Kdo čekal při provedení Císařského koncertu lesk a rytířskou bojovnost, musel být poněkud zklamán, protože kostravskému křídlu Steinway usedl komorní mág a doprovazeč, australský pianista žijící vLondýně Piers Lane, který se pravidelně objevuje před nejlepšími světovými orchestry. Laneův Beethoven byl střízlivější ve zvuku, méně agitativní a neromantický. Podařilo se mu vystavět rozlehlou první větu, ve které měl ale orchestr problém komunikace sdirigentem. Kucharova taktovka na komunikační problémy reagovala precizním a čitelným vedením sjasnými nástupy, unichž již zůstalo po celý večer. Druhá věta koncertu sintimním dialogem sólisty a komorně obsazeného orchestru byla největším zážitkem první poloviny koncertu, protože finální rondo postrádalo švih a sólista idirigent se rozhodli nezdůrazňovat příliš synkopovaný rytmus. Spublikem se světová klavírní špička rozloučila jedním zmnoha Chopinových valčíků. Abez kytice(?)…

Většina večera ale 10.ledna patřila rozsáhlé Symfonii c-moll op. 27Asrael Josefa Suka zlet 1904–1906. Snad se nepletu, ale Sukův Asrael, klíčové dílo české moderny, nezazněl vOstravě více než deset let. Autorova pětivětá hodinová symfonie vznikla pod dojmem úmrtí Sukových nejbližších– tchána Antonína Dvořáka a manželky Otýlie. Jejich památce je také kolosální a velmi moderní dílo věnováno. „Suk je snad posledním českým skladatelem, který ještě poctivě komponoval a instrumentoval,“ vyjádřil se jednou snadsázkou na adresu svého oblíbence český dirigent Libor Pešek. Na provedení to bylo tentokrát znát: Orchestr hrál precizně (místy až opatrnicky a svázaně), aby nic zkomplikované partitury nepřišlo nazmar. Dirigent Theodore Kuchar kapelnicky přesně udával nástupy a volil pro sebe nezvykle pomalá tempa, jimiž se symfonie řádně protáhla. Na orchestru bylo poznat, že se snaží partituru důkladně interpretovat. Jedna nebo dvě zkoušky navíc by však provedení dodaly na spontaneitě.

První věta symfonie byla monumentální zvukem ivolbou temp, údery velkého bubnu měly na posluchače až tělesný účinek a Sukovu zvětšenou kvartu (vlastní citát zhudby kčinohře Radúz a Mahulena a idée fixe symfonie) si nebylo možné nezapamatovat. Druhá věta scitátem ze Dvořákova Requiem vyzněla velmi působivě, smyčce se blížily oné Sukovské zastřenosti a řadou sól na sebe upozornily dřevěné dechové nástroje. Třetí a jediná rychlá věta plní vsymfonii funkci scherza a Kuchar ji interpretoval jako horečnatý sen plný přeludů (krásné bylo houslové sólo koncertního mistra Pavla Doležala).

Pak přišla autorem předepsaná dlouhá generální pauza, kterou nezvykle nesoustředěné publikum využilo khlučnému kašlání a někteří dokonce kpředčasnému odchodu ze sálu. Čtvrtá věta je památkou na Otylku: Sóla houslí a violoncella a sordinované smyčce měly před publikem vyčarovat její podobu. Mohutnými údery tympánů vstoupila symfonie do své poslední věty sfugou a ztišeným závěrem vjasném C-dur. Orchestr idirigent se snažili, ale unepříliš často provozovaného a komplikovaného díla nezbývá než více zkoušet.

Patří se ale poděkovat: Orchestru za soustředěnost, dirigentovi za emocionální nastudování a vedení orchestru za Piers Lanea. Kdo by se měl tentokrát chytnout za nos, je publikum– neukázněné, rozkašlané, utíkající do šaten po posledním tónu, nevděčné kúčinkujícím a neslušné kautorovi a myšlenkám jeho díla. Doufám jen, že nezůstane vSukově případě jen uAsraele a můžeme se těšit na další díla znepsané Sukovy velkoorchestrální tetralogie– Pohádku léta, Zrání a Epilog. To jsou ryzí díla festivalová: Co na to dramaturgie Janáčkovamáje?