Nikoli, jde spíše o svého druhu literární recitál, v němž prozaické výjevy z pera prvního uvedeného tvůrce (které bychom mohli docela dobře interpretovat jako autorské monology, třebaže se v nich střídají protagonisté a okolnosti místa a děje) se prostřídávají (nebo spíše doplňují) s veršovanými kreacemi tvůrce druhého.

Knížka se nazývá podle jedné ze vstupních povídek. lze však mít za to, že jde o titul záměrně kontrastní, ztělesňující jakýsi protimluv vůči všemu, o čem se v těchto textech či v tomto prozaickém pásmu vypráví. Oba hlavní hrdinové prozaických částí se sice dostávají v důsledku zlověstné náhody na zvláštní životní scestí právě v hodině svítání, ano, potom se však jejich příběhy, stále nešťastnější, stále křečovitější a bolestnější, stávají synonymem jakéhosi nekonečného „na život čekání“.
Leč během čekání na nějaký každodenní zázrak, který by úzkostnému vegetování hrdinů ve společnosti vrátil důstojnost, jako by na ně pořád víc dopadalo nějaké hrůzostrašné prokletí a tragické zlo v mnoha podobách. Žádné nálezy, samé ztráty, horor jako ze života - takhle se tady v Sehnalově robustním vyprávění odehrávají dva člověčí osudy zdánlivě až od jisté hodiny svítání: s neuvědomovaným si poznáním, že bída jejich životní filozofie začala už daleko dřív.

Na jedné straně přehnaná aktivita, na straně druhé přehnaná pasivita, to vše ve slepé uličce paralelních ne-životů… Úlevným akordem k těmto neutěšeným výjevům ze současnosti jsou lyrické básnické akordy Uhlářovy, vyznívající jako nezbytný paprsek světla nad prózou života.
Její mraky a mračna nerozeženou, leč trocha poezie opravdu nikoho nezabije.

VLADIMÍR NOVOTNÝ
(Autorem recenze je vedoucí katedry českého jazyka a literatury Západočeské univerzity v Plzni.)