Pod Landekem jsou v závěrečné fázi svého tvůrčího úsilí umělci, kteří se letos sjeli na Mezinárodní sochařské sympozium Landek 08. Je už zjevné, že během necelého měsíce vytvoří kumštýři z celého světa úctyhodná díla a dokáží svým jedinečným způsobem vdechnout život kameni.

„Prožil jsem u vás nádherný měsíc. Ostrava je sice proti Káhiře malé město, ale poznal jsem zde báječné lidi, kteří rozumějí výtvarnému umění, dovedou se bavit, jsou přátelští. Budu na Ostravu hodně dlouho vzpomínat,“ rozplýval se včera Salah Hammad z Egypta, též vysokoškolský profesor, kterému se podařilo vytvořit abstraktně geometricky laděnou sochu, která vyjadřuje, co cítí její autor právě v prostředí, kde se momentálně nalézá. Působivá záležitost zřejmě ozdobí některý z ostravských parků.

Také náš už dobrý známý, László Lugossy z Maďarska, ten pohodový člověk, se skromně schovává za svá mistrovsky vytvořená díla, která jsou mementem o tom, abychom nezapomínali na civilizaci a přírodu, v níž se pohybujeme, a nechovali se k ní barbarsky.

Co osud nechtěl… Ani při své druhé návštěvě jsme nezastihli při práci velmi společenského Donalda Buglase z Nového Zélandu. Zato jediný ostravský zástupce na sympoziu Jan Schneberger, který studuje na Fakultě umění Ostravské univerzity u Maria Kotrby, dokončoval sochařskou kompozici dvou postelí. „Jsem moc rád, že jsem zde mohl být a sbírat zkušenosti u renomovanějších kolegů,“ skromně přiznal Jan Schneberger.

Jaromír Švaříček se svým bratrem Dušanem se sice zatím slibované návštěvy profesora Jana Hendrycha v Ostravě nedočkali, zato byli rádi, že se jim jejich záměr – vytvořit kompozici Anděla z kůlny – podařilo realizovat.

Jediná žena-sochařka pod Landekem Marie Šeborová je už se svojí stélou také už téměř hotová. „Dneska vám asi toho moc neřeknu. Jsem ještě plná dojmů z toho, jak jsme včera fárali pod zem ve Stonavě. Je to zážitek na celý život, takže ještě se z toho vzpamatovávám,“ vyznala se Marie Šeborová.

Spokojen se svým kalendářem a další abstraktní kompozicí vytvořenou do kamene může být vysokoškolský pedagog z Lodže Janusz Czumaczenko. „Doufám, že sochy, které jsem v Ostravě udělal, potěší také širokou veřejnost v exteriéru,“ míní stále usměvavý polský sochař.

Radko Mačuha ze Slovenska chtěl původně vytvořit pietu pro nějaký ostravský hřbitov. „Nakonec z piety sešlo a je z toho abstraktní socha, která může sloužit také jinému účelu. Sešla se tady úžasná parta lidí z celého světa. Jistě, jsme také normální lidé, takže i nám se ponorková nemoc nevyhnula, ale nebylo to vážné. Martin Kuchař, který nás sem pozval, nám vytvořil také bezvadný oddechový program, takže ponorka velmi brzy zmizela,“ usmívá se Radko Mačuha.

Po dvanáctém září se sochaři z Hornického muzea rozjedou do svých domovů. Ale zbude po nich několik pozoruhodných sochařských děl, která by měla zpříjemnit prostředí na Ostravsku, ale také v Těrlicku.