Návštěva uznávaného polského bohemisty, literárního kritika a někdejšího diplomata a čelního představitele polské Solidarity však neunikla pozornosti novinářů. Do programu svého jednodenního pobytu v Ostravě tedy nakonec zahrnul i natáčení pořadu Před půlnocí v České televizi, besedoval „živě“ s posluchači Českého rozhlasu a sešel se také se zástupci několika tištěných médií, k nimž patřil rovněž Moravskoslezský deník.
Pamětníci počátků demokratických proměn naší společnosti si jméno Jana Stachowského spojí patrně s jednáními, která absolvoval coby zástupce Solidarity s naším současným prezidentem Václavem Klausem (jedno proběhlo také v českotěšínském hotelu Piast), nebo s jeho několikaletým působením na polské ambasádě v Praze, kdy organizoval řadu schůzek s bývalými českými disidenty.
Dnes se už politikou nezabývá, k Česku má však stále velmi blízko, neboť ve svém rodném Polsku patří k velmi uznávaným bohemistům a překladatelům. Z češtiny do polštiny už například přeložil některá díla Bohumila Hrabala (Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále), Arnošta Lustiga (Nemilovaná), Jana Pelce (… a bude hůř), Oty Filipa (Nanebevzetí Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy), Oty Pavla (Jak šel táta Afrikou), Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy, Michala Viewegha a mnoha dalších autorů.
Jak jste se dostal k překladu českých autorů do polštiny?
K českému jazyku a české kultuře jsem se dostal naprosto náhodně. Pocházím ze severu Polska a koncem šedesátých let minulého století se tam vědělo o Československu jenom to, že existuje skvělý skokan na lyžích Jiří Raška, dále výborný atlet Emil Zátopek a bohužel že v srpnu 1968 se polská armáda podílela na okupaci Československa.
Rozhodl jsem se studovat slavistiku, ale rozmýšlel jsem o srbochorvatštině, neboť Jugoslávie koncem šedesátých let byla považována našima očima spíše za západní stát. Ale dopadlo to jinak. Začal jsem studovat bohemistiku a vůbec toho nelituji. A co se týká překládání, s tím jsem začal někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Českou slavistiku jsem vystudoval v Krakově a poprvé jsem se do Československa podíval v létě roku 1971.
Od té doby k vám jezdím dost pravidelně. Po absolutoriu vysoké školy jsem dostal práci na Slezské univerzitě v Katovicích, kde vznikala slavistika. Poté jsem působil jako redaktor v nakladatelství Śląsk v Katovicích, které se specializovalo na českou literaturu. Tam jsem dostal možnost zabývat se překladem.
Hovoříte skvěle česky, ani bych nepoznal, že jste rodilým Polákem. Přesto – existují nějaké překladatelské oříšky, zvláště když čeština není rozhodně snadný jazyk? Kdo vás nejvíce potrápil?
Znalost cizí řeči ještě není zárukou, že někdo bude dobrým překladatelem, to určitě ne. A kdo mě nejvíce potrápil? Dostal jsem hodně zabrat při překládání románu Jana Pelce … a bude hůř, protože tam se vyskytuje spousta argotu, není to rozhodně čeština obecná.
Pak bych se zmínil o svém překladu divadelní hry Jana Drdy Hrátky s čertem. Ta mi dala hodně práce, ale byla to také zábava, trošku se poprat s naprosto jiným jazykem než ten, který používáme dneska. Stejně tak velkým zážitkem bylo pro mě setkání s textem už zmíněného Jana Pelce. V okamžiku, kdy jsem ho dokončil, tak už asi třetí den poté jsem měl před sebou román Ladislava Fukse, který bohužel nikdy v Polsku nevyšel. Dva naprosto odlišné jazykové světy. Přehodit výhybku bylo velmi složité.
A co nového připravujete?
Do polštiny překládáme spolu s polským kolegou, publicistou, literáním kritikem a předním polským básníkem Krzysztofem Lisowským knížku pánů Miroslava Sehnala a Břetislava Uhláře Hodinu pod drnem. Toto dílko dvojice ostravských autorů nás hned na první přečtení zaujalo svou lehkostí a vtipem. Sestává z poetické části Břetislava Uhláře a prozaické Miroslava Sehnala. Překladu básní se ujal Krzysztof Lisowski, neboť má jako uznávaný polský poeta a autor více než20 básnických sbírek mnohem bohatší zkušenosti s poezií než já.
Jste nejen bohemistou, ale i uznávaným literárním teoretikem. Jak by zněla vaše krátká recenze na knížku ostravských autorů?
Kniha se skládá z několika povídek, či spíše kapitol. Přitažlivé jsou podle mě především překvapivé, emotivní zvraty v jednání hlavního hrdiny, poskytující zajímavý a často zábavný popis současné české reality. Ačkoliv hlavní dějovou linku tvoří řešení vztahů mezi mužem a ženou, v knížce jsou obsažena i vážnější témata, jako například soužití s Romy nebo s Vietnamci. Kdybych měl srovnávat s jinými českými autory, které jsem přečetl, prozaická část Hodiny pod drnem mi připadá stejně sympatická jako knížky Petra Šabacha.
Zajímavé se mi jeví i těsné spojení prózy Miroslava Sehnala s poezií Břetislava Uhláře. Básně jsou jakýmsi emotivním dovětkem jednotlivých příběhů, rozšířením jejich pocitových hranic. Za Krzysztofa Lisowského mluvit nemohu, ale dobře ho znám. Kdyby se s poetickou částí knihy vnitřně neztotožňoval, vůbec by se do jejího překladu nepouštěl. Je držitelem Ceny Andreje Bursa a Stanisława Piętaka, což jsou nejprestižnější polská literární ocenění. Jeho sbírky básní byly přeloženy do osmi světových jazyků včetně angličtiny, němčiny a francouzštiny, takže si můžete být jistí, že si své renomé bedlivě střeží.