Komorní scéna Aréna v Ostravě sáhla po slavném titulu. Hra Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? je natolik světoznámá, že jen uvedení v programu zaručuje plné hlediště. Podmínkou toho, aby natěšený divák neodešel zklamán, je v tomto případě herectví nejvyšších kvalit, kterými musí disponovat každý z představitelů čtyř postav hry.

Je tu stárnoucí manželský pár vysokoškolského profesora historie Jiřího a jeho manželka, rektorova dcera Marta, a pak mladý manželský pár stále ještě téměř novomanželskou láskou naplněný – Drahuška a její manžel, taktéž vysokoškolský profesor, biolog Nick.

Čtveřice se setká v domě Jiřího a Marty na soukromém večírku, v jehož průběhu vyplavou na povrch všechny, i ty nejhlouběji skrývané a léty nakupené vzájemné křivdy. Postupně se zde odhaluje podstata povah a charakterů, bourají se všemožná společenská tabu, a to vše v alkoholovém oparu, podtrženém starým příslovím „Ve víně (alkoholu) je pravda“.

Autorův krutě nelítostný obraz lidské nedokonalosti, v původním textu i odhalování politických a společenských nepravostí, nejrůznějších zástěrek a obecného pokrytectví i pseudomorálky, byť starý téměř padesát let, je stále živý a platný.

Dramaturg Tomáš Vůjtek ve spolupráci s polským režisérem i autorem scény André Hübnerem-Ochodlem vynechali politické aktuality a soustředili se na existenciální rozměr předlohy. Na scéně se tak odehrává hlavně drama citů a vášní. Před očima diváků probíhají bezskrupulózní lidská jatka. Ostatně sama scéna, lemovaná jatečními háky a nádobami, dopředu signalizuje, co diváky čeká.

Očekávaný herecký koncert, bez kterého je Albeeho předloha neinscenovatelná, se na jevišti Arény skutečně koná. A jak je na zdejším jevišti zvykem, v té nejvyšší kvalitě v případě všech účinkujících.

Alena Sasínová-Polarczyk po svém příchodu do Arény doslova herecky rozkvetla, dostává se jí obrovských hereckých příležitostí, a tato skvělá herečka jich bezezbytku využívá. Její Marta je ztělesněním ženské záludnosti i bezmoci zároveň, je plna ženského půvabu i ohlášek přicházejícího stárnutí, je nesmírně pravdivá a věrohodná, je postavou, kterou musí divák milovat i nenávidět. Ostatně tak je to i se zbývajícími třemi postavami. Kostas Zerdaloglu v roli Jiřího je oním stále stejným Kostasem se svou úspornou dikcí a skrývanou i vybuchující energií, je oním profesorem, jehož věhlas nepřekoná zdi univerzity, je oním manželem, který v sobě už nenalézá kdysi žhavou touhu po své ženě. A manželství Jiřího a Marty? Bitevní pole. Odevšad číhá smrt.

Další dva účastníci večírku jsou mladí, život mají před sebou. Drahunka v podání Terezy Dočkalové je naivní potenciální alkoholička s výraznými hysterickými sklony, Nick v podání Alberta Čuby je sice vybaven vysokou mírou testosteronu, zároveň však trpí intelektuálním komplexem méněcennosti a i jeho láska k Drahunce není až tak skálopevná, jak se na první pohled může zdát.

Scénografickým symbolem inscenace je vedle jatečních propriet i vzduchotechnické větrací plechové hranaté potrubí. Poněkud prvoplánově se zde nabízí scénická metafora: když vše skrývané vyplave na povrch, může to vést k očistě, k vyvětrání, k přívodu čistého vzduchu do života. Budiž. Hudba Adama Žuchovského patřičně dokresluje atmosféru jednotlivých scén, čerpá z rockového i jazzového odkazu a rozhodně neruší, naopak pomáhá celkovému vyznění. Opomenout nelze zajímavé, charaktery podtrhující kostýmy Marty Roszkopfové. Inscenace Albeeho slavné hry potvrzuje pozici Komorní scény Aréna, potvrzuje pozici tohoto ostravského souboru v čele špiček českého, moravského a slezského divadla.

LADISLAV VRCHOVSKÝ