Kliknutím zvětšíteI kdyby režisér a výtvarník Břetislav Pojar nevymyslel nic jiného, byl by svět animovaného filmu bez něj a medvědů od Kolína prázdný. Seriál Pojďte, pane, budeme si hrát, jehož první díly stvořil v roce 1965 se scenáristou Ivanem Urbanem a výtvarníkem Miroslavem Štěpánkem, ho navždy proslavil.
Duo medvědů, jejichž „máma dělá reklamu, dědečkové jsou mazaní a oba z Kopidlna“, baví nejen dětské generace několik desítek let. A jejich retro styl ani trochu nestárne. Sice se navzájem pošťuchují a dělají vylomeniny, ale zato si vykají a oslovují se "pane". Invence a hravost, s jakou Pojar se Štěpánkem příhody dvou brášků i jejich výtvarné proměny vymýšleli, byla bezmezná. Nejspíš stejně jako jejich hrdinové jedli vtipnou kaši a dávali si do nosu, když uviděli pikolíka…
Slavné medvědí duo (Pojďte, pane, budeme si hrát)
Bez osobitého hlasu Rudolfa Deyla (a později Františka Filipovského) by to ovšem nebylo ono. I díky oběma hercům se z téhle medvědí dvojky stal fenomén, který překračoval české hranice. Je však potřeba říct, že jsou jen útržkem z Pojarovy bohaté tvorby.
Zaměstnaný až úzko
Jaký byl? Podle kolegů, přátel i studentů laskavý, noblesní, šarmantní, ale i náročný. Stejný maximalismus v práci, jakým se řídil, žádal i od ostatních. Koneckonců, sušický rodák se učil u mistra, který byl workoholik na slovo vzatý – u Jiřího Trnky. „Chtěl jsem se režijně osamostatnit, ještě než jsem k němu šel,“ svěřil se pro Týdeník Rozhlas. „Ale strhl mě svou osobností a tím, co uměl. Takže jsem u něj zprvu vůbec nemohl na režii myslet. Nebyl čas. Trnka dokázal každého tak zaměstnat, až mu bylo úzko.“
Stál jako animátor u zrodu Trnkových filmů Zvířátka a Petrovští, Dárek, Pérák a SS, později u loutkových projektů Špalíček, Císařův slavík, Arie prerie, Staré pověsti české nebo Sen noci svatojánské. Zejména „pověsti“ se připravovaly velmi dlouho a lidi ve studiu bylo třeba něčím zaměstnat. „Tehdy mi Trnka nabídl, abych realizoval scénář Perníkové chaloupky, který tam už nějakou dobu ležel. V původní podobě se mi nelíbil, proto jsem si ho přepsal a pak natočil,“ vzpomínal Pojar.
Mimochodem, Jiráskovy „pověsti“ Trnka původně nechtěl dělat. „Měl úplně jiný plán - celovečerní hraný film o loutkáři Matěji Kopeckém. Svým způsobem se totiž pokládal za jeho pokračovatele. Určitě by v něm byly i animované části, už se na to i připravoval. Jenže ten projekt mu neschválili, a tak se dostal ke Starým pověstem českým,“ prozradil Pojar.
Mezi skleničkou a Zahradou
Samostatně začal pracovat v roce 1959, kdy z Konviktu v Bartolomějské ulici přesídlil do detašovaného studia loutkového filmu v pražských Nuslích v Čiklově ulici, jež se mu stalo zázemím téměř na třicet let. Mimochodem zahrada, která studio obklopovala (a kde měl předtím od dvacátých let sochařský ateliér Karel Novák), poté dlouhé roky chátrala, než byla v 90. letech částečně zrekonstruována. Dnes je v soukromých rukou a ve vymezeném čase přístupná veřejnosti. Rozhodně stojí za vidění.
Možná že právě tohle zadumané zátiší mezi břečťany, kamennými schody a sochami jej inspirovalo při práci na pěti animovaných příbězích podle Trnkovy knihy Zahrada, na nichž pracoval s Miroslavem Štěpánkem (Milovník zvířat, O té velké mlze, Jak ulovit tygra, O myších ve staniolu a Velryba – Abyrlev). Právě s ním vytvořil svá nejlepší díla. Společně připravili seriál o koťatech i večerníčkový seriál Dášeňka, čili život štěněte (1977-79) a samozřejmě už zmíněné série krátkých grotesek o dvou plyšových medvědech Pojďte, pane, budeme si hrát a Kdo to hodil, pánové? Legendární se stala i jeho sólová moralita O skleničku navíc.
Šance v Kanadě
Pojarova téměř šedesátiletá samostatná tvorba zahrnuje rozmanitá témata, žánry i výtvarné rukopisy, kde uplatnil své animační mistrovství a umění zkratky. Až do pozdního věku ho bavilo hledat nové formy a technologie, projel se svými oceněnými filmy nejprestižnější světové festivaly jako Cannes, Benátky, Berlín, Locarno nebo Montevideo.
Od roku 1967 úzce spolupracoval s kanadskou Národní filmovou radou a OSN v New Yorku. „V 60. letech chtěli kanadští producenti dokázat, že jejich patnáctimilionový národ má nárok na vlastní kinematografii. A pozvali si na pomoc pár filmařů z Československa, mezi nimi i mě. Slavný režisér Norman McLaren mi nabídl, abych udělal film. Já to vzal, i když to bylo riskantní. Naštěstí hned první můj „kanadský“ film dostal Zlatého medvěda v Berlíně a druhý Zlatou palmu v Cannes. Získal jsem slušné renomé a pracoval pak pro Kanaďany delší dobu,“ vysvětloval Pojar.
Řadu snímků natočil v koprodukci s partnery v Itálii, Indii a Japonsku. Jeho animované sekvence jsou k vidění ve videoklipu Jiřího Suchého Malé kotě a v celovečerních hraných filmech Limonádový Joe aneb Koňská opera, Medvědi Jeana-Jacquese Annauda nebo Dancing on the Moon z dílny Kanaďana Kita Hooda. Na scéně Laterny magiky inscenoval Pauerovu dětskou operu Žvanivý slimejš (1984).
Proč já?
Když se dozvěděl, že mu roku 2007 karlovarský festival udělí Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu, navíc z rukou americké herečky Renée Zellwegerové, byl tím zaskočen. „Je to zvláštní, když taková slavná hvězda předává cenu režisérovi, který do svých filmů „obsazoval“ převážně loutky,“ smál se. „Ale beru to jako ocenění celé naší éry - myslím loutkovou tvorbu od šedesátých let výše. Ty filmy jsem nedělal sám, je to uznání práce všech, kteří ji dělali přede mnou a kteří se mnou pracovali."
Týká se to i projektu Fimfárum 2 podle Jana Wericha, pro něž udělal povídku Paleček, nebo příběhu městského chlapce, jenž objevuje během pobytu v odlehlých horách kouzlo přírody Hiroshi (pro pásmo Zimní den).
A proč podle něj diváky tolik okouzlili medvídci? Pojar to viděl prostě: „Myslím, že je to otázka štěstí. Jeden můj kolega říkával: když chceš udělat dobrý film, potřebuješ dobrý námět a scénář, musíš to všechno dobře zrežírovat, ale určitě musíš mít štěstí. Já to štěstí občas mám.“
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
