Na jejím koncertě Šansony Chantal Poullain zpívá své vlastní písně za doprovodu jazzově laděné kapely pod vedením Štěpána Markoviče.
Jak vlastně vznikl váš pořad Šansony Chantal Poullain?
Je už to dlouho. Pořád jsem totiž od svých známých slýchávala: Máš skvělý hlas, jsi Francouzka, tak proč nezpíváš šansony? Ale já mám celý život kvůli svému hlubokému hlasu tak trochu komplex, protože už jako holčička jsem ho měla hluboký, i když ne jako dnes, život dělá své… A nepovažuji se za zpěvačku, ale za šansoniérku. V šansonech jsem nakonec našla další možnost, jak se lidem představit jako Chantal, poslat lidem vzkaz, prostřednictvím šansonových textů dát vědět, co cítím.
Písně si i sama skládáte. Jaký je váš tvůrčí proces?
Zpívám staré francouzské šansony i mé vlastní texty. Rozhodně si nesednu ke stolu a neřeknu si: Teď budu psát šanson. Ten vzniká spontánně, třeba i v noci, když nemůžu spát, když mě v životě potká určitá situace, potřebuji to ze sebe dostat. A tak si říkám, že to musím zachytit, sednout a napsat. Na prvotní myšlence, nástřelu, vícekrát pracuji krátím, opravuji, rozšiřuji. Má to své etapy, text přece musí mít smysl.
Prozraďte, o čem nejraději zpíváte…
O lásce. Šansony jsou z 99 procent o lásce, zoufalství, je to propojení slz a smíchu, života jako takového. Inspiraci nacházím všude kolem sebe, v běžném životě.
Kde si nejraději sama zpíváte?
Nezpívám si pro sebe. Ráda jen poslouchám druhé.
Čeština není vaše rodná řeč, váš projev v českém jazyce je okouzlující. Prozraďte, proč je pro vás čeština i po tolika letech, kdy v Česku žijete, tak těžká…
Čeština je velmi těžký jazyk. Tak nějak se nemáte čeho chytit. Nikdy jsem se ji nenaučila. Hlavně mi chybí slova, nemám dostatečnou slovní zásobu. Zjistila jsem, že když chci něco říct, neustále hledám výrazy, slovní spojení, a to samotné vysvětlení je pak daleko zajímavější než to původní, co jsem chtěla říct.
Jako žena jste velmi půvabná a šarmantní. Jak o sebe pečujete, ať už o vizáž, nebo o ducha?
Duševno je pro mě na prvním místě. To, jak člověk vypadá, je odrazem jeho duše, na to nejsou žádné krémy a mastičky. Všechno o člověku si můžete přečíst z jeho tváře, z pohledu, očí, úsměvu. Musíte jen milovat život, lidi, být tolerantní, mít úctu a vnímat to, proč jsem tady na světě. Jako herečka nepotřebuji jeviště k tomu, abych se ukazovala, ale je pro mě nesmírnou radostí tam stát a dávat lidem sebe. To mě naplňuje, to mě uspokojuje. A to se pak odráží i v tom, jak vypadám. Co se týká pěstění zevnějšku, nemám na sebe moc času. Jsem taková divoká, občas si dopřeju pleťovou masku, ale abych někam chodila pravidelně, na to nemám moc času. Probouzím se s úsměvem, nechci se škaredit a šklebit. A když mám špatnou náladu, uvědomím si, že jsou lidé, kteří mají daleko více problémů, vzpomenu si na děti, které jsou vážně nemocné a leží v nemocnici, a pak si jen řeknu: Chantal, ty nemáš problém!
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
