říkat fotosklípek, měl rozměr zhruba 2,4 krát 4 metry, čili se tam vešla akorát fotografovaná osoba a já a ještě malý divadelní reflektor a jedna žárovka. A paní Medřická byla spokojena, fotografie se povedly, měly docela slušný ohlas, takže jsem se trochu „rozjela“. A později jsem fotila třeba Jirku Bartošku, Janu Brejchovou a mnohé a mnohé další. To hovoříme o době před několika lety, kdy se člověk mohl přímo zkontaktovat s příslušným hercem.Teďka se k nim musím probojovat přes různé agentury, manažery a kdovíkoho ještě. A pokud jde o fotografování Jany Brejchové. Její snímky vznikly u mě doma ve velmi improvizovaných podmínkách na posteli před deseti lety, ale mám radost, že se ty portréty povedly a dodnes se v některých časopisech používají.

A jak je náročné fotit ženskou krásu?

Už jsem to říkala v několika rozhovorech. Mým krédem je, že fotografovaná osoba není jen mojí prací, ale ona je také spoluautorkou vytvářeného díla. Většinou žena dává k dispozici i svoje představy a touhy. Fotograf by k tomu měl být ohleduplný a na fotografii by to mělo být také znát.

Jako dekoraci používáte na některých snímcích sklo a zrcadlo…

Myslím, že to není nic nového, ale je to přirozené. Vždyť sklo a zrcadlo jsou předměty, které žena dosti důvěrně zná a používá je v každodenním životě. Vídí se ve výkladní skříni, dívá se každý den do zrcadla, které se stává jejím přítelem. A právě ten okamžik ženské sebestřednosti mě vždy moc zajímal a dodnes zajímá. Používáte klasickou techniku, anebo výhradně fotíte digitálně? Fotografie na současné ostravské výstavě jsou všechny zhotoveny klasickou technikou, ale nyní už také fotím digitálem. Pochopitelně, že digitál má spoustu předností, ale člověk s digitálem může zlenivět. Když jsem dříve dělala s pentaxem na deset záběrů, tak jeden až dva musely být opravdu velmi dobré a jednotlivé záběry se daleko více technicky promýšlely, to znamená, že jsem se zajímala, jaké bude počasí, ostrost sluníčka a podobně.

Co vám přináší profese, kterou se živíte už řadu let?

Musím přiznat, že opravdovou radost, satisfakci, a když za vámi chodí v galerii lidé a řeknou vám, že jsou rádi, že viděli pěkné fotografie, tak to je hezká odměna…