VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Chantal Poullain představí novou knihu

OPAVA - Elegantní žena Chantal Poullain přijíždí do Opavy. V pátek 26. října v Café Evžen představí novou knihu.

24.10.2007
SDÍLEJ:

Chantal Poullain založila nadaci, která vytváří lepší prostředí pro děti v nemocnicích. Francouzka již za několik dní navštíví také Opavu.Foto: Archiv

Chantal Poullain je proslulá francouzským šarmem a elegancí. Třebaže je její jméno ponejvíce spojováno s herectvím, neméně zanedbatelná je její činnost v nadaci Archa Chantal. Na sklonku tohoto týdne Chantal Poullain navštíví Opavu, kde představí knihu Krása koní z Camargue (Cesta do krajin dětství Chantal Poullain). U příležitosti této události jsme se známou herečkou připravili rozhovor, nejenom o knize samotné.

V naší republice pobýváte již téměř třicet let. Vzpomínáte si ještě na své pocity, když jste sem přijela poprvé?

Ano, na to si vzpomínám velmi dobře. Přiletěli jsme s Bolkem letadlem, sněžilo. Překvapila mě ta prázdnota letiště. Pak mě vzal Bolek na Karlův most, kde jsme byli skoro jen my dva, byla už tma a padaly obrovské vločky, které osvětlovaly lucerny. Bylo to strašně romantické. A pak si ještě vzpomínám na druhý okamžik, když jsme poprvé projížděli autem přes hranice v Mikulově. S napětím jsem čekala, jak na mě bude působit tzv. „železná opona“. Nedovedla jsem si představit, co to je. Hranice jsme přejeli celkem bez problémů, i když nás samozřejmě kontrolovali a celníci se překvapeně dívali na můj francouzský pas. Ale musím říct, že už několik kilometrů před hraničním přechodem jsem cítila strašné dusno, ticho a napětí. Pak jsme přijeli do Brna, byla strašná tma a já jsem měla pocit, že tady nikdo nebydlí. Ale pro mě bylo v té době nejdůležitější poznat zem člověka, kterého jsem milovala.

V čem jste vy osobně vnímala největší rozdíl mezi Francií a Československem?

Asi všichni víme, jak to tady v té době vypadalo. Nejhorší bylo asi omezení svobody výjezdu za hranice země. Lidé nemohli svobodně číst to, co chtěli, nemohli říkat, co chtěli. Ale na druhou stranu mi v té době připadalo, že naopak zákazy daleko víc spojovaly lidi, inspirovaly je a dávaly jim sílu tvořit, a tak vyjádřit své pocity. Vzpomínám si, jak pod stolem kroužily zakázané knihy přepisované doma na psacím stroji. Malíři, kteří nemohli vystavovat, měli doma takové množství návštěv, které by jim mohla závidět galerie… Ale věřte, že jsem ráda, že už je to za námi.

Co vám nejvíc scházelo?

Celá moje rodina, moře a úsměv na tvářích lidí kolem.

Pamatujete si, jak vás přijali lidé?

Ano, měla jsem z toho více pocitů. Někteří se na mě dívali jako na exota, někteří byli velmi přátelští, ale na ulici jsem někdy cítila i zlé a podezíravé pohledy. Ale můžu říct, že celkově mě lidé přijali přátelsky. Většinou ale těžko chápali, že jsem pro lásku opustila svoji zem, svobodu a kariéru. Ale já jsem nikdy nechápala svobodu jako existenci ve svobodné zemi, moje svoboda byla v tom, že jsem mohla žít s mužem, kterého jsem milovala. Věřte, že svobodu najdete jen sami v sobě.

Co pro vás bylo v cizí zemi nejtěžší?

Samozřejmě jazyk.

Ovšem vraťme se do současnosti. V tomto týdnu navštívíte Opavu, kde mj. představíte i knihu Krása koní z Camargue (Cesta do krajin dětství Chantal Poullain). Co pro vás znamená kraj Camargue?

Je to celé mé dětství, můj děda, kterého jsem milovala a který byl opravdový Kentaur. A o tom všem právě vyprávím v této knize. Fotografie z knihy vytvořil Dalibor Gregor.

Kde se zrodila vaše spolupráce?

Jednou jsme se setkali s Daliborem a ten mi říkal, že viděl dokument Chantal - Francie s láskou, kde jsem byla i v domě svého dědy a samozřejmě i s koňmi v Camargue. A Dalibor se do toho absolutně zamiloval a rozhodl se jet do Camargue a fotit. Strašně mě tím potěšil, měla jsem velkou radost, že to mohlo někoho takto inspirovat. A tak jsme se domluvili, že uděláme společně s Matějem Houskou v jeho vydavatelství Růže knihu. Mám velkou radost především kvůli dědovi, že jsem mu mohla takto dát dárek. Děda už nežije – ale já kdykoliv vidím koně, vždycky si na něj vzpomenu.

Vaše jméno je stále častěji spojováno s nadací Archa Chantal. Co bylo prvotním podnětem k uskutečnění této myšlenky?

Inspiroval mě Vladimír. Když byl malý, cestovali jsme s ním všude po světě. A měl zkušenost, že jinde u dětských lékařů to bylo barevné, byly tam hračky a on se bavil. Když byl pak poprvé u lékaře v Brně, tak chvíli tiše seděl a pozoroval a pak mi říkal: „Mami, proč je tady tak smutno, děti brečí a kde jsou ty hračky?“ Tehdy jsem mu slíbila, že udělám všechno pro to, aby to bylo jinak. A tak se narodila nadace Archa Chantal.

Čím je pro vás nadace?

Je to součást mého života. Vytváříme pro děti v nemocnicích jejich pohádkový svět. Přitom se všechno změní od A do Z. Tzv. od podlahy až po strop včetně koupelny a toalety. Samozřejmě nesmí chybět herna pro děti, jídelna. Vše je barevně sladěno, doplněno o obrázky, mobilní hračky. Máme zkušenost a lékaři vám to potvrdí, že v takovém prostředí se děti cítí mnohem lépe, lépe spolupracují s lékaři a tím se i rychleji uzdravují. Psychika dětí při léčbě je totiž velmi důležitá. Je to velká práce a samozřejmě, aby se dala realizovat, potřebujeme najít peníze. A věřte, není každý den jednoduchý. Pokud tedy čtete někdo tento rozhovor – přijímáme každou pomoc.

Pomáháte dětem nejenom v České republice. Společně s Markem Vítkem jste se podílela na dokumentu Prokletí, snímku o dětech žijících v Africe, které byly nařčeny z prokletí ďáblem. Jak tato spolupráce vznikla?

Marek Vítek věděl, že mám vztah k dětem a že pro ně také prostřednictvím nadace pracuji a navíc jsem Francouzka – a v Demokratické republice Kongo se mluví francouzsky. A samozřejmě situace dětí v Africe mě vždycky velmi zajímala a už několik let jsem se chystala jet se tam podívat. A tak jsem nabídku spolupráce na filmu přijala.

Měla jsem možnost snímek zhlédnout na loňském ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Když skončil, v sále se rozhostilo na několik vteřin ticho. Hrobové ticho. Spoustě diváků po tvářích stékaly slzy. Jak jste vy osobně, jako matka, vnímala to, co se v Africe děje?

Když myslíte jako maminka tady v Evropě, tak naše děti mají velké štěstí. Sblížila jsem se s dětmi, které žijí v humanitárních centrech pro děti z ulice, ale také s dětmi, které žijí na ulici – děti Shege. Jsou to gangy, které se považují za velmi nebezpečné. Pomalu jsem šla za nimi a mluvila s nimi, a když pochopili, že je respektuji, že jsem ochotna je vzít do náručí, dát jim pusu, viděla jsem, jak ti malí kluci mi najednou položili hlavu na rameno. To, co nejvíc potřebují, je respekt a láska a mít pocit, že o němá někdo zájem.

Po filmu následovala diskuse. Hovořila jste o tom, že každé dítě, které jste v Africe oslovila a prožilo mučení svými nejbližšími, svým rodičům jejich chování odpustilo. Čím si to vysvětlujete?

Samozřejmě každé dítě potřebuje jistotu, mít rodinu. Potřebuje mít pocit zázemí a ať se stane v rodině cokoliv, stejně doufá, že dostane alespoň trochu lásky. Musíte být velmi silnou ženou.

Co vám nejvíce dodává energii?

Právě v Kongu jsem dostala hodně energie.Můj syn mi dává energii. Když chcete pomáhat, energie přijde sama. Daleko vícměubíjí náš konzumní styl života, nezájem lidí, kteří nevnímají, co je opravdu důležité.Ataky tupost, závist, sobectví. Acomi dává nejvíc energie? Miluji život!

24.10.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vlevo Ludmila Bubeníková, vpravo Ivo Vonrák.

Hejtman a starostka jako dva lídři z jedné obce. Jak volila Velká Polom?

Deník - Naši prvňáci

Tento týden představíme školáky ze ZŠ Františka Formana, Ostrava-Dubina

Opilec v Ostravě-Jihu dělal scény. Vyjednávač neuspěl, vyrážely se dveře

Lidé v jednom z paneláků ve Volgogradské ulici v Ostravě-Jihu si v noci na pondělí místo spánku „užili“ rozruch. Na vině byl soused (28), s nímž přijeli dělat pořádek policisté z Oddělení hlídkové služby.  

Moravskoslezská nej... aneb výjimečnosti kraje ve výsledcích voleb

Mapa republiky se po víkendových volbách obarvila do modra, když ve všech krajích bez výjimky vyhrálo hnutí ANO. Severovýchod republiky má ale přece jen proti ostatní regionům některé volební výsledky jiné.

Zákeřný meningokok vzal život mladé dívce

Ostrava – Život 18leté dívky si vyžádalo v minulých dnech meningokokové onemocnění. Onemocnění mělo v jejím případě velmi rychlý průběh. Mladá pacientka zemřela do 24 hodin poté, co se u ní projevily problémy.

Pod Frýdlantskými mosty je konečně čisto! Na jak dlouho?

/FOTOGALERIE/ Podzimní generální údržba podchodu pod Frýdlantskými mosty v centru Ostravy finišuje. Jako nové rozhodně nevypadají, ale také už neodpuzují na pohled.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT