Uplynulou sobotu převzal na jevišti pražského Národního divadla prestižní Cenu Thálie, která se uděluje za mimořádné jevištní výkony předvedené v uplynulém roce.

Získal ji v kategorii Činohra za roli Mendela Singera ve hře Josepha Rotha Job, kterou ztvárnil na své domovské scéně v Divadle Petra Bezruče. Norbert Lichý, herec, hudebník, komponista. Koncem roku mu bude pětačtyřicet.

Na jevišti už byl například Důrou v Rozmarném létě, Claudiem v Hamletovi, Trufaldinem ve Sluhovi dvou pánů, Jakubem ve hře Jakub a jeho pán, Harpagonem v Lakomci či Švejkem.

To je pouze zlomek postav, které na divadelních prknech vytvořil. V televizi a ve filmu ztvárnil desítky, většinou drobných, ale také nezapomenutelných postaviček.

Říká se, že ve výjimečných situacích, kterou nepochybně udělování cen Thálie je, člověku jakoby proběhl hlavou celý dosavadní život. Na co jste myslel v tom okamžiku?

Naštěstí jsem byl poučen z minulého roku, když jsem seděl na tomtéž místě a byl rovněž v nominaci na Thálii a bylo vysloveno jiné jméno než moje. A i když se člověk snaží zachovat tvář hráče pokeru, přesto se v duši děje něco nevídaného. A když teď vyslovili mé jméno, přišla tma. Vůbec si nepamatuji, co jsem říkal… Samozřejmě, že jsem také přemýšlel o tom, kdyby to vyšlo, co bych řekl vtipného a třeba moudrého…

Pocházíte z umělecké rodiny, otec byl režisér, dramatik a maminka tanečnice. Uměleckou školou vám byl, jak někde uvádíte, život sám. Přesto jablko nepadlo daleko od stromu…

Z maminčiny strany v rodině bylo hodně schopných muzikantů, kteří bohužel zahynuli mladí během války. Ale pokud jde o mě, myslím, že talent jsem získal po obou rodičích. Můj bratr umělecké ambice neměl, stal se doktorem přírodních věd, myslím si ale, že ve svém oboru je určitě výjimečný. A kdyby se stát po revoluci nezachoval tak macešsky k výzkumným ústavům, mohl být možná dnes významný vědec.

Na jevišti jste od počátku vytvářel vždy postavy starší, charakterní, navzdory svému věku. Právě nyní v nich doslova excelujete…

Nikdy jsem nebyl na jevišti za „mladého“. Už v pětadvaceti jsem mluvil jako starý chlap. V mládí hraje člověk role milenecké, ale ty většinou žádnou myšlenku nenesou. A vzhledem k tomu, že jsem spíše přemýšlivý typ a určitě ne milovník, mám rád taky přemýšlivé divadlo, které něco sděluje a říká věci, jež by diváka nenapadly, od toho tady proto divadlo je. A jak řekla jedna nositelka Thálie, v televizi se to nedozvíte.

Prý hodně milujete divadlo?

Divadlem žiji do té míry, že jsem mu obětoval soukromý život, neboli divadlo mě pohlcuje natolik, že o ničem jiném neuvažuji. Mám rád divadlo werichovského typu, filozofické, na základě klaunství a legrace. To má v sobě Shakespeare, Čechov, proto jsou stále moderní. Zvláště u Čechova jsem si to znovu uvědomil, neboť jsem měl možnost hostovat v Komorní scéně Aréna ve Višňovém sadu, text hry je nádherně vystavěný. Chybou dnešní doby je, že je bohužel málo lidí, kteří by dovedli vyjádřit a napsat, co uměli právě oba výše zmínění autoři… A divadlo, to je pro mě posedlost.

Občas hostujete v některých ostravských divadelních souborech, ale řadu let jste věrný angažmá - na své domovské scéně – Divadle Petra Bezruče. Proč?

Má to svoji logiku. Můj tatínek Divadlo Petra Bezruče spoluzakládal, působil v něm, psal pro něho hry. Myslím si, že tento soubor má stále smysl. Navíc v něm dochází k neustálé obměně lidí, kdy přicházejí stále noví a mladí, tak mi ani nepřipadá, že bych tam mohl zakrnět. Nehrozí ponorková nemoc.

Vašeho civilního herectví využívá televize a film ve zdánlivě malých rolích… Jak se cítíte před kamerou?

Díky své současné „fýzys“ jsem asi odkázán na malé role, ale vůbec mi to nevadí. Jsou herci, kteří prožili svůj život jako figurkáři, což je také obor, v tom není nic hanlivého. Vždyť může být herec, který řekne ve filmu třeba čtyři věty tak, že si jej pamatujete daleko více než nějaký bezvýrazný typ, který třeba hraje hlavní roli.

Máte také hudební talent a komponujete, alespoň v dřívějších letech tomu tak bylo, kdy jste psal scénickou hudbu, ale i písničky k jednotlivým představením. V poslední době už tomu tak není…

Problém je v tom, že každý režisér si vybírá své spolupracovníky už od školy, anebo má svůj okruh spolupracovníků, kteří mu vyhovují. Hodně jsem v tomto směru spolupracoval s panem režisérem Paloušem a Michalem Przebindou. A mladší režiséři už zase mají své vrstevníky. Mně ta práce chybí, konkurence je obrovská…

Váš hlas se zabydlel v dokumentárních pořadech ostravského studia České televize. To je také dar, který není každému dán…

Mám štěstí, že jsem se to nějakým způsobem naučil, a tak mě docela i někteří režiséři vyhledávají právě na tuto činnost, která mě také baví, ale sám se nerad poslouchám.

Zkusil jste si také na chvilku roli šéfa souboru…

Nikdy jsem to neměl dělat…

Měl jsem možnost se s vámi projít kousek Ostravou a potkávali jsme hodně gratulantů, kteří vám k Thálii blahopřáli. Jaký je to pocit?

Pro mě je to potvrzení, že práce, kterou dělám, má smysl. A když je člověku zle a pochybuje o sobě, což se někdy stává a ne vždy se daří. Neznám totiž herce, který by uměl zahrát opravdu všechno. S některou rolí se trápím více, s jinou méně, tak to bývá. Potom je třeba, na chvíli si odpočinout, ale zase jít dál. Zažít onen krásný pocit, být na prknech pražského Národního divadla čelem k hledišti, což jsem zažil právě uplynulou sobotu, je úžasné. Dýchlo na mě něco nepředstavitelného, silného a nepopsatelného. A to nejsem sentimentální.

Láká vás do budoucna také režie a autorské divadlo?

Moc, chtěl bych to určitě zkusit.