Dosavadní dílo akademického sochaře Igora Kitzbergera má v sobě kus zvláštní mytické zvěsti, snoubí se v něm zvládnuté kovářské řemeslo a umělecká sochařská invence.
Co všechno můžeme spatřit na vaší současné ostravské výstavě?
Vystavuji několik témat Paganini, židovský cyklus Quo vadis, tanec, vozataje inspirované dobou starého Říma, Sisyfos, Harlekýn, ale i strážce, což je pro mě nový motiv. Žijeme v době, kdy snad každý potřebujeme svého strážce, aby nás ohlídal.
Chtěl jste být už jako malý kluk sochařem?
Nevím, v deváté třídě jsem se rozhodoval, jestli budu kuchař, číšník nebo umělecký kovář. Jsem moc rád, že jsem se dostal na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Turnova, kde mě profesorka Alena Zetová naučila dívat se na umění, ale i to, jak ztvárnit figuru…
Kdysi jste začínal se svým otcem…
Táta pracoval před lety jako šéfmontér a vždycky toužil po kovařině a tvůrčí práci. A sotva jsem odmaturoval jako umělecký kovář, tak pověsil montéřinu na hřebík a začal dělat se mnou. V současné době už tvoří prakticky sám a každý pracujeme ve svém ateliéru.
Z umělecké kovařiny jste přešel k sochařství…
Vytvářet figurální kompozice mě bavilo vždycky. A dostal jsem se na bratislavskou Vysokou školu výtvarných umění k profesorovi Jánu Kulichovi na figurální a reliéfní sochařství. Tam jsem se naučil figuru pojímat tak, jak ji pojímám dodnes a stále mě to baví.
Příští rok oslavíte abrahámoviny. Co hlavně motivuje vaši dosavadní tvůrčí práci?
Dříve jsem hodně četl staré řecké báje, proto mám ve svém díle Promethea, Ikara a další různé bohy až po Charona. A v podstatě je to všechno o životě. Vždy i ten Sisyfos je život sám. Často lidstvo něco vymyslí, ale pak je tím mnohdy semleto…
Prý jste jako autor doslova v jednom kole…
Je tomu tak. Nic jiného mi nezbývá. Vštěpoval mi to profesor Ján Kulich, který vyžadoval, abychom byli každý den v ateliéru, a když jsme přišli o pět minut později, tak už to věděl. Samozřejmě, když už jste v ateliéru, tak už vás to nutí pracovat. A za těch šest let vysokoškolských studií se mi tak vrylo do krve, že když třeba jeden den nedělám, tak mám pocit jakoby profláknutého času… Ale bohužel jsou dny, kdy musíte vyřídit složenky na poště a podobné, méně příjemné záležitosti, a tak ztratíte den a ani nevíte jak. A když se ráno nezačne, tak je to nanic.
Takže jste, řečeno mluvou dnešní doby, workoholik? Není to až nebezpečné?
Samozřejmě, že práce časem zmáhá celé tělo. Přál bych si na chvíli odpočinout. Ale nějak mi to nechce dovolit jakási vnitřní energie, stroj, který je ve vás. Ale už jsem si zakázal pracovat alespoň jeden den v týdnu, takže neděle začínám světit.
Pro Rektorát Ostravské univerzity jste před časem navrhl a realizoval insignie…
Byla to určitě zase jiná, ale velmi zajímavá práce. Už proto, že nemám daleko k práci se šperkem, neboť jsem tento obor studoval. Byla to dosti titěrná záležitost ze stříbra. Spolupracoval jsem při této práci s Tomášem Procházkou, zlatníkem a stříbrníkem.
A co téma žena? Zatím jsem jej na vašich výstavách moc neviděl.
Ale ano, zrovna nedávno jsem potkal právníka, jehož žena mu dala k životnímu jubileu figurální kompozici ženy Spravedlnost, kterou jsem jí na zakázku vytvořil. Téma žena mám rád, ale zatím se tomu dost vyhýbám. Je pro mě svátost. Nechtěl bych ji pitvořit tak, jak třeba pitvořím muže, snad později se do toho pustím…
Ale cirkus, žongléry, divadlo zbožňujete soudě podle plastik…
To mě pořád naplňuje, neboť je tam neustále pohyb a plejáda více figur, což je pro mě ideální, tam se mohu vybouřit. Společnost nemusí být jen herecká. Může to být třeba i karneval.
Tvoříte figury podle modelů, anebo zpaměti?
Něco si nakreslím, připravím si malé skici, kde si zkouším kompozici, dynamiku.
Jaký je to pocit, když už před vernisáží chodí za vámi lidé, obdivují vaše plastiky, mají o ně zájem?
Jsem vděčný, že mohu dělat to, co mě baví. A těší mě, že je o mé práce zájem. Nesnažím se být za každou cenu módní ani moderní. A vždycky mám radost, když se lidi přijdou podívat na moji výstavu. Letos jsem měl zatím dvě velmi úspěšné výstavy v Chrudimi v Galerii Jelínek a v Římě ve vile Torleonia, kde byly úžasné výstavní prostory, sochy do ní padly jako ulité, což bylo krásné, ale současně velmi náročné. Absolvoval jsem za volantem tam a zpět celkem šest jízd, které byly docela vyčerpávající.
Léta už bydlíte a tvoříte v Rožnově pod Radhoštěm. Neláká vás život ve větším městě?
Něco silného mě v tomto městě drží. Dostal jsem už několik nabídek, dokonce Italové mi nabízeli velký statek, kde bych mohl tvořit. Ale v Rožnově pod Radhoštěm mám už svůj klid, vytvořil jsem si malý ráj na zemi. Vedle domu, kde bydlím, mám ateliér, kde pracuji, takže tím si i ušetřím čas a nemusím chodit daleko do práce.
Navenek působíte jako introvert. Jste i takový v soukromí?
Asi jsem spíše neurotik (úsměv na tváři Igora Kitzbergera). To by vám řekla moje žena a synové. Každý se vidí trošku jinak, než ve skutečnosti je.
Jsou motivy, které se vám honí hlavou, a nejste schopen se jich zmocnit?
O tom raději nechci hovořit. Když je to vyřčeno, tak to může i utéci. Mám zkušenost, že už jsem se, jak se říká, „vykecal ze soch", a mohly být dobré. Tak jsem jenom o nich hovořil, ale pak je nerealizoval. Raději pomlčím…
Máte tři syny, potatili se?
Uvidíme, možná ano, možná ne. Kristiánovi je třiadvacet a studuje Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor umělecký kovář. Sebastián má dvacet a teď se dostal na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k Ronymu Pleslovi do ateliéru sklo a design a Floriánovi bude třináct. Přeji jim, aby se jim dařilo, měli z tvůrčí práce radost a potěšení i jako životní náplň. Ale hodně záleží především na nich.