Stalo se tak poté, co desítka pěvců (převážně sboristů) podepsala petici proti údajně vulgárnímu chování ředitele tohoto divadla a režiséra Luďka Golata a proti zobrazování choulostivých sexuálních scén na jevišti. Během sobotní světové premiéry se však žádná senzace, která by zajímala zejména bulvár, nekonala.

Myšlenkový obsah libreta, které napsal Angelo Cannavacciuolo podle svého stejnojmenného románu, je mnohoznačný: v kruté válce v Sarajevu v devadesátých letech minulého století nacházeli jeho obyvatelé milosrdný únik v představách o „dechu dobrých víl“, symbolu husté mlhy, která pokud klesne z okolních kopců nad řekou, protékající městem, brání ostřelovačům zasahovat živé oběti…

Opera mimo jiné vypráví o osudech tří bratří – velitele ostřelovačů Jovana, v cizím prostředí vychovaného Toma a flétnisty Becira, z nichž každý reprezentuje jistý postoj k životu, světa a jeho hodnotám. Významné místo v opeře zaujímají sborové scény. Připomínají starořecký chór, který ovlivňuje, jindy komentuje jednání postav strádajících v sutinách města. Upřímně řečeno, mám pocit, že autor díla se nechal velmi silně inspirovat známými světovými autory, kteří psali oratoria a sborovou tvorbu, dokonce jako bych je v jeho opusu hodně slyšel…

Opera trvá přibližně devadesát minut a jejích pět obrazů ve třech jednáních nemá na ostravské jevišti pauzu. Hraje se na velmi působivé scéně, která vznikla podle koncepce Antona Nekovara, (výtvarnicí scény je Susanne Thomasberger a výtvarnicí kostýmů Christine Becke).

Světovou premiéru dirigoval v Ostravě italský dirigent Alessandro Sangiorgi. Orchestr hrál až na malinké prohřešky poměrně spolehlivě. Absolutorium si ale zaslouží sborové scény v nastudování Jurije Galatěnka. Byly opravdu silným zážitkem. Velmi dobře zazpívali Gianluca Zampieri (Becir), Alexander Podolchov (Jovan) a Sergej Zubkevič (Tom), stejně jako Zuzana Marková (Minja), ale i další sólisté.

Režie Luďka Golata je v některých případech poněkud statická, což se potvrzuje hned v prvním obraze ve scéně s televizním štábem, jehož členové stojí jako mumie a několik minut se ani nehnou… Ve třetím obraze hrající si skupinka dětí působí hodně nevěrohodně. Ve čtvrtém obraze scéna znásilnění trpí opět zdlouhavostí, je nepřesvědčivá…

Možná má pan režisér nahotu rád, ale jak ji přesvědčivě zobrazit? Na tom pohořelo už hodně tvůrců… Luděk Golat mohl v tomto případě dát příležitost nějakému jinému režisérovi, který by možná uspěl více… Ředitel Luděk Golat je dobrý manažer, což dokázal vybudováním operního souboru, který má evropské parametry. A i přes výše zmíněné výhrady bych ke zhlédnutí tuto operu určitě doporučil. Její hudební, pěvecké a výtvarné kvality stojí určitě za zhlédnutí – a hlavně za poslech…