Jenže deformace z povolání se občas projeví plnou silou. Například během závěru klání v rámci Ostravy 2015 jsem si opět uvědomila, jak se ta Ostrava umí spojit a poté i během Svatováclavského hudebního festivalu, což je poměrně nový, kvalitní fenomén vedle už zavedeného, špičkového Janáčkova máje, a v době, jež zvláště přeje duchovnímu rozjímání.

I tam jsem se setkávala se jménem Evy Dřízgové-Jirušové, dokonce jako jedné z organizátorek. Absolventka brněnské konzervatoře a Fakulty umění Ostravské univerzity, dvojnásobná nositelka Thálie (1996 Mimi a 1998 Mélisanda), nastudovala řadu operních rolí. Mohla by dokonce vyučovat i samostatný předmět „Jak co nejpůsobivěji umírat přímo na jevišti“, a to ve všech variantách: od smrti z rukou manžela (Desdemona), rukou vlastní (Čo-čo-san) či kvůli nemoci (Mimi), která propuká i přesto, že se hlavní hrdinka napraví a hluboce a věrně zamiluje (Violetta), anebo svou lásku zaplatí věčným prokletím (Rusalka)… A pokaždé jí to věříme. Znovu jsem si to uvědomila na Matiné k 25. výročí působení Evy Dřízgové-Jirušové v Národním divadle moravskoslezském (NDM) koncem října ve foyer opery NDM za klavírního doprovodu Michala Bárty.

Lyrický soprán s vysokou kvalitou tónu


Program matiné byl velmi pestrý a uvedení cyklu Melancholické písně op. 38 Vítězslava Nováka v úvodu dokonce záslužné, interpretka jim vdechla vroucnost a citovost. Následoval dobře vystavěný program z árií, jež posluchači v jejím podání dobře znají, ale znovu a znovu se na ně těší: Mimi, Markétka, Adriana nebo árie Jenůfky, při níž doslova mrazilo. Lyrický soprán této sólistky se vyznačuje vysokou kvalitou tónu, jenž je plný, kulatý, znělý v plném rozsahu, a přesto měkce a lehce nasazovaný, bez manýry či opotřebovanosti. Je schopna perfektně vystřihnout i koloraturu, či zesílit hlas na jednom tónu, od pianissima až po forte. Posluchači svou „paní Evu“ z pódia jen tak nepustili a na závěr se dočkali i árie Rusalky, kterou poznali už po prvních tónech klavíru.

Sóĺistku často doprovází pianista Michal Bárta, jeden z talentovaných mladých hudebníků, kteří zůstali věrni Ostravě.

Smysl pro tento typ „partneřiny“ není dán každému pianistovi. Vysoká kultivovanost tvorby tónu byla zřejmá i navzdory nástroji, který zřejmě nebyl nějakou dobu naladěn. Jak ten čas letí! Eva Dřízgová-Jirušová má stále řadu svých věrných příznivců.

Přejme tedy jí i nám, aby jí období vrcholu pěvecké kariéry vydrželo co nejdéle, což je – díky neustálé technické práci s hlasem, jejím hereckým kvalitám, zralému, duchovnímu zakotvení osobnosti i fyzickému vzhledu – docela reálné.

JANA NOVOTNÁ