Jejich představení je vystavěno na principu setkání u poslední večeře - může přijít kdokoli. Vždy je to neznámá směsice lidí, nevíte, kdo tam bude v okamžiku, kdy událost začíná. Každý je vítán. Událost potřebuje publikum, přeje si, aby tam bylo, a přece mu nedůvěřuje. Publikum přináší prvky hodnocení…

Všichni jsme účastníci události, právě na základě jedinečné možnosti ustavičného a pokaždé neopakovatelně vzájemného přesahu z obrazu do obrazu.
Mělo by se vždy jednat o akci - tvorbu, která by byla vyjádřením globálního stavu trvalé autentické vzájemnosti obrazů, zdánlivě mimo prokazatelnou souvislost s časem, formou a obdobím.

Mluvčí České biskupské konference Daniel Herman říká, že katolickou církev nechává klidnou většina projektů či děl, jež provokativně využívají její symboly.
Podle jeho názoru není v umění mnoho věcí, které by zraňovaly náboženské cítění. Vždyť jenom přenášejí Ježíšovo utrpení do jedenadvacátého století… Bílé divadlo Ostrava je volné umělecké sdružení, které se již téměř čtvrtstoletí zabývá jevištními i tzv. paradivadelními experimenty. Jan Číhal, Luděk a Petr Jičínští zahájili činnost divadla inscenací Hráz věčnosti podle prózy Bohumila Hrabala. Od poloviny devadesátých let minulého století vstupuje Bílé divadlo do míst veřejného prostoru.

Představení Bílého divadla Poslední večeře mělo premiéru 1. května v roce 2001. Pořadatelé upozorňují návštěvníky, že maximální kapacita hlediště je pouze 50 míst a vstupné 100 korun.

(bře)