A třeba někdo z nich by se v budoucnu chtěl stát skvělým fotbalistou, hokejistou, atletem či tenistou, samozřejmě děvčata nevyjímaje, vždyť výše zmíněné sporty provozují v současné době obě pohlaví.

A možná, že se k nim právě v těchto dnech dostala kniha Vysoký cíl neúnavného ostravského prozaika Lubomíra Mana, který píše pro děti a mládež. Je to už čtvrté vydání této knihy.

Její autor, rodák ze Záblatí u Bohumína, reprezentoval v minulosti naši vlast coby úspěšný skokan do dálky a dvakrát se stal vicemistrem tehdejšího Československa. Od té doby uplynula už řada let.

Lubomír Man, který pracoval krátce jako novinář v ČTK, vydal i další knihy se sportovní tematikou – Hurá do poháru, S devatenáctkou do Bernu, Čekání na rychlou stopu, Jak vyhrát pomerančovou mísu – knihu věnovanou tenistovi Ivanu Lendlovi, dále Sen na dosah a Hrrr na ně. V současné době se obecně knihy čtou poněkud méně, než tomu bylo v minulosti, vlivem nových elektronických médií.

Lubomíru Manovi se podařilo čtvrté vydání knihy Vysoký cíl…

„Možná to souvisí s tím, že se jedná o moji prvotinu. Do ní vkládá autor nejnaléhavější myšlenky, které v sobě léta nosil. V případě Vysokého cíle šlo o mé trošku nostalgické vzpomínky na můj uplynulý sportovní život, který jsem si psaním chtěl určitou formou přivolat,“ vyznává se stále vitální, letos osmasedmdesátiletý prozaik. Jeho dětství poznamenala atletika. Ve třinácti letech se zúčastnil náborových závodů Horácké Slávie v Třebíči.

„Vyhrál jsem tam běh na 50 metrů, ale také skok daleký a docela jsem z toho ztratil hlavu. Už proto, že jsem bezprostředně poté vybudoval u našeho domku doskočiště i se stojany na výšku, odrazovým dálkařským břevnem a pískem dovezeným z takzvaného vodovodního rybníka. Takovýto zápal si člověk v dnešních poměrech stěží dokáže představit,“ vypráví s úsměvem Lubomír Man.

A do jaké míry je jeho knižní vyprávění autorskou licencí či něčím, co se opravdu událo v životě literáta a sportovce?

„Možná se budou čtenáři divit, ale o žádnou autorskou licenci se v knize nejedná. Vystudoval jsem tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, absolvoval jsem sportovní tábory a soustředění tak, jak je popisuji, stejně jako tehdejší závody na Olympiádě mládeže, kterou jsem prožil na Sletových atletických závodech před šedesáti lety. Přijel jsem na ně jako zcela neznámý závodník s výkonem těsně pod šest metrů, a skončil jsem nakonec jako druhý s výkonem 656 centimetrů, pouhé dva centimetry za vítězem…,“ vzpomíná Lubomír Man.

Sám zažil na vlastní kůži, jak chutná být reprezentantem. „Jistě to bylo zajímavé, když jsem v polovině minulého století šest let oblékal reprezentační dres. Bohužel žloutenka mou závodní činnost předčasně ukončila,“ vzpomíná spisovatel.

Při psaní knihy Vysoký cíl, jak sám říká, si zpětně uvědomil všechny chyby, kterých se ve své kariéře dopustil v tréninkovém procesu zejména z nevědomosti. „Prostě jsme nevěděli, jak mám trénovat, a některá tajemství úspěchu světových kolbišť mi až ke konci mé sportovní kariéry osvětlil skvělý americký dálkař J. Benett, který skákal za hranici osmi metrů.

Pro mě jako závodníka bohužel přišly jeho rady už pozdě, ale zase včas přišly k duhu mně jako autorovi. A tak jsem je do své knihy vložil. Samozřejmě, že dnes jde vše kupředu velmi rychlým tempem a novodobé metody, kterých používají sprinteři a dálkaři, se velmi rychle mění. Ale jakási obecná pravidla o sportu jsou v mé knize obsažena.

Jak s nimi mladí čtenáři naloží, to už nechám na nich, mám už svá léta a nerad bych chtěl za každou cenu poučovat…“