Svá díla teď vystavuje v Ostravském muzeu. Zajímavá umělkyně v rozhovoru přibližuje, jak ji baví experimentování s různými materiály, ale i jak naletěla podvodníkovi, který ji připravil o pětadvacet obrazů.

Co čeká návštěvníky, kteří přijdou na vaši výstavu do Ostravského muzea?

Je to moje druhá výstava v Ostravě, první byla na začátku roku 2008. Prezentuji na ní svou práci za poslední dva roky. Výstava se jmenuje Ivana dixit, což je v překladu Ivana řekla. Tím, že s potenciálním divákem komunikuji vlastně pouze skrze obrazy, něco mu tím říkám. Je to jakýsi dialog mezi mnou a jím, a je na něm, jestli tomu bude chtít porozumět, nebo ne.

Co bývá hlavním tématem vašich obrazů?

Vesměs maluji lidi, pro mě je figurální malba základ, inklinuji k tomu od začátku, kdy jsem se začala výtvarným uměním zabývat. Jde o malby lidí, vesměs mých známých, protože pro mě je velmi důležité malovat člověka, kterého znám, nebo se kterým jsem měla alespoň možnost strávit nějaký čas. Takže tam lidé mohou vidět moji maminku, synovce nebo neteř. Nepokouším se je věrně zachytit, spíše se snažím skrze ně prezentovat svůj vlastní názor.

Vy jste portrétovala i velmi známé osobnosti, třeba Ivanu Trumpovou. Její obraz na výstavě návštěvníci uvidí?

Je pravda, že jsem pár takových portrétů udělala. Třeba hokejistu Kubinu nebo právě Ivanu Trumpovou. Ale to byly portréty pro ně, buď vyloženě na zakázku, nebo k nějaké příležitosti, takže ty doufám mají oni u sebe doma.

Oni vám seděli modelem?

Ne, já vesměs pracuji podle fotografie. Jednak je to technicky daleko jednodušší, můžu si pracovat, jak chci, kdy chci. Úplně osobní kontakt u práce pro mě není potřebný. Já si to potřebuji srovnat, nejlépe si je nafotím sama a poté ztvárním, jak potřebuji.

Svoje obrazy máte různě po světě, několik v Národní galerii. Kterého místa, kde vaše obrazy vystavují, si vážíte nejvíce?

Tak to je těžko říct. Když se obraz dostal do něčích rukou, k člověku, který ho chtěl a který byl za něho ochoten i zaplatit, je to pro mě radost. Občas sice loučení s obrazem vnitřně těžce nesu, ale on tím vlastně začíná žít. Určitě mi hodně pomohlo, že ještě, když jsem byla na škole, si ode mě Národní galerie začala kupovat obrazy. To je pro mě prestižní věc. I ta finanční částka, kterou jsem za to ještě jako studentka dostala, byla super. Ale hlavně je to ocenění, člověka to potěší a má radost, že ta práce má smysl.

Vy jste mluvila o finanční stránce, jak se vlastně oceňují obrazy? Řeknete si sama, kolik za něj chcete, nebo to ocení nějaký znalec?

Samozřejmě každý umělec si svého díla nějakým způsobem váží. Ceny mají vývoj. Já jsem skončila školu před čtyřmi lety a začala jsem se živit tímhle, a živím se tím doteď a jsem šťastná, že to jde, i když to není někdy jednoduché. Je potřeba nastavit nejdříve nějakou nižší startovní cenu, která se ale postupně, čím více máte za sebou výstav a prezentací, pomaličku zvyšuje. Je to někdy těžké – pro někoho je to moc, pro někoho málo.

Kolik času vám zabere vlastní tvorba a kolik věnujete na organizační věci kolem? Máte nějakého manažera?

No to je hezká historka. Měla jsem manažera dva roky, ale že je to až takový lump, to jsem netušila. Obral mě nejen o peníze, ale hlavně o moje obrazy. Teď je nezvěstný. Snažíme se přes policii získat zpět alespoň ty ukradené obrazy. Teď si asi rok dělám všechno sama. On samozřejmě obstarával nějaké věci, které se mi obstarávají těžko. Prostě prodávat sám sebe je nepříjemné. Ale nějak to jde a hodně mi pomáhá můj přítel Pavel.

Malovala jste dobře už jako dítě?

Nikdy jsem nebyla takové to talentované dítě, které chodí do lidové školy umění už od mateřské školky a všichni mu říkají, jak krásně kreslí. Ve mně to propuklo až v době, kdy jsem se rozhodovala, na jakou střední školu jít. Začalo mě to pak strašně bavit. Myslím, že jde hlavně o tu práci. Talent? O tom já se nerada bavím, protože to neumím definovat. Podle mě je to hlavně strašně moc práce, chtění a taky nervů, nejenom mých, ale i mých příbuzných.

Při své tvorbě používáte různé techniky. Která je vaše nejoblíbenější?

Nesnažím se to dělat cíleně. Materiály mě osloví tím, že se s nimi setkám. Třeba bratr má firmu na kovovýrobu a má tam různé věci, ty mě zaujmou, a tak mám chuť se s nimi poprat a nějakým způsobem je výtvarně zpracovat. Vedle klasické malby, kterou mám ráda, jsem kreslila tavnou pistolí, dělala jsem práce z pletiva, kreslím injekční stříkačkou, kterou mám naplněnu barvou. Teď na téhle výstavě v muzeu mám také jeden zvláštní obraz, experiment z vatových tyčinek, které se používají k čistění uší. Zaujalo mě, jak se dají barvit a pracovat s nimi jinak, než k čemu jsou prvotně určeny. To mě fascinuje.