Vysokoškolský profesor z Fakulty umění Ostravské univerzity, kde vede ateliér grafiky a kresby, má za sebou pestrý dosavadní umělecký život. V minulých dnech jsem se sešel nejenom s ním, ale také s jeho dcerou Berenikou, akademickou malířkou, abych trošku novinářsky nezvykle zaznamenal jejich rozhovor a čtenářům Moravskoslezského deníku tak nechal nahlédnout do zákulisí kumštýřské rodiny. Otázky tedy kladla dcera Berenika, posuďte sami, jak se jí podařil přiblížit širší veřejnosti známou osobnost.

Ačkoliv se v den narozenin v životě každého z nás nic zásadního nezmění – přesto je tak zvané životní jubileum pociťováno a vnímáno i širším okolím jako významná událost. Co tak člověka napadne – myslím tím, co mu spontánně proběhne hlavou – v předvečer 75. narozenin?

Je to především ten pocit že ta léta jaksi uběhla moc rychle, ale na druhou stranu to tak v životě běží a není čeho litovat a Bycha sentimentálně honiti. Musíme se asi smířit se schválnosti koloběhu života, že ty nejpřitažlivější šance a nejkrásnější děvčata se objevuji až když „život náš je v poslední čtvrtině se svou pouti“ – abych parafrázoval pana spisovatele Josefa Jedličku. Nutno dotat, že nejsem proto naladěn depresivně ani pesimisticky. To tedy ne, je mi to jedno, a čekání na Godota opravdu nemá smysl.

Narodil ses v Třinci roku 1933, tedy v roce, kdy se Hitler v Německu už velmi hlasitě dral k moci. V 60.letech jsi vytvořil dřevěný propalovaný reliéf s číslicemi 33 a s písmeny SOS. Kdy nebo proč vlastně nastal v tvé tvorbě ten moment, který u tebe vzbudil zájem o lettrismus?

Na diktatury a diktatory mám smůlu, ale snad je zde i kousek škodolibého štěstíčka. Kromě té smůly je tu i zvláštní rys náhody, že přesně na mé dvacáté narozeniny v roce 1953 odešel do věčných bolševických lovišť Josif Visarionovič Džugašvili alias masový vrah Stalin. Tenkrát jsem pobýval na studiích v Bratislavě a s kamarádem Jurou Galíčkem z Hrušova jsme se těšili, že ty dvacáté narozeniny jak se patří oslavíme ve známém bratislavkém baru La Paloma. Byl ovšem vyhlášen několikadenní státní smutek a s tím spojený zákaz prodeje a konzumace alkoholu. Bratislava se zahalila černým flórem. Naštěstí jsem měl nějaké láhve s vínem nakoupené předem – takže jsme tyto významné události oslavili tajně dvojnásob.

Ten výše zmiňovaný reliéf je celý bílý, a tak se nemohu ubránit dát si jej do souvislosti s Bílou nemocí Karla Čapka. Je to ale možná pouze moje soukromá interpretace, i když vím, že literatura byla a je tvou velkou inspirací. Ovlivňovala tě literatura více než třeba hudba?

Dřevěný bílý reliéf je z roku 1967 a měl uprostřed ještě čtyři stylizované svastiky. Reliéf představoval jakýsi symbol odporu proti totalitě a často byl diváky, i když nevím proč, interpretován a dáván do souvislosti s Bílou nemocí Karla Čapka. Něco z toho reliéfu asi latentně vyzařuje a přece jde jen o lettristickou kompozici. Pojem lettrismus nebyl u nás v šedesátých letech moc frekventovaný. Spíše se hovořilo o vizuální a experimentální poezii – a tou jsem se začal od roku 1962 velmi intenzivně zabývat, a která vlastně volně navazovala na moje básnické pokusy z let 1955 až 1960.

Písmena, slova a číslice na obrazech, kolážích, grafice a plastikách rovná se v České republice Eduard Ovčáček. Někteří umělečtí souputníci, kteří se lettrismem také zabývali, tento výtvarný proud v 70. letech minulého století opustili. Ty jsi ho soustavně rozvíjel všemi způsoby a ve všech formách. Co je na písmenech a číslicích tak přitažlivé?

Za nejdokonalejší výtvarný element, který stojí za to začlenit do obrazových kompozic a pracovat s ním jako s autonomním výtvarným prvkem zcela individuálním způsobem. Tímto procesem se písmo a obraz identifikuje i s osobitým projevem konkrétního umělce. Věřím, že písmo nese latentní výtvarné hodnoty i když je jeho konkrétní význam zcela zasutý pod nánosem prošlých věků. Je to tvarosloví, které bych přirovnal k jednoduchým geometrickým tvarům jako je třeba kruh, čtverec, trojúhelník a jiné jen s tím rozdílem, že písmo je ještě na víc nositelem zvukové informace.

Vidíš ve svých představách číslice, slova a písmena barevně? – E je odjakživa v mé představě tmavěmodré a O bílé. 5 je šedomodrá a 3 je světle zelená. – A jak je to u tebe?

Vím o tom, že samohláskám a souhláskám přisuzovali básnici barevné hodnoty . Pochopitelně, že i já pracuji s písmem, číslicemi se slovy, které mají určitou barevnou hodnotu. Je to spíše výtvarný záměr a proto nejsem přiliš ortodoxní v použivání barev. Moje písmové a číselné kompozice jsou barevně variabilní.

V okolí Ostravy se pořádaly výstavy tzv. alternativního umění, tj. neoficiálního umění. Sjížděli se sem nejen výtvarníci ze Slovenska, ale i z Brna a Prahy. Tento region nezůstával stranou. Mělo to pak zásadní vliv na tvé rozhodnutí založit v Ostravě výtvarnou školu vysokoškolských parametrů?

V Ostravě, Orlové, Těšíně, Frýdku-Místku bylo uskutečněno přes 70 neoficiálních a poloofociálních akcí a výstav, které se týkaly alternativní výtvarné scény. To už byla doba husákovské normalizace. Po listopadu v roce 1989 vyšly v Praze různé publikace o alternativním umění, ale žádná z nich adekvátně nezhodnotila širokou a doslova česko – slovenskou aktivitu na Ostravsku i když v těch pražských publikacích byla kdejaká ulepená prkotina. Zde vystavovali přední osobnost i české a slovenské alternativní scény. O tom se v Praze pomlčelo i když zde vystavovali přední pražští umělci, kteří oficiálně nemohli v Praze vystavovat.

V červenci až září minulého roku jsi měl v Praze koncepčně navýsost promyšlenou výstavu v Galerii Smečky a vyšla ti zároveň i velká monografie, která téměř vyčerpávajícím způsobem mapuje celé tvé dílo. Naskýtájí se otázky: máš ještě něco dalšího „v rukávě“, čím nejen mě ale i své fandy opět překvapíš? A konečně něco by mělo rozčeřit stojaté regionální vody?

Výstava v Galerii Smečky v Praze byla koncepčně a instalačně připravena na velmi dobré úrovni. Neztotožňuji se zcela se současným manažerským pojetím prosazování výtvarného umění a s výukou manažerství na školách uměleckého zaměření. Kvalitu současného umění nezachrání umělec – manažer. Nepečeme housky, ale tvoříme obrazy, sochy, grafiku performance, instalace a akce atd., které mají specifický charakter než spotřební zboží na krámě. Lecos konkretního a možná i pro diváka zajimavého mohu o své tvorbě prohlásit, ale nebudu sám sobě dělat manažera. Je tu ještě další skutečnost, která nám všem v regionech velmi vadí – je to pražská přehlíživost k regionální tvorbě a tuhý pražský centralismus a na to navazující jen vlažná a nedostatečná podpora výtvarného umění ze strany města a kraje. Na otázku zdali mám v rukávě něco dalšího? Nejsem kouzelník ani podvodný hráč , ale budu zatím jen „blufovat“ a trumfy vynesu až na ně přijde ten správny čas.