To byl také důvod k rozhovoru se stále vitálním autorem, který letos v dubnu oslavil své devětašedesáté narozeniny.

Marťan v Ostravě – co pod tímto názvem může očekávat návštěvník výstavy?

Někdy si trošku připadám jako Marťan nejen v Ostravě a v českém umění, ale i v obecném životě. Čím dál tím méně rozumím, co se děje.
Čím dál méně se ztotožňuji s postoji, které hlásá lidská společnost. Čím dále víc jsou mi bližší outsideři a čím dál tím víc jsem také já outsiderem…
V poslední době sám moc vystavovat nechci, neboť mě výstavy už také trochu otravují. Mám zájem vystavovat pouze ve chvíli, když tvořím něco nového. A právě v okamžiku, když moje žena domlouvala výstavu v ostravském Galerii Beseda, tak jsem zrovna pracoval na určitých příbězích. Měl jsem doma staré dřevotřísky. Něco jsem na ně nalepil, ale také například zase něco dopsal. Vůbec mi nešlo o nějakou estetiku, ale spíše o to, aby to člověka jistým způsobem vzrušovalo, a vyprávělo podivný příběh, který nemá žádnou věcnou logiku, ale který jistým způsobem tušíme. A když Petr Pivoda z Galerie Beseda oslovil mou manželku velmi inteligentně a jemně, tak z toho nakonec vznikla tato výstava.

Co je hlavní myšlenkou výstavy, když jsme u těch Marťanů?

My Marťani klademe důraz na příběh, poněvadž naše země je velmi stará a existovala na ní civilizace ještě dávno předtím, než vznikla na Zemi, stimulují náš život mýty. Jejich příběhy jsou stále motivující. V mých pracích, které vystavuji v Ostravě, jsou zlomky mýtů, názorů na svět, torza příběhů, a hlavně málo prvoplánové estetiky. I když s estetikou je to zvláštní. Proměňuje se a skoro každá z jejích podob je relevantní, alespoň pro mě, i když ne vždy a ne najednou…

Naše zatím předposlední povídání se uskutečnilo před časem v Ostravě, když jste vydal velmi objemnou Encyklopedii výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Takže máte v současné době nějaké další literární ambice?

Čím jsem starší, tak mám literární ambice stále větší. Píši neustále verše od svých čtyřiceti let, psal jsem je také, když mi bylo patnáct a šestnáct. Poté jsem s tím přestal, a po čtyřicítce zase začal. Současně se snažím neustále psát nějaké eseje. Ty píši nejenom o uměleckém, ale také politickém světě. A některé jsem soustředilv malé knížce nazvané Duše z kapra. A nyní dokonce jsem začal psát román.

Můžete nám prozradit o něm něco více?

Jde o méně rozsáhlý román, který se odehrává v jednom menším městě v této zemi. A jeho pracovní název zní Zabít je rozkoš. Nejedná se o detektivku. Měl by to být román o tom, jak někdo zabil, pak zjistil, že je to jednoduché, a vlastně ho to začíná zajímat…

Kam si pojedete v létě odpočinout? Někam za teplem?

Nikoliv, nyní jsem byl v zahraničí na několika služebních cestách. Takže v létě bych chtěl spíše doslova zalézt do nějaké nory či jeskyně a je mi úplně jedno, jaké tam bude počasí. Hlavně že tam nebudou lidi a budu tam sám, anebo jen s tím, koho mám rád…