Hanu Zagorovou ale lákalo i herectví. Proto po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě přešla v roce 1964 na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde po pěti letech taky úspěšně absolvovala obor herectví.

K pěvecké premiéře v soutěži (Hledáme nové talenty) přemluvil Hanu Zagorovou Gustav Brom, který ji už v roce 1963 doprovodil se svým orchestrem.

„Já jsem sice věděla, že se ze mě stoprocentně stane herečka. Brala jsem to ale jako legraci, kterou jsem nechtěla zkazit. Vybrala jsem si písničku Rozmarné stvoření. Přišla vyřazovací kola, všechny holky vypadly, jen já zůstala. A najednou finálový den a já zpívala s orchestrem slavného Gustava Broma. Ten mě při generálce zastavil: Tož, děvčico, rád bych si promluvil s tvým tatínkem,“ uvádí zpěvačka ve své autobiografii s názvem Dřív, než to zapomenu, kterou vytvořila spolu s Michaelou Zindelovou.

Ano, to byly zpěvaččiny začátky…

Poté se rozjela její nevídaná umělecká kariéra. Vedla přes ostravské rozhlasové a televizní studio, Taneční orchestr Českého rozhlasu, skupinu Karla Vágnera. Ale to už Hana Zagorová žila a působila v našem hlavním městě. Přibývaly nové hity, zahraniční zájezdy. Přišly zlaté desky Supraphonu.

Sečteno a podtrženo: z Hany Zagorové se stala jedna z nejúspěšnějších zpěvaček české i československé historie, což stále potvrzují její obrovská popularita, vyprodané koncertní sály, miliony prodaných alb i cédéček.

Zastihnout Hanu Zagorovou a domluvit s ní rozhovor není rozhodně snadné. Pokud sama nevystupuje, pak většinou doprovází po slavných operních scénách naší planety svého manžela, světově proslulého tenoristu Štefana Margitu. Deníku se to přesto podařilo…

Když se řekne Ostrava, co se vám vybaví?

Náš dům na kopci, samozřejmě rodiče, siluety těžních věží, moje pěvecké začátky v ostravském rozhlase a televizi, a taky kysličník uhelnatý hlavně na podzim ve vzduchu.

Provází vaše návraty do míst, kde jste prožila dětství a mládí, nostalgie?

Návraty nemám moc ráda. Chci si uchovat ty všechny obrazy tak, jak je mám uloženy ve vzpomínkách.

Jako několikanásobná „slavice“ jste si vyzkoušela postupně šanson, v počátcích bigbít, obohatila jste naši hudební scénu řadou hitů. Jaké to je, být legendou?

Vůbec o takových věcech nepřemýšlím. Vlastně ani nemám čas, protože stále hodně pracuju. Samozřejmě že mám velkou radost, když jsou mé koncerty vyprodané. A to říkám i s vědomím, že si to vlastně neumím logicky vysvětlit.

Před dvanácti lety jste vydala knihu básní nazvanou Milostně. V její předmluvě Michal Šobr mimo jiné napsal: „…Od chvíle, kdy Hana Zagorová vstoupila na hudební scénu, jitří naše představy a hladí naše duše, a čas od času také znepokojuje naše svědomí. Následujeme její hlas, neboť nám vypráví příběhy o sobě, druhých i o nás…“ Chystáte další básnickou sbírku?

Knížku básniček a písňových textů jsem vydala jenom jednu a bude asi jediná. Neumím psát do šuplíku. Zajímá mě okamžik – tady a teď.

Určitě si vás podmanil operní a písňový svět díky manželovi, skvělému tenoristovi Štefanu Margitovi, s nímž často absolvujete řadu cest po celém světě. Jak vnímáte toto prostředí? Je asi jiné, než jaké jste poznala v populární hudbě.

Operní svět mě opravdu fascinuje a mám ho ráda. Včetně nelítostných limitů daných věkem, protože hlasivky jsou sval a opotřebují se. Navíc i bez pomoci mikrofonní techniky. V operním světě vás buď uslyší čtyři tisíce lidí v Metropolitní opeře v New Yorku, anebo ne. V tom se máme v naší branži – díky mikrofonům – určitě lépe.