Úterý strávené v Miláně, středa v Liberci, víkend v Paříži, příští týden z Prahy na čtrnáct dnů do Šanghaje, zastávka v Tokiu a další měsíc možná na skok do Thajska… I takový může být během roku pracovní program světově proslulého architekta, designéra a skláře Bořka Šípka (59), který je uznávanou uměleckou osobností v mnoha zemích naší zeměkoule.

Rodák z Vinohrad získal řadu prestižních ocenění a uznání. Uveďme jen namátkou, že v roce 1989 se stal designérem roku, v roce 1991 obdržel cenu francouzské vlády a umění, La Croix Chevaliere, v roce 1993 cenu nizozemského prince Bernhardta za architekturu a umění, a tak bychom mohli pokračovat… Jak známo, Bořek Šípek v roce 1968 emigroval do Německa. Absolvoval postupně několik vysokých škol v Hamburku, Stuttgartu, žil nějaký čas v Amsterdamu, kde založil designérské studio Šípek, v současné době působí ve funkci děkana Fakulty umění Technické univerzity v Liberci a vede architektonické studio v Šanghaji.

Bořek Šípek zavítal předevčírem do Ostravy spolu se svou nynější životní partnerkou, zpěvačkou Leonou Machálkovou, aby se zúčastnil první vernisáže svých děl v tomto městě – skleněných objektů – která se koná ve Výtvarném centru Chagall na Repinově ulici v Ostravě. Na tiskové konferenci před zahájením výstavy se zrodil rozhovor s Bořkem Šípkem.

Na co se mohou návštěvníci výstavy těšit?

Výstavu jsme redukoval na skleněné objekty a není na ní původně ohlášený nábytkový design, a to z prostého důvodu: nábytek zabírá spoustu místa.
A pokud jde o skleněné objekty. Jsou zde vystaveny práce, z nichž nejstarší jsem vytvořil už před dvaceti lety, ale většina objektů je z posledních dvou roků.

Váš akční rádius je úžasný. Jste děkanem na vysoké škole, působíte současně na několika kontinentech, prakticky každý den jste někde jinde. Jak se žije v neustálém pohybu?

V současné době už působím na jedné vysoké škole, dvanáct let jsem fungoval jako profesor ve Vídni na vysoké škole, a to jsem už ukončil
s tím, že jsem se stal děkanem v Liberci. A pokud jde o ten pohyb po světě: když mi bylo osmnáct a měl jsem problém dostat se někam do Strašnic z Vinohrad, tak jsem dlouho přemýšlel, jak se tam dopravím, a měl jsem z toho stres. Ale najednou po letech bylo jednoduché se pohybovat po Praze, později po Evropě, člověk si na to zvykne a nevnímá to tak. Občas se tomu také sám divím, ale je to opravdu zvyk.

Svůj náročný program si domlouváte dlouho dopředu, anebo také v tomto smyslu improvizujete?

Ne, v tomto smyslu nejsem k sobě tak tvrdý, jak si asi myslíte. Mám se docela rád, ale činnost, kterou dělám, mě baví. Sám možná takto někdy náročný program vyhledávám, trošku si ho i vyprovokuji. Ale ne vždy si dovedu zorganizovat svůj pracovní program, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jsem člověk, který hodně žije z momentů. Jistě jsou záležitosti, jako vernisáže či tiskové konference, které musím dodržet. Ale ostatní záležitosti si trošku zkombinuji podle toho, jak se momentálně cítím. Mám poměrně malé studio v Praze, v němž je sedm lidí, a nyní asi rok mám další studio v Šanghaji, kde pracují čtyři lidé. Obě studia jsou velmi malá na větší architektonické zakázky, které bychom mohli realizovat jedině v počtu třiceti a více lidí si rozhodně netrofáme. Ale tohle doopravdy nechci, už proto, že beru zodpovědnost za ty, které zaměstnávám a musejí mít práci a uživit se. Nemůžete jim jeden den říci, že mají zakázku, a zítra je poslat domů… Proto rád pracuji s komorními kolektivy, abych si mohl vybírat to, co mě opravdu baví. A navíc jsme se rozhodli, že se budeme zabývat konceptem a designem. Na ostatní záležitosti, jako jsou stavební provedení si najímáme další firmy v tom mezinárodním měřítku.

Na kolika projektech pracujete najednou?

Kdybych sečetl všechny projekty, na nichž se momentálně podílíme, tak je jich mezi dvaceti až třiceti. Takže mnohdy vyloženě skáčeme z jednoho projektu na druhý – týkají se České republiky, Číny, ale také dalších míst světa.

Pohybujete se ve světě architektury, designu a skla. Všechny tyto obory různě kombinujete. Kdy cítíte okamžik, že se musíte změnit z architekta na designéra či skláře a naopak?

V zásadě jsem vystudovaný architekt a jsem touto oblastí velmi ovlivněný. A můj pohled na sklo či design je pohledem architekta. Je to dáno také tím, že jako architekt mám v sobě koncept, který je prvotní, a poté hledám cesty, jak ho uskutečnit, což v designu vždycky tak není. Tam je už předem znám určitý „ výsledek“, který se dává jenom do určitě formy.

Jak se cítíte - jako autor například návrhů pařížských butiků Karla Lagerfelda nebo obchodního domu Ginza v Tokiu? Jaké to je, vracet do těchto míst a spatřit svá díla?

Vždycky jsem tvrdil, že to nesmí nic znamenat. Přirozeně, je to velká čest pro člověka, ale nesmí to brát hrozně vážně, aby mu to nesvázalo ruce. Když si totiž myslíte, že jste vytvořil něco úžasného, pak se toho začnete trochu bát. Bojím se všeho permanentně, už jsem taková povaha. Bohužel, když jsem přijel před časem do Paříže, tak jsem našel už pouze zbourané butiky Karla Lagerfelda, neboť její provozovatelé zažili krach. Ale to je normální v životě. Pokud jde o obchodní dům Ginza v Tokiu, který stojí na nejbohatší tokijské ulici, tak ten pocit je vynikající… Jsou samosebou záležitosti, které bych možná vytvořil jinak, je jiná doba. Ale mohu za sebe říci, že se nestydím za nic, co jsem doposud vytvořil.

V roce 1992 jste se za prezidentství Václava Havla stal na deset let také hlavním architektem Pražského hradu a Kanceláře prezidenta republiky. Co vám to přineslo za zkušenost?

Práci na Pražském hradě jsem bral jako normální práci. Úžasný zážitek byla pro mě spolupráce s Václavem Havlem. Předtím jsme se osobně neznali. V době kdy jsem žil v Nizozemsku, tak cokoliv se dělo kolem Václava Havla, bylo v hlavních zprávách. Fandil jsem mu v tom, že byl odvážný a konsenkventní člověk a setkání s ním bylo opravdu úžasné. A musím říci, že spolupráce s ním je dodneška fantastická. Stali se z nás přátelé a v současné době spolu realizujeme další projekt. Myslím si sice , že je utopický, ale kdoví… Největším problémem na Pražském hradě byli přirozeně památkáři. Vždycky jsem je bral k Plečnikovým realizacím a říkal jim, jak je to nádherné, všichni o tom básníte, ale myslím, že dneska byste mu to zakázali.Takže s památkáři jsme vedli permanentní boje, a dokonce k některým úpravám nám pomohla i drobná lest při tom, když jsme řešili alternativní vchod ke Španělskému sálu, kde jsme potřebovali projít starou románskou zdí. Byl to téměř tříměsíční souboj, jenž jsme nakonec vyhráli.

Vaší současnou životní partnerkou je zpěvačka Leona Machálková. Pracujete každý v jiné profesi, máte vůbec čas na sebe a chodíte na její koncerty?

Nedovedu si představit, že bych žil s architektkou. A s Leonou si nelezeme do zelí. A když mám čas, tak přirozeně na její vystoupení chodím rád.

Brázdíte světem, kde nacházíte optimální místo k vlastní tvůrčí práci?

Mně se na to těžko odpovídá. Tvoří se mi v podstatě všude dobře, kde se dá vytvořit optimální atmosféra. Svého času jsem nejlepší návrhy vytvářel v letadle. Člověk se ocitne v určitém vakuu, nikdo nikoho neruší, pouze letuška vám přináši příjemné občerstvení. Dneska už tomu tak není. Jakmile si nyní sednu do letadla, tak okamžitě usnu. V posledních letech velmi rád pobývám v Asii. Obdivuji buddhismus, byť sám buddhistou nejsem, na to jsem asi příliš zhýralý. Thajsko je krásné, ale Čína už tolik ne. Ale míst na světě, kde se dá tvořit a relaxovat, je poměrně hodně. Stačí si jen vybrat…