Režisér inscenace Andrej Celinski sdramaturgem Markem Pivovarem při úpravě textu vycházeli zpřekladu Vladimíry a Ladislava Smočkových, nechali se však inspirovat iLaclosovou románovou předlohou a filmovými scénáři. Kostýmy spoužitím rokokových symbolů navrhla Marta Roszkopfová a její práce spolu shudbou Petra Filáka patří ktomu nejlepšímu, co lze zjeviště vnímat.

Ostravská inscenace, ať chce nebo ne, bude soutěžit sfilmem ipředchozími uvedeními této hry na ostravských jevištích. Aikdyž vyjmeme ztéto pomyslné soutěže Formanovo vynikající filmové zpracování, ze zbytku takové srovnání nevychází pro nynější uvedení nejlépe.

Ikdyž je Hamptonova dramatizace zdařilým přepisem „románu vdopisech“ do jevištního jazyka, stále je to konverzační drama sjistou dávkou zdlouhavosti a statičnosti. Režisér Celinski svými pokusy osymbolická jevištní gesta a obrazy však tuto zdlouhavost a statičnost ještě násobí. Dění na jevišti pak hlavně vprvní půli místy přináší pocity příliš dlouhého trvání inscenace inudy vhledišti. Na druhou stranu je nutno přiznat, že druhá půle představení má odpovídající tempo a pohled na hodinky při východu ze sálu přinese nejednomu zdiváků překvapení, jak rychle najednou uběhl reálnýčas.

Je to tím, že herectví po přestávce už není tak často podřízeno režijnímu záměru. Nejméně působivé jsou paradoxně scény, ve kterých se režie snaží ojakési „obrazy emocí“, ty světlé okamžiky však přicházejí ve chvíli, kdy režisér hercům „popustíuzdu“. Důkazem jsou osvěžující scény, při kterých je na jevišti Albert Čuba (Azolan), nebo vcelku výborný Robert Urban (Danceny), či stejně jako oba jmenovaní komiku velmi zdařile a věrohodně využívající Andrea Mohylová (Cecílie).

Svelkým úkolem, který je místy nad jeho síly, se potýká František Strnad vroli vikomta de Valmont. Není to ani milý a sympatický milovník, ani nebezpečný démonický a cynický svůdce bez kouska citu vtěle, a nelze mu uvěřit ani jeho citový přerod vzávěru hry. Bohužel, ostravská činohra vtéto chvíli ideálního představitele takové mužské role pravděpodobněnemá…

Oněco lépe se sdruhou hlavní rolí vypořádala Pavlína Kafková. Její markýza de Merteuil je sice onou dámou bez předsudků, které skutečně není nic svaté, ani Pavlína Kafková však vzávěru hry nenašla patřičné prostředky pro ztělesnění oběti sebesama. Zajímavou postavu vytváří Gabriela Mikulková vroli prezidentové de Tourvel (valternaci sLadou Bělaškovou). Její postava nedobytné a posléze milující a zrazené ženy sežehlé láskou patří ktomu zdařilejšímu na jevišti.

Hlavní problém inscenace tkví vabsenci výpovědi. To, že sex bez lásky po čase přináší jen znechucení, je banální skutečnost obecně známá. To, že každý čin vsobě nese odměnu, a ta je vpřevážné míře vždy spíše odplatou, je také obecně známo. Odhalování hlouposti, pokrytectví, citové vyprahlosti, to všechno sice zjeviště zazní, ale moralizující výpravná podívaná bez zdařilého vyjádření názoru inscenace, to je pro ostravskou činohru málo. Apatetický závěr sValmontovou smrtí možná (najde-li František Strnad ktomu adekvátní herecké prostředky) někoho vhledišti dojme, a jestliže si později takový divák uvědomí, komu a čemu to vlastně vdojetí fandil, bude to alespoň dílčí úspěch poněkud příliš formální inscenace.

LADISLAV VRCHOVSKÝ