Letos už třiaosmdesátiletá autorka byla před lety žačkou Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma, aby se po druhé světové válce stala jednou z prvních studentek profesora Karla Plicky na nově založené tehdejší Filmové akademii múzických umění (FAMU) v Praze.

Už během studií spolupracovala s časopisy a s nakladatelstvími pro děti, především nakladatelstvím Albatros. Tato spolupráce ovlivnila její celoživotní zaměření na reportážní a dokumentární fotografii. Proslavily ji cykly Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti. Její kamera zachytila životní okamžiky malých a přehlížených, dětí, starých lidí a jeptišek. Jako fotografku ji to vždy přitahovalo na místa, kde se něco dělo. Právě tam hledala své okamžiky pravdy.

Síla výpovědi snímku je nadřazena všemu

„Dáša Hochová dětem rozumí. Ani na okamžik je nevnímá jako objekt jakéhosi sentimentu; děti jí jsou vždy partnery a ona je nadšena, když v nich nalézá životaschopnost, která jim v budoucnu pomůže rozvinout se v dospělou osobnost. Sleduje je mnohdy s radostnou jízlivostí, s porozuměním pro jejich přirozenou nenucenost, zároveň jim ale svou vitální přítomností dává podnět ke zvlášť pádnému projevení své podstaty,“ řekla o autorce znalkyně jejího díla Marie Klimešová.

Úctyhodné dosavadní dílo Dagmar Hochové se vymyká dobové tvorbě nejen nekonformností námětů a tvrdošíjností v hledání a odkrývání lidských okamžiků, ale i programovou rezignací na zažité a osvědčené tvůrčí konvence. Nerespektuje žádná kompoziční pravidla, pohrdá aranžováním scén a fotografovaných lidí či objektů, nesnáší umělé osvětlení, zejména bleskové světlo, nezajímá ji technická preciznost. Hlavní je pro ni síla výpovědi o člověku a té pak podřizuje vše.

Hochová je držitelkou státního vyznamenání

Fotoaparát neodkládá ani dnes, byť by si přála, aby její současný zdravotní stav byl poněkud lepší. V posledních patnácti letech se soustřeďuje spíše na bilancování svého rozsáhlého díla. Od roku 1994 začala vydávat ve spolupráci s nakladatelstvím Kuklík knižní rekapitulaci svého fotografického díla. Za vlastní finanční prostředky získané v restituci připravila sama, bez editorské pomoci, bilanční trilogii – Deset, dvacet, třicet, už jdu, Čas oponou trhl a Síla věku.

Za svou zásadní práci považuje snímek Proti zdi z roku 1960, portrét dvou kluků, kteří vší vervou skáčou proti oprýskané stěně a kopou do ní. Je na něm vidět jejich nespoutaná snaha překonat překážku, i když moc dobře vědí, že si o ni leda tak zničí boty. Je to žena, které fotografie doslova učarovala.

Před devíti lety byla oceněna vysokým státním vyznamenáním. Už proto může být její – byť komorní – kolekce na současné ostravské výstavě magnetem nejenom pro fotografické odborníky, ale všechny ty, kdo si rádi občas fotografují třeba „jen“ pro svou zálibu.