Režijní rukopis Jana Mikuláška je pověstný. Patří k němu stylizace hereckého projevu, užití nejrůznějších symbolů a symbolik, inscenace jsou z velké části vyjádřením osobního vztahu režiséra ke konkrétnímu uměleckému dílu, k předloze, k aktuálnímu nebo nadčasovému společenskému faktu či jevu.
Herecká složka je ve většině podřízena složce režijní, a představení bývají sledem režijních jevištních obrazů dotahovaných do emocionální pointy a provázaně směřující k závěrečnému vyznění. Jeviště je pro Mikuláška spíše laboratoří, ve které se obnažuje to, co je skryto pod povrchem chování a dějů, než zrcadlem nastaveným reálnému životu. Samotné výsledky práce jsou často kontroverzní, diskutabilní, burcující.

Taková je i Mikuláškova dramatizace Orwellova románu. Scéna připomíná tělocvičnu včetně nářadí (škoda nevyužitých kruhů). Herci s bíle nalíčenými tvářemi v části před přestávkou na povel opakovaně provádějí gymnastická cvičení, přerušovaná stylizovaným přednesem literárního textu. Dramatické situace a dialogy jsou zřídkavé a první půlka se poněkud vleče.

Chyba je ve stereotypním opakování scén obsahujících stále stejné výrazové prostředky a v absenci dramatických situací a na sebe navazujících stavebních prvků příběhu, v literárnosti textu. A také v nedostatku hereckých příležitostí. Oživení přichází v okamžiku rozvíjení milostného vztahu mezi Winstonem Smithem (Jan Vlas) a Julií (Sylvie Krupanská). Do té chvíle je téměř vše, co se děje na jevišti, spíše vyjádřením vnitřních pocitů Jana Mikuláška zažívaných nad četbou Orwellova díla. Že se snaha režiséra míjí s vnitřním pocitem diváků, o tom svědčí smích v hledišti v okamžiku, kdy zazní slavný love song – diváci si myslí, že jde o parodii. Je pravda, že po malé chvíli se dostaví porozumění a rozvine se emocionální dialog mezi hledištěm a jevištěm nad dojemnou lyrickou scénou milostného souznění v režimem zakázaném partnerském vztahu. A je to právě postava Julie, která díky skvělému výkonu své představitelky chytá diváka za srdce a vnáší na jeviště život.

Sympatická je i scéna v hospodě „prolétů“, která také zažehnává nebezpečí hrozící nudy. Je to také jediné místo, kde dostávají výraznější hereckou příležitost ostatní účinkující, Jan Vápeník, Tomáš Dastlík, Přemysl Bureš, Tomáš Krejčí, Tereza Vilišová a Lukáš Melnik. Snad ještě Tomáše Dastlíka lze zmínit v souvislosti s vydařeným hereckým prologem představení.

Druhá půle po přestávce má větší švih a spád. Je tomu tak díky výborným hereckým výkonům Jana Vlase a Kateřiny Krejčí v roli O´Briena, ale hlavně v dobře vystavěné dramatické situaci, jednoznačné symbolice s velmi působivým vyobrazením totalitního způsobu ničení lidského individua. Scéna je zbavena tělocvičného nářadí a mění se v mučírnu tajné policie, ve které O´Brien ničí svobodu ducha, vymývá mozky a dělá z lidí poslušné ovce.

Skutečným politickým činem režiséra Mikuláška je závěrečná filmová sekvence s tvářemi diktátorů, kde se mezi portréty Lenina, Hitlera, Mao Ce–tunga, Cháveze, Lukašenka a dalších, objevuje i tvář současného premiéra a nedávného prezidenta ruské federace Vladimíra Putina. Přes veškerou snahu vyjádřit se k samotné podstatě faktorů a osob, které se podepsaly a podepisují pod nejtemnější stránky dějin lidstva, zůstává však inscenace spíše informací než výzvou, ale zároveň celému dílu nelze – hlavně díky druhé půli – upřít nemalou sílu výpovědi a zřetelný dopad do diváckých řad.

LADISLAV VRCHOVSKÝ